Hallelujah

(http://youtube.com/watch?v=mmbQEQltOwM - cover Rufus Wainwright)

Hallelujah

Píše se 24. prosince, léta páně 2007, ale myslím, že datum je úplně to poslední, co tu hraje roli. Tenhle příběh se může odehrát v kterékoliv domácnosti a vlastně v kteroukoli roční dobu.

Je už pozdě po Štědrovečerní večeři. Dárky rozdány. Vánoční stromek rozzářen jen hořícími svíčkami.

Sedíme v křesle v jednom společném objetí a pozorujeme padající sníh za oknem. Já a Ona. My dva. Společně v objetí. Tak jak to na vánoce má být.

Klávesnice pomalu chladne. Už zažila dosti. Dost věcí, které se do pohody vánoc nehodí. Psal jsem neúnavně. O bolest. O strastech. O lásce. O nenávisti. O kráse poznání.

Černovláska v mém náručí je ale něco, co mi nikdo z vás dát nedokáže. Díváme se do očí. Pohledy, které mluví za vše. Takové je naše pouto. Jednou dole a jednou nahoře. Neumíme být bez sebe. Zvláštní. Láska. Láska je to co nás drží pospolu.

Svíčky. Planou vánoční pohodou. Shon těch ostatních lidí je mimo nás. Tak jako plane svíčka na svícnu, tak jako ona jednou zhasne tak jednou zhasneme všichni. Proto žiji život naplno, tak abych ho prožil. A nebo vám o tom aspoň chci psát.

Ten, kdo nepozná samotu nepochopí, v čem je pro někoho zvláštní držet svůj protějšek v náručí a ruku v ruce jen mlčet a nechat se opájet pouhou přítomností toho druhého. Pak, když se ráno podíváte do zrcadla a řeknete „Sakra, vždyť já přece už nejsem sám/a“ tak to je ten nejbáječnější pocit na světě.

Říkáte, že jste zklamaní láskou a nemá pro vás hodnotu dotyk toho druhého? Pletete se a hledáte na špatném místě. Hledejte někde jinde, hluboko v sobě. V srdci.

Možná je Bůh nad námi, a není to pláč co můžeš slyšet po nocích, Není to někdo, kdo viděl bílé světlo na konci cesty. Prý je to chladné a láme to srdce. To tady nemá co dělat. Dneska je důležité, že jsem tu s ní. A nechci aby to bylo jinak.

Tesklivá píseň, kterou složil David Pánu se nese pokojem. Ve výškách se vpíjí do mozku v refrénu se zase dere do očí. Má podobu kapky. Kapky slzy.

Měsíc vysvitl zpoza jednoho sněžného mraku. Ozářil svým stříbrným pohledem celou naši zahradu a pak jen tiše zašeptal: „Miluji tě“

Já a Ona. Oba nyní v pomalém rytmu písničky…. tančíme.

Šeptám…

„Miluji tě“

Když jsem ji viděl prvně za svitu měsíce byla jako víla. Její vlasy. Ty jediné ji halily. Tak jako jsem ji objal poprvé, jí objímám i teď, za zvuku té písničky. Ten plamen, v jejich očích, když se natočí ke stromečku. To jak se natočí, když bere svíčku do rukou. Plamínek se jí kroutí v rukou. Jako by se bál. Pomalu vyhasíná. Ze svíčky už také moc nezbývá. Noc končí a za pár minut se probudí do nového dne. A co si odneseme do druhého dne?

Šeptám….

„Miluji tě“

Píše se 24. prosince, léta páně 2007, ale myslím, že datum je úplně to poslední co tu hraje roli.
Je už pozdě po Štědrovečerní večeři. Dárky rozdány. Vánoční stromek zhasl. Dva mladí lidé spí spánkem spravedlivých.