...Ahoj lásko...

...Ahoj lásko...
Už to jsou dva měsíce, co jsi mě opustil a nechal samotnou. Hrozně ten čas letí, co? Vůbec bych neřekla, že to že je to tak dlouho, ale pokaždé když se podívám na mobil a vidím datum 11.12.2007 mě snese zpět do reality. A zase Ti píši. Musím se zase někomu vykecat. Tys mě vždycky uměl vyslechnout. A hlavně mi i pomoct. O což se mohlo snažit hodně lidí, ale jen ty jsi mi zase narazil na nos ty růžové brýle, které mi ukazovalo jediné: SVĚT JE KRÁSNY. Jenže svým odchodem si mi je sundal a místo nich mi nasadil černé.

Byly doby, kdy jsem se cítila fakt špatně. Byly? Teda spíše jsou. Nebyl den, kdy jsem kvůli Tobě nebrečela, ale díky svým přátelům jsem zjistila, že je nejlepší pořád něco dělat. Takže jsem se zase dala na čtení a psaní, aspoň tam se vžiji do jiných hrdinů a prožívám jejich trable i radosti života. Ale u knížek, které končí happy endem (což jsou skoro všechny, co čtu) to nezvládám. Ale já musím, viď zajíčku.

Měla jsem i šílenou chuť skončit s tančením (hrozně mi Tě to připomínalo), ač moc dobře víš jak mě Street dance baví. Ale nenechala jsem toho, naštěstí. Pamatuji si přece, jak si mě do toho tlačil. Po každém náročném tréninku konejšil a sliboval mi, že mě přihlásíš do soutěže. Vidíš, a já to udělala za Tebe. V lednu asi budeme soutěžit v malých skupinách. Tedy jestli se Davídek uráčí nás to konečně naučit. Jeje, pamatuješ, jak jsem ti každé pondělí vyprávěla o Davídkovi? A tys žárlil, ač si to nedával najevo. Měl si přece vždy u sebe Sylvu, která mi vše aktivně psala. To jsem měla nejraději.

A teď? Teď mám nejraději noci a hlavně sny, které mám. Víš, jak si mi napsal, že spolu pojedeme do Paříže a ty mě pod Eiffelovou věží požádáš o ruku? No, tak o tomhle se mi zná teď pořád. Každou noc dokola. Ač se ráno probudím a podléhám dalšímu přívalu slz, ale na druhou stranu se hrozně zase těším, až Tě uvidím, pohladím a prostě budu s Tebou. Zajíčku, proč si odešel?:(

Byl jsi to nejkrásnější a nejbáječnější co jsem měla. Vím, že to říkám pořád dokola, ale je to pravda. Na nikom jsem nebyla tak „závislá“, vždyť jen pouhá hodinka bez tvých slůvek byla pro mě mučením. Kolikrát jsem si říkala, že Ti nebudu psát první. A vždy napsala, nemohla jsem to bez Tebe pořád vydržet. A teď? Můžu Ti psát, ale ty si to nepřečteš. Můžu na Tebe mluvit, ale ty mě neslyšíš. Můžu kvůli Tebe plakat, ale ty mě už neutěšíš. A hlavně můžu se mračit a ty mě už nikdy nerozesměješ. Nikdy mě nebudeš provokovat, schválně mi psát, že máš rande, abych žárlila, protože jsem prý u toho tak sladká. Miluji Tě a milovat nepřestanu!

Závěrem tohoto dopisu se Ti chci omluvit za některé škaredé věci, co jsem o Tobě řekla. Občas totiž v zápalu breku, nadávám a hlavně říkám, jak Tě nesnáším. Ale zároveň… je to pravda! Za to, že jsi mě tu nechal napospas osudu Tě nesnáším, ale i přes to Tě miluji.
Že jsem složitá? Já vím, ale ty sis na to už zvykl, ne?

S láskou Tvá borůvka, nebo veverka? Ne, borůvkou to přeci začalo.