Moc pozdě na omluvu

Drží se přivázaný na jejím dechu, který mu dává tolik života. Visí na něm, nohama se téměř nedotýká země. Hlavu má v oblacích, sám si to neuvědomuje. Poslouchá co mu milá říká, avšak sám nemůže nic říct. Hrdlo mu svírá obrovský nůž touhy. Nedovolí mu říct nic! Říká, že potřebuje, aby tu byl! Aby tu byl s ní! Otočila se a odřízla chlapce od svého dechu, ostrým negativem zničila život. Netušila, že on z posledních sil se otočí zády k ní.

„Promiň“

Zakroutil hlavou, ukápla mu slza a řekl „Je moc pozdě na omluvu, má milá, moc pozdě…“ Sklopila hlavu a odešla! Odešla do husté mlhy, ze které nevěděla kudy jít. Pomocná ruka se nenabídla ani jedna. Pátrala…

Chlapec chytil ve víru bolesti novou šanci. Jinou, lepší… Bohužel to byla jen jeho mylná představa. Udělal chybu, kterou objevil až moc pozdě… Ublížil dívce, která stále bloudila mlhou. Její srdce vykrvácelo a vyschlo utrpením. Podal ji ruku, vytáhl z již tmavé mlhy plné studu. Pohladil ji a vyřkl co ona již dávno „Potřebuji Tě, potřebuji Tě jako, když srdce potřebuje bít, jako, když se potřebuje slunce s měsícem střídat, tak moc já potřebuji Tebe!“
Jeho srdce, ale dávno ví, že ji potřeboval už dřív, že ji potřebuje stálé a vždycky potřebovat bude. Miloval ji vždy jak se milovat má, s vášnivou červení, které skrývá její srdce, avšak teď se červená změnila na modrou, chladnou - proč?? Chlapec má strach - je příliš pozdě na omlouvání! Říkal to, když se omlouvala dívka, říká to i teď, když se chce omlouvat on! Ale je tomu tak doopravdy? Dívka odpověď ví, jenže vyřkne chlapec omluvu?? Moc pozdě na omluvu…