Návrat...

/ Byl to zvláštní návrat… /

Bylo dusno a ve vzduchu visely nevysvětlené pocity, pocity tak silné a přitom tak neurčité až z toho mrazilo. Nechtěla jsem se vrátit. Nechtěla jsem aby to všechno skončilo a jen nevěřícně jsem sledovala ubíhající krajinu za plexisklem našeho autobusu. Obloha byla nedbale zatažená do mdlého odstínu šedi a obrysy mraků se mi nejasně vypínaly nad hlavou.
Bylo ticho… Byly slyšet jen padající kapky deště do monotónního hluku dálnice. Ty mraky plakaly…plakaly za mě… Já to totiž ještě nedokázala. Seděla jsem sevřená na svém sedadle a jako bez duše sledovala protijedoucí auta a rozrážející se kapky na skle. Tupě jsem hleděla do krajiny, která se mi míhala před očima, avšak přesto v mé mysli neulpělo nic, co by mě alespoň trochu uspokojilo v mé slepé beznaději. Ano beznaděj… marnost a taky prchavost… prchavost všeho toho krásného co jsme spolu prožili. Já a on, on a já…Je konec. Věděla jsem to, cítila jsem to. Sice jsem se stále snažila si nalhávat, že třeba všechno dobře dopadne, ale sama jsem věděla, že tomu vlastně nevěřím. Hrozný pocit. Uháněla jsem v tom chladném autobuse k důvěrně známému domovu a přitom vstříc něčemu tak divnému a nepředvídatelnému, co jsem ani nedokázala pojmenovat.

/ Byl to zvláštní návrat… /
Opatrně jsem se ohlédla a spatřila jeho tvář. Oči měl zavřené, vlasy spadené přes čelo a zlehka se dotýkal mé ruky. Červenou košili u krku rozepnutou ještě od té chvíle, kdy jsem mu ji předešlou noc na pláži knoflíček po knoflíčku rozepínala. Možná by jste za jejími záhyby našli zrníčka písku…a třeba i úlomky spadených hvězd z oblohy se střípky našich nevyřčených přání a snů. Možná byste ucítili i naše parfémy, vůni moře a čerstvého vánku, tichého a přitom plného našeho jemného šepotu. On a já, já a on…
Opatrně jsem vzala jeho ruku do svých dlaní. Bylo toho tolik co bych mu chtěla říct ještě předtím, než –li nevyhnutelně přijde to, čeho jsem se tolik obávala. Ale on spal na vedlejším sedadle a možná trochu sobecky mě nechal napospas tomu bezednému zoufalství vracejícího se v nekonečných ozvěnách deště a toku mých myšlenek. Cítila jsem jeho dech, klidný a vyrovnaný… Co se mu asi zdá? O čem asi sní? Dovádělo mě to k šílenství.. Dokázal být tak skvělý a ohleduplný a přitom v něm zároveň zaznívala i taková zvláštní hrubost a arogance…A líbal, líbal tak jako nikdo. Jako anděl, co se vás snaží zavraždit. Byl jako obrovská tmavá bouře, co vám zpívá ukolébavku na dobrou noc, jako zhoubný jed, který zároveň dokáže i léčit… občas jsem se v něm nemohla vyznat… Byl prostě jiný než všichni, které jsem do té doby poznala. Bylo těžké s ním vydržet, bylo těžké ho opustit. A teď přišla ta rozhodující chvíle. Seděla jsem vedle něj, ruku v jeho dlani... Nemohla jsem se ubránit a ještě jednou, naposled, ho letmo políbila na rty…
Minuli jsme ceduli Brno.
Odvrátila jsem zrak od jeho nehybné tváře a zlehka se protáhla do uličky autobusu. Z přihrádky nad hlavou jsem vytáhla svůj kufr a vydala se pomalu ke dveřím. Nedokázala jsem myslet, brečet, nedokázala jsem dýchat. Dusilo mě to. Srdce říkalo Ano - zůstaň, rozum Ne – nemá to cenu… jen málokdo se v tu osudovou chvíli, v té totální absenci jakýchkoliv myšlenek a hlavy plné pocitů v naprostém chaosu, dokáže rozhodnout co je vlastně to nejsprávnější.

Neohlížela jsem se a vystoupila.
Dveře autobusu se za mnou zavřely.

Nevím jak dlouho jsem na tom nádraží seděla. Nevím kolik slz jsem od té doby kvůli němu probrečela. Nevím kolikrát se mi snažil volat a kolikrát už to bylo, co zvonil u našich dveří….
Možná jsem ten konec prostě chtěla. Vzdala jsem se něčeho, co mohlo pokračovat, ze zbabělosti, že už to nebude tak dokonalé jako v těch bezstarostných letních nocích v pohádkové Francii. Nedala jsem tomu budoucnost. Nedala jsem MU budoucnost. Možná mělo tentokrát zvítězit srdce. On a já, já a on…

/ Byl to zvláštní návrat…/