Od světlušek muž

Světélko mé přestalo svítit, lidem přestal jsem na cestu zářit, už nebyl jsem od světlušek muž. Poletoval jsem si sám, boural jsem důvodem jedné nemilé, jednou jsem naboural nezvykle, když srdce mi řeklo, někdo tě sleduje, ohlídl jsem se tedy, a víc si nepamatuji, jen že probudil jsem se v náručích tvých, tak něžných, tak dokonalých. Ani kousek slova z nás nevylezl, byl jsem okouzlen ty okouzlena, také jsi ale nesvítila. Teď začali jsme zářit. Ano jsi to ty Týnko, ty která jsi mě začala dělat zase šťastným, už mnohokrát jsem řekl holce ty jsi ta prvá a po čase jsem se mýlil, ale ty jsi opravdu ta, ta, ta nevím jak to říct, slovy nejde vyjádřit, to musí každý pocítit.