Přes sklo

„Dnes mi jeden ze studentů položil zajímavou otázku, Františku“, řekl šedivý muž svému spolustolovníku nad dvěma bílými hrnečky černé kávy a dvěmi sklenicemi minerálky.
„Někdy není jednoduché vrátit jim dobrou odpověď, viď?“, navázal František. Oba muže spojovala jejich profese – zasvětili život studii psychologie a jejímu vyučování na vysoké škole. Snad právě to je udržovalo, navzdory pokročilému věku, stále v bezvadné duševní svěžesti. Kontakt s mládím jitřil jejich smysly a nutil k přemýšlení.
„A já mu na to nemohl říct nic, než ten příběh o…“

Na jednom venkovském statku za Prahou žila rodina statkáře. A statkář měl malou dcerku – asi desetiletou dívenku. S nimi zde v přístavku žila i rodina kočího, jejíž členové vykonávali na statku různé potřebné práce a chodili vypomáhat na pole. Kočí měl tři syny – dva již odrostlé, kteří se směle řadili mezi dospělé a jednoho stejně starého, jako byla statkářova dcerka.
Děti si každý den odbyly povinnost školní docházky, pomohly s drobnějšími činnostmi a zbylo jim celé odpoledne na hraní si. Chlapec s dívkou neměli na celém statku nikoho jiného k sobě, proto spolu trávili všechen volný čas.
Ke statku přiléhala zarostlá zahrada s trávou vysokou možná metr, v níž se ukrýval někdejší výstavní altán, dnes již ovšem ve značně zuboženém stavu. Báječné místo pro hry! Jednou se proměnil ve strašidelný palác, jindy v královské komnaty nebo v domácnost, v níž oba dva hospodařili jako muž a jeho žena. Bylo úsměvné je pozorovat, s jakým zaujetím a opravdovostí se pokládají do svých rolí. V roztomilém obraze vraceli dospělým od dospělých odkoukaný svět.
Ta opravdovost ovšem, s jistotou a drzostí nejsilnějšího z citů, začala prosakovat přes hranice dětských her. Chlapec nacházel v dívčině tváři zalíbení a ona zas zbožňovala jeho společnost. Každý, kdo se směje dětským láskám je hlupák. Nejsou o nic míň skutečné a bolestivé, než ty dospělé. Jen snad děti mají víc času začínat znovu a znovu…
Nosil jí barevné oblázky z potoka, chytal ji po louce luční koníky, ona pro něj kradla z kuchyně štrůdl a koláče.
Venku drobně poprchávalo, když si hráli ve svém kouzelném altánu. Neviditelné jídlo bylo uvařené, všichni zbabělí zločinci v zahradě postřílení. Děti seděly vedle sebe na stole a mezi sebou měly otevřené křídlo okna. Ta chvíle byla jiná, než dosud znali. Vážnější. Chlapec se chtěl k dívce přiblížit, dívka se chtěla přiblížit chlapci.
Pod okenním rámem se dotkly jejich prsty a na sklo se obtiskly rtíky v polibku.

„…víš Františku, ten student se mě ptal, kde je hranice za níž přestává být láska platonická“, pokračoval šedavý muž.
„Vypravoval jsem mu tohle historku ze svého dětství. Ne, ani okenní tabulka lásku nezastaví. Ta naše přestala být platonickou už jen tou myšlenkou, která nám našpulila rty…“.
František dolil minerálku z lahve do sklenice a perlivá hladina zašuměla.