Prázdná noc

Noc. Žádné hvězdy. Žádný měsíc. Svítily tu jen pouliční lampy i když už bylo opravdu pozdě. Uličkou se ozývaly rychlé kroky a byl to jediný zvuk té noci. Dívka, které ty kroky patřily, se zastavila u oprýskané kamenné zídky a zkontrolovala si čas na mobilu. Za pět jedna…
Vtom se zpoza rohu vyloupla druhá postava, od pohledu chlapecká. Na rameni nesl velkou cestovní tašku. Po chvilce lampa ozářila tvář jejího nejlepšího přítele…pokud se to tak dalo nazvat. Došel až k ní a shodil si tašku z ramene. Pousmála se. Jako vždy byl celý v černé a na krku se mu houpal obrácený pentagram. Jen co si však vzpomněla, proč tady jsou teď spolu, proč jí o půlnoci napsal, že se musí nutně sejít, úsměv se jí z tváře vytratil. Odcházel. Pryč – někam, kde nebude jeho rodina, kde nebudou otravní lidé z vesnice, kde ho nikdo nebude znát a nebude ho soudit za jeho staré činy a za jeho styl života…
Stáli naproti sobě a dívali se sobě do očí. Ty jeho ji tak přitahovaly, světle hnědé a tak krásně je přivíral… Toho si všimla hned první den, co se seznámili. On na jejích očkách zase miloval to, jak byly vždycky zcela otevřené a zářivé, jen když se moc smála, tak se stáhly do úzkých štěrbinek. Teď však byly veliké a hleděly na něho bolestně.
„To nesmíš…“ vydralo se jí tiše ze rtů a zavrtěla nesouhlasně hlavou.
„Právě že musím, zlati, a ty jediná to víš nejlíp ze všech,“ zašeptal a tak moc se ovládal, aby ji nechytl za ruce a neobjal.
„Nebudu tu už mít nikoho!“ podívala se na něj vyčítavě a jen tak tak zadržovala slzy.
„A co on? On bude vždycky s tebou, on tě neopustí…“ řekl smířlivě, ale i tak byla poznat hořkost v jeho hlase. Kdyby nebylo jejího miláčka, už dávno by byla jeho. Věděl to. Ale její milý tu byl dřív než on. On musel zůstat pouze nejlepším kamarádem. Tak moc ho to bolelo, když je viděl spolu, když mu o něm vykládala… a o to víc se vždy probouzely jeho touhy, když ho třeba jen přátelsky pohladila po ruce. Ale snažil se nedávat nic najevo a respektoval, že už má jiného. Nechtěl ji ztratit.
„Já vím, že budeme pořád spolu… Ale chci být i s tebou…“ dívala se na něho, na jeho tvář ve světle lampy. „Budeš mi tak moc chybět…Slib, že se ještě někdy uvidíme!“ zaprosila. Moc jí na jeho slibu záleželo. Sice měla svého kluka, ale co se objevil on, něco se změnilo. Byl tak jiný, tak tajemný a zajímavý…Neskutečně ji přitahoval, hlavně jeho hudba, styl oblíkání, jeho názory... Ale nechtěla opustit někoho koho miluje jen pro někoho, kdo ji přitahuje. A navíc nechtěla nikomu ubližovat.
Podíval se na ni moc vážně a přemýšlel, jestli jí má slíbit něco, čím si vůbec není jistý.
„Slibuji,“ zašeptal.
Náhle bylo ticho. V jednom okamžiku zhasly všechny lampy. Ocitli se ve tmě, ale přesto na sebe nějak viděli. A ve stejný okamžik se k sobě vrhli a objali se. Tak pevně, jak to jen šlo. Vykašlal se na všechny jeho zábrany, na to, aby neprobudil své potlačené city k ní. Ona zapudila své svědomí do toho nejvzdálenějšího šuplíčku v hlavě. Po chvilce ji od sebe trošičku odtáhl.
„Miluji tě…“ vydechl. „Vždycky jsem tě miloval, jen ty jsi mi to nechtěla věřit.“
Už nezadržovala slzy a ty jí stékaly po tvářích až na krk.
„Já vím,“ špitla. „Já vím…“
Uchopil její hlavu do dlaní a divoce přitiskl své rty na její. Tak dlouho čekal na tento okamžik, tak dlouho, že přišel až když se musejí rozloučit. Nebránila se jeho polibkům, vždyť ho taky tak moc chtěla! Miláčka milovala a věděla že si to bude vyčítat, ale na druhou stranu za to bude ráda.
Ani nevěděli, jak dlouho tam stáli a líbali se. Pak se najednou odtrhli, utřel jí slzy a odtáhli se od sebe. Přimhouřil oči a zašeptal:
„Sbohem.“ Hodil si tašku na rameno a jako stín se ztratil ve tmě.
„Mám tě ráda…“ hlesla už do prázdné noci…