...Hokejista II...

Když ráno ztěžka otevřu oči a podívám se na hodiny jdou na mě mrákoty. Teprve sedm hodin. Otočím se na druhý bok a snažím se usnout. Jenže se mi v hlavě motá spoustu věcí. Včerejší nádherný rozhovor s Jarečkem na ICQ a později v SMSkách a hlavně také to, že dneska se sejdu s Jirkou. Uvažuji jaký tak může být. Těším se na jeho usměv. Z krásného přemýšlení mě vytrhne vibrace mobilu. Zdá se, že SMS. „Dobre rano berusko, jak ses mi vyspinkala? Jsem hrozne rad, ze jsem te vcera videl. Pa Jarek PS:myslim na Tebe“ Oslovení beruško mě zarazí, říkal mi tak kdysi dávno jak jsme ještě byli PÁR. To byly doby. Jak jsme seděli u řeky pod mostem a oddávali se polibkům, které nebrali konce. Ach jo, to je to čeho jsem se bála. Ten kdo vymyslel citát „stará láska nerezaví“ měl pravdu.

Nechám toho vzpomínání, stejně mám v hlavě guláš. Slezu z postele a snažím se probrat sprchou. Vybavuji si ten krásný úsměv Jirky, ale zase se mi do toho vecpe Jarek. Musím na něj přestat myslet! Slupnu něco malého na snídani a jako vždy zasednu na ICQ. Chvíli si povídám s pár kamarády a jsem čím dál víc nervózní.

Kolem dvanácti se začnu chystat. Vyházím celou skříň. Uvažuji co si vezmu na sebe. Po patnácti minutách si prostě řeknu, že nemá nic pořádného tak prohledám skříň mé starší sestry a vyberu si nějaké bílé tričko s hlubokým výstřihem (maminka mě naučila upozorňovat na přednosti) a ryflíky, které jsem si upravila k obrazu svému. Nejvíce času strávím jak jinak než u líčení. Ale nechci to moc přehnat. Jen má nervozita se nejvíce ukazuje na mých roztřepaných rukou tím pádem i oční linky nevypadají nejlépe. Vlasy nechám rozpuštěný, jen do nich naplácám nějakou tu pěnu a lak (však objem dělá dojem), vsunu do nich čelenku a kriticky se podívám do zrcadla. No, ujde to. Obuji si boty, natáhnu na sebe zimní bundu (jak já nesnáším zimu) a utíkám pryč.

Na zastávku doběhnu ve stejný čas, jak přijede autobus. Uvidím nádherného kluka, bylo mi jasné, že ho poznám, i kdybych nechtěla. Rovnou příjde ke mně. „Ahoj krásko, jsem rád, žes došla“ skloní se ke mně a dá mi pusu, rozklepou se mi kolena, ještě štěstí, že jsem opřená o zeď, jinak bych to asi neustála. „Ahoj Jirko, já jsem zase ráda, že jsi přijel“ na víc než na úsměv se nezmůžu. „Vidím, že už znáš mé jméno, ale já Tvé ještě ne, tak jak se jmenuješ krásná neznámá?“ „Iveta“ odpovím tiše, ale slyšel mě. Poznám to z jeho reakce, kdy mě jak mi předtím řekne na seznámení obdaří další pusou. „Tak kam půjdeme?“ zeptá se mě „nech to na mě“ usměji se tajemně. Dál nevyzvídá. Vedu ho k nejkrásnějším místům ve Frýdku. Mezi tím se skvěle pobavíme. Mluvíme o včerejším hokeji. O tom co studuje za školu. Zjistím, že studuje na průmyslovce a je v maturitním ročníku. Jenže díky hokeje toho hodně zamešká. Probereme i školu, na kterou se chci hlásit já. To, že mám strach z příjmaček a také můj nevyplněný sen KONZERVATOŘ. Připadám si, jak kdybych ho znala celou věčnost. Smějeme se až mě bolí břicho.

Když dojdeme na mé místečko u řeky, z jeho výrazu, který má když zkoumá zdejší přírodu, poznám, že se mu tady líbí. Sedneme si na kameny a povídáme si dál. Jen s rozdílem, že sedíme naproti sobě a díváme se do očí. Mluví o nějakém zápasu co měli v hokeji, ale já ho nějak nemůžu zcela vnímat. Něco mě nutí, sledovat jeho rysy, krásné oči a rty. Vycítí, že ho moc nevnímám a přestane mluvit. Podívá se mi dlouze do očí. Utápím se v těch hnědých kukadlech. Když ucítím jeho ruku na mé, musím se usmát, nutí mě to. Usměv mi opětuje. Trochu se ke mně přiblíží a já v jeho očích poznám nejistotu, jestli může nebo nemůže. Neznatelně kývnu, ale on to pozná a pomaličku se přiblíží k mým rtům těmi svými. Pohladí mě jemně po tváři, rukou zajede do mých vlasů a já cítím jeho dech a hlavně jeho rty. Spojíme se jen na chvíli, trošku se odtáhne, jen se podívá do mých očích v kterých musel vyčíst touhu, políbil mě znovu. Netlačil na mě, byl něžný. Malinko jsem pootevřela rty a on tohle pochopil jako souhlas. Za chvíli jsem se utápěla v nádherném franouczkém polibku. Objala jsem ho kolem krku a přála si ať tahle chvíle neskončí. Hrozně se mi z toho točila hlava. Cítila jsem ty známe motýlky v břiše a byla jsem ráda, že sedím, hrozně se mi totiž motala hlava. Po nádherném a dlouhém polibku jsem si lehla do jeho náruče a pozorovala řeku, cítila jeho ruku, která mě něžně hladila po tvářích. Bylo mi jednoduše fajn. Nemuseli jsme mluvit, stačilo nám pár dalších nádherných polibků a vzájemných dotyků, kterých jsme se nemohli nabažit.

Ač se nám nechtělo museli jsme se zvednout a jít na autobus. Šli jsme ruku v ruce a pořád a pořád si povídali. Hlavně jsme si vyměnili telefonní čísla. Došli jsme na zastávku a oba nějak přecházela nálada. Nechtěla jsem se loučit, ale Jirka také ne, aspoň tak vypadal. Přitáhl si mě k sobě a já si opřela hlavu o jeho hrudník. Objal mě a šeptal mi do ouška, že se brzy uvidíme, protože to beze mě prý dlouho nevydrží. Přijíždí autobus a my se loučíme. Naposledy se krátce políbíme a já jdu domů. Jen teď doufám, že se neprobudím, že to není jen sen.

Jelikož domů přijdu kolem osmé, sednu si k ICQ a píšu si s pár lidmi. Připojí se i Jarek a hned mi píše. Ze začátku řešíme, jak se mám a podobně a pak se mnou flirtuje. Snažím se být imunní, ale u něj to nějak nejde. Vzpamatuji se, až mi přijde SMSka od Jirky. Musím napsat Jarkovi.
„Jarkuu, budeme jen kámoši, jo?“
„Proč beruško. Já Tě mám pořád rád“No, tak tohle jsem čekala
„Já totiž někoho asi mám“snad to vezme dobře
„hm, to si mi taky mohla říct dříve a nedělat ze mě blbce“ a jejda to zas skončí blbě
Píšeme si ještě dlouho do noci a nakonec mě přemluví, abych s ním, šla zítra ven. Proč ne, jsme kamarádi. Ač se takhle konejším dlouho, mám z toho stejně strach.