...Hokejista III...

Utápím se v dalším krásném polibku s Jirkou, když najednou uslyším mamčin hlas „Iveto, jedeš s námi k babičce do lázní?“ co? Hrabe mi nebo mám slyšiny (proč ne, když existují vidiny můžou být i slyšiny, ne?)? „Ivetooo“ aha, to mě jen maminka budí. Než otevřu slepené oči, cítím jak mi mamka cloumá s postelí (ta byla fakt asi za trest). Převalím se na druhý bok a jen hlesnu „ne, ale pozdrav jí“ To jí očividně stačí, třískne dveřmi, až sebou poskočím jak se leknu. Hm, tak to už asi neusnu. Ještě, že vymysleli státní svátky, jinak bych musela do školy. Vybaví se mi ten nádherný sen a blaženě se usměji. Snad se mi brzo ozve.

Po pár hodinách, kdy si usmyslím, že bych už měla chystat, abych nepřišla pozdě se obleču a lehce namaluji. No co, Jarek mě viděl už za všech stavů. Vylezu z baráku, do uší si dám sluchátka a pustím si můj milovaný metálek. Také jedna z věcí, která nás s Jarkem spojuje. To vlastně on mě naučil poslouchat tuhle hudbu. Jednou když jsme si psali, byla jsem úplně unavená a psala jsem se ho, jak mám nabít energii jinak než spánkem. Poslal mi pár písniček třeba od skupiny Slipknot, nebo Soufly a při téhle hudbě jsem cítila jak se mi „dobíjí baterky“ od té doby tohle poslouchám. Hlavně, když se necítím nejlíp. Vlévá mi to energii do žil a tím pádem i dobrou náladu.

Už sedím na vlakáči a vyhlížím Jarka. Samozřejmě začínám být nervózní, prostě jako vždy. Když ho uvidím, neujde mi jeho metalistická image. Černá bunda SOAD, tričko Slipknot, kalhoty taktéž slipknot. No jo, můj metalista. Jejda, můj? Co to zas plácám.

Automaticky se vydáme na naše místečko u řeky, no vlastně pod most. Když si sedneme na chladné kameny, které mi po těch rocích co na nich skoro denně sedím, nepřijdou ani trochu tvrdé, musím se zase vžít (pokolikáté, už?) do téhle přírody. Představuji si, jaké to je být řekou, která si líně proudí, skáče po kamenech. Jaké to je být rybou, která se snaží ukrývat před nepřáteli. Z tohohle snění mě samozřejmě vytáhne Jarek. „zase ses zasnila, co? Že Tě to furt baví“ musím se pousmát. „No jo, ty si zas nenapravitelný romantik“ samozřejmě si neodpustím pořádnou dávku ironie. Pochopí, že nemá cenu se na tohle téma se mnou hádat a rozpovídá se o něčem jiném. Připojím se k němu a za chvíli se směji od ucha k uchu.

Začneme se jako vždy popichovat a škádlit se. Nevynechá samozřejmě mé neoblíbené lechtání a už cítím jeho ruce jak mě „lechtají“ po celém těle. Najednou si mě přitáhne k sobě a naše rty dělí asi jen 5cm. Podívám se mu do očí a už se oddávám polibku. Vyruší nás, ale SMS. Mám tušení, od koho to je, ale sama se nějak bojím. Aby to nebylo moc nápadné, přečtu si jí: „ Princezno moje, copak děláš? Já za chvíli jedu na další zápas. Moc bych chtěl být raději s Tebou. Mám Tě hrozně moc rád. Jen tvůj Jirka“ tak tohle mě vrátí do reality. Odtáhnu se a sednu si zpátky na své místo. Na Jarkovi poznám, že moc dobře ví, že mi napsal zrovna Jirka. A mé trápení mu dělá očividně radost. Co nejrychleji vyťukám odpověď, že zrovna ležím v učení a hrozně mi chybí. Kdyby mě viděl. Když se podívám zase na Jarka, uvidím jeho usměv, vyčtu z něj něco jako vítězství? „ Tak co? Tvůj kluk?“ tak teď bych ho nejraději zabila. Nechápu se, vždycky jsem mu vyčítala to, že podváděl svou holku. A ještě k tomu se mnou. A teď já dělám tohle. Jasně, zas tak vážný vztah s Jirkou to není. Snad ještě ani nemůžu ještě říct, že spolu chodíme, ale i přes to mě to pěkně štve. Zvednu se a utíkám domu, však on Jarek cestu na vlak zná.