Až otočíš poslední stránku

ahoj lidi, tak jsem tu po dlouhe dobe zase. tentokrat ale s malou zmenou. tento miniromanek je takovy experiment, ktery pisu se svoji supr kamoskou Frencikem, piseme to dve osoby temer nezavisle na sobe, takze je to celkem prca. doufame, ze se do tech postav moc nezamotate, budeme se snazit to moc nekomplikovat, a taky doufame, ze vas to zaujme. no, vic nic. ctete!

MATOUŠ
Na klíně mu ležela otevřená kniha a uprostřed její vazby položená tužka. V rukou svíral sešit. Znovu si pročítal poznámky, které si za cestu udělal. Vracel se zase po víkendu do školy, na privát, a za celé dva dny neudělal téměř žádnou práci, proto to musel dohánět v autobuse. Pročítal si znovu veškeré latinské názvy, pojmy, veškeré poznámky si znovu potvrdil v knize. Na chvíli vzhlédl od sešitu a podíval se oknem ven. Jaro. Pomalu se plížilo i sem, do velkoměsta. Na jeho kraji už se pomalu vzpamatovávaly stromy, tráva se opět rovnala. Pomalu se neúprosné prstíky jara proplétaly zaplněnými ulicemi, každou zeleň probudily k životu. Znovu zabořil svůj nos do studia, zvedl jej až tehdy, kdy se autobus zastavil. Předposlední zastávka. Porozhlédl se pořádně, viděl špinavou ulici, kde jediným zajímavým bodem byla autobusová zastávka. Koš byl přecpaný odpadky, všude se povalovaly vajgly cigaret. Jak tady může někdo celý život žít? pomyslel si. Ano, byl z venkovského městečka, ani tam se nevyhnul mladým pobouřeným lidem s cigaretami a alkoholem v rukou, ale tohle tam ještě nepotkal. A zrovna v tu chvíli, kdy si vzpomněl na pár bývalých spolužáků, kteří takto stráví většinu volného času, objevila se na zastávce parta mladých lidí. Už od pohledu slušným vychováním nepřekypovaly. Tři chlapci a dvě děvčata se posadili na zastávku a vytáhly další cigarety. Pořádně si je prohlédl a kroutil nad tím vším hlavou. Když už pomalu otáčel hlavu zpět ke knize, střetl se jeho pohled s pohledem jedné z dívek. Už se neotočil. Dál se na ni díval, i když ona se už starala o oheň zapalovače. Měla krátké hnědé vlasy, v jednom uchu hromadu náušnic a pronikavě černé oči. Dveře autobusu se ale se zasyčením zavřely a vozidlo se rozjelo dál. Otočil se, ale knihu i se sešitem zavřel. Přitáhl si batoh a učení schoval. Teď už bych se stejně nic nenaučil … V tom zapípala sms na jeho mobilu. S lehkým úsměvem na rtech četl: Tak jaka byla cesta, broucku?

Dorazil na pokoj kolem šesté hodiny večer. S těžkým žuchnutím shodil krosnu na zem vedle své postele, složil se k smrti unavený na postel a teprve potom pozdravil svého spolubydlícího. „Nazdar,“ řekl suše a vypadal, že každou chvílí vypustí duši. „Čau,“ pozdravil ho kamarád Petr, aniž by vzhlédl od monitoru notebooku. A nastalo ticho. Petr zíral do svítící obrazovky a Matouš zíral do stropu. Po několika minutách se Petr zvedl a odešel do malé kuchyňky. „Matouši,“ objevila se jeho hlava ve dveřích. Kamarád jen zvedl hlavu. „Dáš si kafe?“ usmál se na něj přívětivě. Jako odpověď mu stačil spokojený úsměv. Dal tedy vařit vodu na dvě kávy.

ANETA
S povzdechem dosedla na sedačku tramvaje. Všude kolem byla spousta lidí. Všichni někam spěchali. Vždycky všichni někam spěchají. Byla unavená. Vracela se z hodin tance. Ostatně jako každou neděli a pondělí. Kde je asi teď Matouš? Mohla by mu napsat sms. Seznámili se na fakultě. Bylo to zrovna na genetické přednášce. Budou z nich lékaři, za čas. Ona je zdejší, on dojíždí. Z malého městečka. Spíš vesnice. Vytáhla mobil. Rychle naťukala par slov: ,,Tak jaká byla cesta, broučku?“ Předpokládala, že už dorazil, bylo kolem pul šesté. Po 10 minutách koukla na displej. Žádná odpověď.Tak nic. Sice tajně doufala, že by se mohli sejít, ale když nepíše, asi nemá čas.
Pustila sednout jednu starší dámu. Ta se na ni usmála. Pevně se chytne držátka a modlí se, aby už byla doma. Dá si horkou koupel plnou bublinek a pak se natáhne do postele, otevře knížku a… Tramvaj sebou prudce škubla. Někdo za ní to nečekal a spadl na ni. To pro změnu nečekala ona a spadla na člověka před sebou. Přišlo jí to strašně k smíchu. Podívala se nahoru, aby se omluvila. Jenže, když pohlédla do těch nádherných zelených očí, ztratila řeč. ,,Promiň,“ vykoktala nakonec. Zachránce se začal smát taky a dodal, že se nic neděje. Ten pán za ní se začal omlouvat taktéž. Mile se usmála a vzpomněla si na svoje jízdy v tramvaji, když jí bylo deset. Ani si nepamatuje, kolikrát spadla. Z přemýšlení ji vytrhl příjemný hlas: „Jmenuju se Mirek.“ Takže Mirek. Hm, hezký jméno. Nestihne odpovědět, protože právě dojeli do cílové zastávky a dav je strhl ven. Nezbývá, než se mu poddat. A pak už se nenašli. Škoda. Ale co.
Došla domů. Dala si zamýšlenou koupel a natáhla se s úmyslem číst. Ale nevyšlo to. Za chviličku usnula, hlavu položenou na otevřené knížce.

RENATA
„Ale paní profesorko,“ prosila naposledy a vrhala směrem k přísné ženě ve středním věku psí oči. „Ne, už jsem řekla. A teď můžeš jít,“ odporoučela ji přísným a rozhodným hlasem ředitelka. Renata se vypotácela s otráveným obličejem ven z kabinetu a okamžitě se vydala za svou kamarádkou Pavlínou, stojící opodál. Čekala tam na verdikt pro svoji kámošku. „Mrcha,“ pronesla. Víc slov se jí v tu chvíli nedostávalo. „Tak co?“ třásla se nedočkavostí přehnaně namalovaná dívka. „Napařila mi doučko. Povinný.“ „Cože?“ Renata zakroutila hlavou. Byl to jeden z nejhorších trestů, který mohla dostat. Ne jen ve škole, teď se bude muset učit pod dozorem i mimo školu. „No nic,“ pravila po chvíli zbytečného nadávání, „jdem si sednout ke Špinavé Botě?“ Kamarádka kývla, sebraly si svoje věci a vypadly ze školy.

Špinavá Bota byla zakouřená hospoda kousek od nejbližší autobusové zastávky, scházela se tam místní omladina. Popíjela, kouřila, bavila se prostě po svém. Renatina parta tam už měla své místo, jako stálí zákazníci (a příbuzní majitele) měli vlastní rohovou sedačku, kde se téměř každý den scházeli. Kluci tam na ně dnes už čekali. „No kde, kurva, jste?“ volal na ně ten největší z kamarádů, jakmile se objevili ve dveřích. „Ani necekneš, je ti to jasný,“ zasyčela ještě Renata kamarádce do ucha a pak se s úsměvem od ucha k uchu posadila za zbytkem. „A co je ti, sakra, po tom, Deny?“ osočila se na něj, ale nic výhružného na tváři neměla. Deny, to byl ten největší borec z jejich party. V devatenácti už měl za sebou pár měsíců ve vězení, byl to chlapec Samkem průser. Ani si nestihla sundat bundu, už jim známý hospodský Bota donášel pět piv. Pavlína si přisedla k jednomu z kluků. Byl to David, chodili spolu už přes devět měsíců a Renata musela neustále poslouchat Pavlíniny řeči o tom, jak je úžasný, milý, atd. Už toho měla plný zuby. Seděli tam tak nad těmi pivy a bavili se o naprostých nesmyslech.
Za chvíli měli sklenice prázdné, a tak se k nim Bota přihrnul zas. Když jim donesl další piva, udělal pět čárek na lístku (který stejně po zavíračce vyhodí do koše), sedl si vedle Renaty. „Tak co, Reny, jak jde život?“ nasadil úlisný tón a zazubil se na krátkovlasou dívku. „Ty vole, Boto, vypadni,“ odstrčila ho nekompromisně. Hospodský zvedl ruce s gestem – dobrý, dobrý, nic se neděje – a s nepořízenou se vrátil k výčepu. Navázat na dřívější „velmi vřelý“ vztah se nezdařilo. Renata vzala do ruky půllitr s pivem a vypila naráz téměř půl sklenice. Celou dobu ji sledoval David. Postavila pivo zpátky na stůl a pohled mu oplatila. Zatímco měla Pavlína spokojeně položenou hlavu na jeho prsou, vyzývavě pozoroval Renatiny černé oči. Pohled mu opětovala a začala si ho neskrývaně se zájmem prohlížet. Chudák Pavlína si ničeho nevšimla, zrovna řešila s ostatními závažný problém práce v továrnách a jejich dopad na životní prostředí. Renata se na jejího přítele naposledy zadívala, šibalsky se na něj usmála a se slovy: „Sorry,“ překročila dalšího z kamarádů a zmizela na záchodcích.
Přistoupila k zrcadlu nad špinavým umyvadlem, vytáhla tužku na oči a ještě víc zvýraznila čerň svých očí. Otevřely se dveře a v nich stál David. Ani se neohlédl, zda jej někdo sleduje. Zavřel za sebou. Renata se otočila a čekala na něj. Přistoupil k ní. Pohladil ji po zádech. Slabě zavrněla. Druhou rukou ji pak chytl za krkem a divoce ji políbil. Jejich obraz se odrážel v zrcadle nad umyvadlem, o které byli opřeni. Aniž by se přestali líbat a zasypávat doteky, zmizeli v jedné z kabinek.
Po pár minutách se z téže kabinky vydral David. Nenápadně přešel na pánské záchody, odkud za chvíli vyšel, jakoby nic. „Nevíš, kde je Reny?“ zeptala se ho Pavlína, když si k ní přisedl na zpět a letmo ji políbil na tvář. „Nevím,“ zněla jednoduchá odpověď. A tak se tedy jeho přítelkyně zvedla a vydala se na dívčí záchodky. A zrovna v tu chvíli, kdy otevřela dveře, vyšla z kabinky Renata. „Co je?“ vyzvídala kamarádka. „Jen se mi udělalo trochu blbě,“ zalhala. Prohlédla se naposledy v zrcadle a pak se spolu vrátili k ostatním. Sedla si každá na své místo a pokračovali v zábavě. Po zbytek dne po sobě ti dva házeli vyzývavé pohledy, neodpustili si pár narážek, které ale nikdo jiný nepostřehl.
„Ty krávo, to je hodin,“ vykřikl skoro David, když se po dlouhé době podíval na hodinky. „Ty jo, já už budu muset,“ a začal se zvedat k odchodu. Kamarádi ho dobyli jen tak, Pavlína se začala zvedat taky. „Nechoď se mnou. Nemusíš. Spěchám,“ posadil ji nazpět. Zklamaně na něj z pohovky koukala. „Napíšu ti, jo,“ uklidnil ji a odcházel. „Ahoj, miláčku,“ rozloučil se s ní, ale ta slova i jeho pohled patřila spíše Renatě, než jeho holce. Ty černé oči jej vyprovodili až ven.