Zamilovat se je nepřípustné!

Kapitola první
Elizabeth se pomalu oblékala. Chystala se na schůzku se svým přítelem – a doufala, že už ji brzy požádá o ruku. Namalovala se pročesala si dlouhé, na blond obarvené vlasy , oblékla si ostře oranžové šaty pošité flitry – které se Michaelovi prý tolik líbí a v tom už zvonil zvonek na jejích domovních dveřích. Otevřela mu a na uvítanou ho chtěla políbit. On se ale odvrátil. Co se děje? Něco se stalo? Problémy v rodině? Tyhle věci Elizabeth napadly v prvním okamžiku. Okamžitě se ale začala utěšovat, třeba jen nemá náladu na její něžnosti.
Sedli si spolu v kuchyni a on promluvil:
,,Lizzie, musím ti něco říct. Víš určitě, že to mezi námi nemohlo dopadnout jinak. Mezi námi je konec.“
,,A… ale já tě miluju!“ vzlykala Elizabeth. ,,Přece mě nemůžeš opustit!“
,,No tak… víš že jsem to bral jenom jako flirt…“
,,Cože?!“ vybuchla.
,,No tak… Jak jinak to mohlo dopadnout? Nemáš vzdělání, vkus, eleganci, neumíš se ani malovat, neumíš vařit… Vážně – sex je jediný v čem jsi dobrá.“
Než po něm stačila něčím hodit, odešel.
Elizabeth se zhroutila na pohovku. Plakala. Zhruba po dvou hodinách si řekla, že takhle to dál nejde. Vstala, trochu si otřela slzy a odešla do koupelny. Podívala se do zrcadla a náhle jí v uších zazněla jeho slova:
,, Nemáš vzdělání, vkus, eleganci, neumíš se ani malovat, neumíš vařit…“
Opravdu vypadá jako strašidlo?
I kdyby ne – už se mu nedokáže podívat do očí. Musí úplně od základů změnit svůj život! Odstěhuje se! Změní image a začně víc číst! Stane se z ní úplně jiná žena!

A hlavně… už se NIKDY nezamiluje…

Ani ne za měsíc Lizzie stěhovala do malého domečku v nějakém zapadákově poslední kus nábytku – malou ale velmi těžkou skříňku. Asi supěla a funěla příliš hlasitě, protože ze sousedního domu vyběhl mladý, sympatický muž a skříňku jí pomohl donést do předsíně.
Vděčně mu poděkovala a odspěchala do domu.
Ne! Řekla si přece že už se s nikým nezaplete. A sympatický soused by tohle rozhodnutí mohl rychle zvrátit…
I když… jedné její části se to líbilo…
A ta další stále zoufale řvala po Michaelovi.
Najednou zazvonil zvonek.
Soused!
Michael!
Hm… asi pošťák…

Přede dveřmi stál soused, který jí tak ochotně pomohl se skříňkou. Snažila se udržet nezaujatý výraz.
,,Ehm…“ začal ,,Vlastně jsem se ani nepředstavil. Mé jméno je Michael Goldenbourgh.“
Podal jí ruku. Čistě ze slušnosti ji přijala.
,,Já jsem Elizabeth Sqeethová.“
,,No…. Chtěl jsem se zeptat… Nechtěla byste někdy někam zajít?“
Ne! Ne! Ne! Nesmí přijmout! Zamilovat se je zakázáno!
,,Víte… no… jsem vám velmi vděč ná, ale mám teď v poslední době spoustu práce a musím ještě spoustu věcí zařídit… Snad někdy jindy.“
Prima zahrála to do autu.
Rozloučila se s Michaelem, vešla do ložnice a padla na postel.
Takže on je taky Michael! To musí být snad osud. Možná ji chce osud před něčím varovat.
Již si nesmí dovolit spálit si prsty a zlomit si srdce!
Ale… co by se mohlo stát? Vždyť ta shoda jmen nemusí nic znamenat…
,,Odmítám se už s tebou hádat!" říkala si.
,,No jasně… protože mám pravdu." odpověděl jí druhý hlas, který k jejímu zděšení patřil jí samotné...