Návraty do sebe

Pamatuju si to, jako by to bylo dneska. Šli jsme spolu z útulný čtyřky, smrděli kouřem a vedli velký řeči. Popravdě, příteli, moc jsem tě nepoznával. Tu noc jsi působil tak odhodlaně, jako kdybys byl už dávno na cestě k tý modrý hvězdě na obloze, kterou jsi nám tak rád v situacích, jako je tahle, ukazoval.
On ji asi nikdo kromě tebe neviděl. No, nevadí, byla to koneckonců tvoje hvězda. Tvrdil jsi, že cesta začíná na Holešovickým nádraží a neměl jsi ani spacák.
Díval jsem se za tebou, než jsi došel na konec ulice. Omšelej chlapík s velkýma ideálama. A s touhou urvat se z tohohle neurvalýho světa. Víš, připadal jsi mi tak cizí… jak by zmizely všechny ty roky. Jako bych neměl ani tušení, co ti drásá duši. Jaká záminka ti dodala tak velkou odvahu?
A tak jsi byl pryč. Na cestě na modrou hvězdu. Přes Holešovice a pak někudy stratosférou – kdopak ví a kdopak tam kdy byl?

Žil jsem podle zvyku. Kamarádi a známí mi říkali, že jsem se změnil a nevyhledávali mě. Nebylo proč – hlava v oblacích byla minulostí, neobvyklý nápady jsi si zřejmě přibalil do batohu, zato jejich místo dokázaly zabydlet šedivý starosti denního nenáročnýho přežívání. Najíst, napít, ráno do práce, večer bolehlav – spirála odstředivky energií.
Vzpomínal jsem na ní – na tu naší. Na ní, která nám vtrhla do života a roztomile ho zašejkrovala nad hlavou. Ve chvílích vzpomínek mi bylo, jako kdybych se díval na tvojí fotku. Díval a přitom tě slyšel mluvit. Poslouchat ty tvoje nápady… kde je ona? Asi na hvězdě….a možná jste tam spolu.

Čas otupuje a vrství naplaveniny zapomnění. Chyběl jsi mi, ale naučil jsem se to snášet. Chyběla mi i ona a to jsem se nikdy snášet nenaučil – jen jsem si to chvíli myslel.
A pak si vlítne zpátky. Stejná jako tehdy, něžnej hurikán, půvabnější než košík koťat. Našla si zbytek našeho já a kouzlila každým pohybem i pohledem.
A víš, příteli, ve chvíli, kdy mi dala ochutnat chuť svých úst, v ten moment zapískaly brzdy vlaku Proxima Centauris (nebo jak se ta tvá zatracená modrohvězdice jmenovala…) – Holešovice. Objevil jsi se na rohu – stejně orvanej, jako na cestě tam, jen v očích ti hořelo mnohem větší světlo než tenkrát. Podal jsi mi ruku a stali jsme se zase jednou bytostí. Ty – moje druhé já, moje životní energie, moje cesta jinudy, přísaha o nezšednutí.
Pojď, zakřičíme naším společným tělem z okna poděkování do tmy. Tak silně, aby jí pohladilo tvář zabořenou do polštáře!

DÍKY!