Sophie a Henry

Sophie zastrčila dýku do koženého pouzdra a snažila se klidně dýchat.
„Tak to bych měla,“ řekla si spíš sama pro sebe a pohlédla na spoutaného zajatce.
Klekla si zpátky k muži, kterého svázala, aby si ho pořádně prohlédla. Na čele se mu začala rýsovat boule od jejího kopance, který mu uštědřila, když otevřel dveře. Byl vysoký a statný, měl nakrátko střižené světlé vlasy, světlé oči, ze kterých čišela zloba, vztek a potupa, protože ho přemohla žena, světlé dva dny neholené vousy, rovný nos a plná ústa, která umí líbat, napadlo ji. Honem myšlenku zahnala pryč.
„Mluv, co tady pohledáváš?!“
„Až mě rozvážeš, mrcho!“
Místo odpovědi mu Sophie vrazila pořádnou facku.
„Tomuhle, doufám, rozumíš dobře. Kdo tě poslal?“
Muž škubnul zápěstím za zády, ale neřekl nic. Místo odpovědi na ni plivl.
Sophie toho měla dost. Sedla si obkročmo na zajatce a vytáhla dýku. Přiložila mu ji ke krku a důrazně ho naposled pobídla, aby jí vysvětlil nečekaný vpád.
Henry se na ni podíval a na okamžik sklouznul jeho pohled na její dmoucí se ňadra. Škoda, že má svázané ruce, poradil by si s touhle kočičkou jinak, když už na něm sedí.
„Rozvaž mě a dozvíš se to,“ nedal se zastrašit.
Nadzvedla si sukni, takže na okamžik zahlédl její lýtko, a vstala.
„Opovaž se něco udělat, zabiju tě,“ varovala ho a přeřezala provaz, kterým ho spoutala.
Henry uvolnil zápěstí a rozvázal i pouto na nohách. Pomalu vstal a díval se jí do očí, aby věděla, že opravdu nechystá nějaký podfuk.
„Mám list od krále, jsem jeho posel a kdybys mě hned nekopla a nesvázala, mohla sis ušetřit čas a námahu.“
„Zajímavé, a odkud pocházíš, že se u vás neklepe, ale rozrazí dveře a vtrhne se do soukromí bez ohlášení jako zloděj? Mohla jsem tě klidně zabít. Ale nerada si špiním ruce před večeří.“
„To není důležité. Tady je list.“ Sáhl do kabátce a vytáhl smotek opatřený královskou pečetí.
„Vychování opravdu nemáš.“
Natáhla ruku, aby si vzala dopis. Rozlomila pečeť a rychle přelétla řádky očima. Král ji žádá, aby se vydala na cestu s poslem tohoto dopisu, kterým je hrabě Henry. Henry, Henry, přemýšlela, králův věrný rytíř! Pohlédla na vetřelce. Nestydatě si ji prohlížel. Měl proč, vždyť tady stála jen v tenké spodní košili a spodničkách. Stáhla přehoz z postele a zahalila se do něj. Vystrčila bradu.
„Dopis jsi předal, tvůj úkol byl splněn, můžeš jít. Řeknu služebné, aby tě uvedla do komnaty a přinesla ti něco k jídlu.“
Otočil se k odchodu, ale pak si to rozmyslel a oslovil ji: „Nepovečeříš se mnou, má paní? Mám tě doprovodit ke králi, zbytek vzkazu ti mám předat osobně.“
„Cože, tohle není všechno?“ ukázala na dopis. „Proč to neřekneš rovnou?“
„U večeře, má paní,“ dodal s úsměvem Henry a odešel.
„Zatraceně, to je parchant. Koho mi to král poslal? Samolibého nestydatého drzouna, se kterým musím strávit čtyři dny na cestě!“
Zuřila a když zuřila, potřebovala se vybít. Oblékla si dlouhou tuniku a sukni, vytáhla z truhlice meč a postranním schodištěm zamířila do přízemí a pak z hradu. V lese ji nikdo rušit nebude, cizinec jistě odpočívá.
Přišla na mýtinu, široce se rozkročila, uchopila meč oběma rukama, chvilku se soustředila na dýchání a pak začala výpady bojovat s neviditelným nepřítelem. Netušila, že není v lese na palouku sama.
Cizinec, který ji pozoroval skrytý za větvemi stromů, měl stejný nápad. Chtěl se po dlouhé cestě projít a promyslet si plán cesty.
Král ho nevaroval, s kým bude mít tu čest. Že ta velice důležitá žena má nejen ostrý jazyk, ale i pádnou ruku, že ovládá meč i svou dýku, že kope jako kůň. Fascinovaně na ni hleděl. Ještě jedno mu král zatajil, že je krásná. Byla na ženu vysoká, jen o čtyři palce menší než on, tmavé vlasy se jí vlnily na ramena a v jejích lesklých očích nezahlédl ani náznak strachu. Nebyla rozhodně žádné pírko, ale ohebná jako kočka. Musel si přiznat, že když si na něj sedla, aby mu přiložila dýku k hrdlu, vzrušovala ho představa, že si to zopakují bez nože a také bez šatů.
Tiše obešel stromy, aby ji nevyrušil a pak vystoupil přímo před ní, aby ho zase nekopla.
„Špehuješ mě?“ zeptala se překvapeně.
„Ne, jen jsem měl stejný nápad. Nechceš změřit síly?“
„Proč ne, aspoň uvidím, koho mi to král poslal jako doprovod.“
Počkala, až tasí meč a vykřikla. Vrhla se na něj, vztek ji nepřešel, naopak měla původce přímo před sebou.
Provokoval ji, viděl vášeň, se kterou se pustila do souboje. Útočila dobře, ale vztek jí zatemněl mysl a tak jí v nestřeženém okamžiku vyrazil meč z ruky a povalil na zem. Nevšiml si však, že sáhla pro dýku upevněnou v pase, a natáhl ruku, aby jí pomohl vstát. Srazila ho na zem, meč odletěl opodál a hbitě mu namířila čepelí na krk.
„Takže? Kdo vyhrál?“ zeptala se udýchaně.
„To bylo velice zákeřné, má paní.“
„V boji na život a na smrt neexistují pravidla, to bys měl vědět, můj pane.“
„Dobře, vzdávám se, jsi lepší, co se zákeřnosti týče. Ale s mečem bys měla ještě cvičit, to ti tak dobře nejde.“
Přimhouřila oči a zavrčela.
„Sluší ti to, když zuříš.“ Na nic nečekal a obejmul ji, aby ji vzápětí hladově políbil.
Kousla ho do rtu.
„Potvoro!“ křikl na ni.
Dívala se na něj s pocitem vítězství a chtěla vstát, ale on ji jen tak nehodlal pustit.
„Pusť mě!“
Henry se usmál: „Bojovnici došla síla?“
Sophie se k němu naklonila a chtěla ho kousnout znovu. Pootevřela rty, ale než to stihla udělat, Henry ji políbil. Nevzpírala se, nechala ho a vyšla mu vstříc. Zavřela oči a vychutnávala si ten krásný pocit. Nevědomky ho hladila ve vlasech a víc a víc se k němu tiskla.
Přitahoval si ji blíž, až na něm ležela, objímal ji v pase a druhou ruku zapletl do rozpuštěných vlasů.
Nevěděli, jak dlouho tam leželi, když celí udýchaní oddálili ústa a podívali se na sebe.
To, co viděli v očích toho druhého, se ani jednomu nelíbilo. Srdce jim bila jako o závod.
Henry pustil Sophii z náruče, aby mohla vstát. Sebrali své meče a mlčky se vydali zpět do hradu. Na nádvoří se pokývnutím hlavy rozloučili a odebrali se do svých komnat.
Sophie byla zmatená. Tohle se jí ještě nestalo. Už pár let bojovala ve službách krále, byla jeho věrnou služebnicí, nikdo nečekal, že žena může ovládat zbraně jako muž a nikdo nečekal, že ovládá mnohem víc. Král jí dal za odměnu tento hrad, ve kterém žila sama, protože nehledala muže, který ji bude ovládat. Toužila po svobodě a byla příliš hrdá na to, aby se spokojila s pouhým životem poslušné ženy, která přikyvuje svému muži. Král ji posílal nejen do bitev, ale sloužila mu na mnohem významnějších polích. Dokázala s muži flirtovat a to byla její tajná zbraň, protože když se opili, neudrželi jazyk za zuby a když je svedla, prozradili by jí cokoliv.
A teď? Co to s ní cizinec provedl? Cítila se nesvá, najednou se jí do bitvy nechtělo. Milovala boj, tak co to s ní je?
V pokoji na ni čekala káď s horkou vodou s růžovým olejem. Ponořila se do ní a zavřela oči. Znovu si přehrávala v mysli události, které se staly před necelou hodinou.
I Henry uvítal po dlouhé cestě koupel. Potuloval se od bitvy k bitvě, kam ho král povolal, netoužil se usadit. Válka, to byl jeho život. Neměl domov, neměl ženu, neměl nic kromě svého koně a meče, odvahy a cti.
Ale pohled do Sophiiných očí po vášnivém polibku mu prozradil, že dál už takový život vést nechce. Zatoužil po domově, kde na něj bude čekat milovaná žena a děti?
Sešli se u večeře v hradní síni, jež byla zařízena jednoduše, ale přesto pohodlně. Na dlouhém dubovém stole stálo mezi mísami s ovocem, chlebem, masem a kaší, džbány s vínem a vodou několik svícnů, lavice byly pokryty plédy, v obrovském krbu hořel neustále oheň a nad ním visela tapiserie zobrazující legendárního krále Artuše, kterou Sophie utkala v zimním období, která trávila na hradě.
Počkala, až je sloužící obsloužili a pak vyzvala společníka, aby jí pověděl o tom, co jí král vzkazuje tak důležitého, že to neuvedl v dopise.
„Dostali jsme tajný úkol. Jen my dva. Máme se vydávat za manžele a převézt do bezpečí králova syna, který se bude samozřejmě vydávat za našeho syna. Jsi jediná vhodná žena, ve správném věku, postavení a samozřejmě máš i ty správné schopnosti a královu důvěru. Nikdo o tom neví, jen král, já a teď i ty. Souhlasíš?“
„Samozřejmě. Pokračuj.“
„Celá věc se má tak, že princ je ukrytý před královým bratrem, ale král má obavy, že má v okolí nějakého zrádce a proto chce syna převézt do kláštera, kde bude v bezpečí. Kam pojedeme, ti povím, až budeme na cestě.“
„Dobře, kdy vyrazíme a jak budeme krále informovat?“
„Hned zítra ráno. Mám u sebe prsten, na základě kterého nám bude následník předán a se kterým ho zároveň přijmou na novém místě. Kdyby se mi něco stalo, musíš úkol dokončit sama, rozumíš, proto si král vybral nás dva. Po skončení je třeba zajet za králem a předat jiný prsten, který dostaneme přímo od prince, aby si byl jist, že je úkol splněn. Proto musíme zmizet v tichosti a pokud někoho potkáme, jsme manželé, co cestují k příbuzným.“