Taťána

Seděli jsme naproti sobě u stolu v zaprášené kavárně. Venku se snažilo bezúspěšně sněžit. Kapky stékaly po okně vedle našeho stolu a křivily pohled na ponurost toho světa venku. Za drátěným plotem přes ulici seděl na rozložené krabici bezdomovec a křečovitě svíral napuchlými prsty krabicové víno. Její oči se leskly v dlouhém a bolestném zadumání. Věděl jsem, že až přijde k sobě, prostě se složí na stůl a rozpláče se. Ale je to přece ona, ta silná holka, co ustála všechno. Je to ona, Taťána. V celé své zubožené kráse se tu hrdě pne přede mnou snažíc se zapomenout.
Blíží se servírka. Dám si další kávu, prosím. Zachvěly se jí rty a ve chvíli, kdy se servírka otočila, tak to konečně přišlo. Asi to byl můj hlas. Možná to kafe, které jí připomnělo ty hrůzy samoty každé ráno. Na jaře, na podzim, v zimě. Ale nejspíš už zná odpověď na mou otázku. Nezbývá, než si zapálit cigaretu. Déšť už klepe do oken. Bezdomovec umřel. Nemůže. Nemůže. Jistěže nemůže. Čekal jsem to a vlastně jsem to i tak chtěl. Nevzlykej. Omlouvám se, neměl jsem se ptát. Vysmrkala se a upřela na mě unaveně oddané prosící zraky. Prosila za odpuštění, ale tady není co odpouštět. Holt, člověk nemůže mít všechno. Ani ji. Přehodila si přes ramena kabát. A je to zase ona a opět o něco silnější a krásnější ve své křehkosti. Asi na mě čeká. Zaplatím. Ahoj. Zmizela ve dveřích. Prošla kolem mého okna a kapka jí zkřivila tvář.
Servírce je to jedno. Tu máte, devadesát, to je dobrý. Cink cink, zazvonily rolničky nade dveřmi. Pach zimy mi naplnil chřípí. Kolem projelo policejní auto. A bezdomovec se nepouští svého krabicáku. Kousek odtud je bordel. Ve vzduchu je cítit ozón a samota. Míjím autobusovou zastávku. Stojí tam, hrdá a svá, stejně jako vždy. Bůh ví, že ji prostě miluji. Odhodil jsem jí nedopalek k nohám a usmál jsem se skrze deštivou clonu. Sklopila víčka a přešlápla z nohy na nohu. Nemá smysl se zastavovat. Děvky čekají.
Těžce parfémovaný vzduch mě uhodil do spánků. Pach pudru a zoufalství. Delíria duše. Pláč všeho lidstva. Poslední ukojení před bezzubou propastí věčnosti. Ano, patnáct set, se vším všudy. Pokoj 88. Zabírám za kliku. Sedí za malým stolkem. Jsou věci, který se dají odbýt i bez řečí. Jistě. Jsem unavenej. A jak tu teď ležím, s podivně hořko-sladkým teplem mezi nohama, tak nějak vím, že neodjede a že ji tam najdu i potom, jak tam stále stojí se sklopenýma očima a před ní je ten můj nedopalek. Pochybná chvilka slasti, deset vteřin uvolnění těla a mysli, deset vteřin totálního zapomnění. Deset vteřin a patnáct set v hajzlu. Díky. Tady máš. Nemáš zač, bylas dobrá.
Vzduch nevrle pálí. Kolem projel taxík a zanechal za sebou podivný šum kapek dopadajících na kapotu. Měl jsem pravdu, stále tam stojí, vidím ji až odsud. A vedle ní kdosi v pochybném baloňáku. Asi úchyl. Asi určitě. Kouká na ni s neskrývanými choutkami a mezi nohama se mu to vzdouvá. Stále hledí na ten nedopalek v kaluži. Stojím mezi ní a úchylem, který se snaží tvářit jako by nic, ale v krvi mu vře testosteron. A jí vřu v krvi zase já. Střídavě chladnu a pálím. Střídavě ji chladím a spaluji. A ona mně. Bůh ví, že ji miluju. A ona to ví taky. Víme to tu všichni, dokonce i ten úchyl, co začíná taky chladnout. A kapky bijí do střechy budky. Šumí v chaotickém bublání kolektivního zatemnění samoty. Prodíráme se závojem všech životních sraček. Všech unaveně se táhnoucích nocí strávených v posteli v závoji zhulenejch myšlenek, který nejdou odbýt. Všech těch večerů propitých na baru na rohu ulice. Vší tý asimilující samoty, toho uvědomění si tesknosti svejch duší. A nepláčeme. Stojíme hrdě jako ona. Stojíme hrdě, jako bude za chvíli zase stát jemu. Stojíme a bojujeme se sračkama, protože nám ani nic jinýho nezbejvá. A bůh ,kurva, ví, že se milujeme! Bůh to ví, ale nic s tím nezmůže. Bůh je kurva.
Autobus si líně proráží reflektory cestu časoprostorem až k nám. Nohy nám zalévá studené světlo světlometů a zahání naše rozjímání o druhých. O ní i o bohu. I o tom úchylovi. Dveře se otevírají do lepších zítřků. Protože to jediné, co nám zbejvá, je naděje na lepší zítřek a vyschlý slzný kanálky. Příští stanice ráj. A konečná je peklo. Život je furt ještě žitelnej. Zvedla oči a podívala se na mě. Kapky stékající po okně jí zkřivily tvář. A jemu už zase stojí. Však má teď už času dost. Bůh je invalidní kurva a ví, že ji miluju.