...Hokejista...

„Uáááááááá,“ zívnu si „ ještě, že je sobota“, jen co to dořeknu, slezu z mojí patrové postele (jak se mohl zrodit v mé hlavě nápad, prosadit si tu postel fakt nevím, pakárna toto). Jako každé ráno, místo snídaně, zapínám svůj počítač. Ani se nemusím zohýbat stačí do toho žduchnout nohou a jede. Paráda! Uvelebím se v mém koženém křesle a zapínám ICQ.

Hned se mi rozbliká ikonka Black.Angel.
„Ivi, nechceš jet se mnou do Třince na hokej?“ první vzkaz
„Ale rychle“ no jo, kdo má po ránu být tak rychlý.
„A v kolik?“ Ptám se, snad řekne tak do hodinky.
„Za 15min jede bus.“
„No, tak to počkej“jen to napíšu, utíkám se zeptat rodičů, jestli můžu jet. „Jo, ale brzo doma.“ odpoví mamka nečekaně, vlepím ji pusu na líčko a utíkám se na ICQ domluvit s Denisou a rychle přejedu oči řasenkou a tužkou, po tváři rozsypu pudr a rychle se nasoukám do nějakého oblečení. Ještě stihnu po mamce vyžebrat peníze na autobus a vstupné (ač žádné není, ale mamča to neví) a utíkám na zastávku. A doslova utíkám, jak o život, lidé se po mě nechápavě otáčejí a nějací malí kluci na mě ještě řvou, ať přidám. V duchu si pomyslím, jaká to je dneska mládež, hned na to se sama sobě zašklebím, však já dělala to samé.

Jen co se na zástavce potkám s Denčou slíbím jí, že jen co se vydýchám, tak jí uškrtím. Tak rychle jsem z domu nikdy nebyla až u Renty. Sedneme do busu a celou hodinku, kterou s ní musím přetrpět, si povídáme. K Třinci se mi váže hodně vzpomínek. Hlavně na Davídka a Jarečka. Jé, to mě mohlo napadnout dříve, že můžu Jarkovi napsat, ať přijede. Neviděla jsem ho ani nepamatuju.

Super, vystupujeme a já konečně prohýbu ztuhlé končetiny. Ani nebloudíme, najisto jdeme od zastávky k aréně. Obě víme, kde jí najdeme. Však jsem tady nedávno byla na Tuning srazu, který byl jen o kousíček níže.

Jen co dosedneme na tvrdé lavičky, z šaten se vynoří houf kluků tak kolem 18-19let, kteří se jedou rozbruslit a rozcvičit. Podle dresu poznám, že hrají moji miláčci HC Oceláři Třinec s HC Olomouc. Těsně kolem nás projede dvojice nádherných kluků, ale jeden mě zaujme více. Na drese má číslo 21. Podívám se na něj a on na mě. A ještě k tomu se krásně usměje. No jejda, to mi ten hokej krááásně začíná. Tak už vím, koho budu sledovat celý zápas.

Celou první třetinu sleduji jedno číslo. Občas si všimnu, že očima zabloudí k nám, ale hned se musí soustředit na hru. U každého gólu poslouchám, jestli náhodou není mezi těmi, co je komentátor jmenuje. Chci zjistit jeho jméno. Na začátku druhé třetiny se k nám přidá Jarek (moje bývalá láska, ač to mezi námi bylo hrozně dávno, pořád si píšeme a mám ho moc ráda). Jako vždy se provokujeme, požďuchujeme se a škádlíme. To bychom asi nebyli my. Po zbytek hokeje se příjemně bavím, ač nepřestávám sledovat ledovou plochu a hlavně 21. Najednou ucítím na své ruce, dotek někoho jiného. Podívám se na Jarka a uvidím ten jeho plachý úsměv, který na něm zbožňuji. Ne, okřiknu se! Bylo to kdysi a skončilo to špatně! Opětuji mu úsměv a hledím na zápas. Slibně se to vyvíjí. Je to 3:1 pro Třinec.

Zdá se mi, že to hokejisty přestává bavit, přihrávat si puk po zemi. Lítá vzduchem po celé aréně. Jak v hledišti, tak i někteří blázni si pinkají pukem i na hřišti. Asi si spletli hru. Ale zase nemůžu popřít, že se u toho nepobavím. Když se zase zaberu do rozhovoru s Jarkem, Olomouc dá gól 3:2 to ještě vyhrajeme. Však zbývají jen 3 minuty do konce. Kurec, jen tři a já ještě nevím jméno „mého“ tajemného hráče s číslem 21. Asi bych ho ani nezjistila, kdyby se na ledě nezačali všichni mlátit. Mezi prvními vidím právě JEHO! Zatne ve mně. Snad se mu nic nestane. Než se stačím pořádně rozkoukat, už pomalu jede k trestné lavici. Komentátor této hry mi konečně splní to, na co čekám. Řekne jeho jméno. Jiří Raška. Zbytek zápasu hledím jen na trestnou lavici a na něj. Nemůžu si nevšimnout, že se po mě otočí. Uvidím ho, jak se usmívá, a rozklepou se mi nohy a u srdce mě zalije takový ten pocit, když vás někdo prostě šíleně přitahuje. Tohle se opakuje ještě asi 2krát, než skončí zápas.

Se skvěle naladěnou náladou vycházím z arény a hned se domlouvám s Deni, že příště musíme přijet zase. Rozloučím se s Jarkem jen pouhým ahoj a odcházím. Nevím, proč mě to celkem mrzí, že jsem mu nedala aspoň pusu na líčko. „Je to za Tebou, Ivet“ konejším se v duchu. Jenže mě něco přinutí se otočit a aspoň mu zamávat. A jejda, že by mi zase Jareček popletl hlavu?

S Denčou jdeme na zastávku a při tom každá básníme o jiném hokejistovi. Celkem dost se u toho nasmějeme. Když za sebou uslyším smích od nějaké bandy kluků, otočím se. Mé oči se střetnou s jeho. Teda to mě nenapadlo, že ho potkám tak brzy. Mírně se usměji a rychle se otočím zpět. Slyšíme na naši dvojici s Denčou hodně narážek, spíše těch kladných, typu co to jsou za kočky? Cítím, jak mi stoupá sebevědomí.

Jen co dojdeme na zastávku, zkontroluji, zda nám opravdu jede autobus zpátky. Prstíkem si ukazuji, kde jsem a kam jedu, a čas. Najedou, ucítím nějakou postavu za mnou, neotáčím se, jen slyším „Frýdek, na veselé? O.K., tak zítra…“ vyhledá potřebný údaj na jízdním řádu „ ve 13:24 tam.“ a odchází. Jen se podívám, zda to byl opravdu ten, koho myslím a přikývnu na souhlas. Pak už jen vidím jeho záda, jak mizí v houfu svých kamarádu.

Že by se na mě usmálo štěstí?