Až otočíš poslední stránku III.
Až otočíš poslední stránku III.
Anotace: Aneta se chystá k důležitému rozhovoru s Matoušem, zatímco Renata má na krku zamilovaného kamaráda
MATOUŠ
Ráno ho vzbudil budík. Utišil ho jedním pohybem, zatímco se z vedlejší postele ozvalo nesouhlasné zabručení. „Spi,“ uklidnil ho polohlasem. Pomalu se zvedl a odešel do kuchyně uvařit si kafe. Bylo něco před sedmou ráno. Jasně, vycházet bude až za víc jak hodinu, ale měl rád na všechno klid. Raději si přivstal, než aby pak příliš spěchal.
Od horké kávy už stoupal kouř a Matouš se právě vypotácel ze sprchy. Při kávě posnídal starý rohlík se sýrem. Když bylo čtvrt na devět, přidal do batohu ještě jednu knihu, kterou přes víkend rozečetl, na stůl napsal vzkaz: DOJDU NAKOUPIT a vyrazil na smluvenou schůzku.
Jel tramvají, jednou přestupoval, měli sraz v jejich oblíbeném podniku. Oba měli rozvrh vyučování toho druhého, takže věděli, kdy má ten druhý právě čas. Nebylo to tedy poprvé, co se scházeli v pondělí v devět ráno. Cestou přemýšlel, co se děje tak důležitého, že to nepočká na zítřejší odpoledne. Vzpomínal, vzpomínal, byl si jistý, že na žádný svátek, narozeniny, ani výročí nezapomněl. To ne, tak co jiného by to mohlo být? Byl tak zabraný do přemýšlení, že málem přejel stanici, kterou potřeboval. Vylezl z tramvaje a zamířil jednou menší uličkou do malé kavárničky.
Otevřel dveře a dýchlo na něj kouzlo už pominutých časů. Kavárna byla zařízená ve starém stylu. Starý nábytek, drahocenné fotografie, dobové doplňky, … Pozdravil číšníka, letmým gestem se mu připomenul a zamířil po schodech nahoru, kde bylo zařízení mnohem soukromější a mnohem pohodlnější. Docela ho překvapilo, že tu Aneta už sedí. Jakmile ji uviděl, veškeré myšlenky mu z hlavy vypadly. Neviděli se už přes týden, měl teď moc práce a vždy, když čas měl, nemohla zase ona. Přisedl si do měkké pohovky vedle ní a na přivítanou ji políbil. Jenže číšník byl tak rychlý, že je dokázal vyrušit i z tak krátkého políbení. Objednali si minerálku a znovu osaměli. „Nemohl jsem se tě dočkat,“ začal nadšeně a pohladil jí ruku. Znovu se objevil číšník, tentokrát ale jak rychle přišel, tak rychle odešel. Aneta se rozpačitě usmívala a jedním prstem kroužila po hraně sklenice. Začal jí vyprávět zajímavosti z doby, kdy se neviděli. „Počkej, málem bych zapomněl,“ připomněl si a políbil ji rychle na tvář. Zašátral rukou v tašce, vytáhl knihu a položil ji na stůl. Zůstala na ni zírat, v očích lehké zklamání. Ale Matouš si toho zřejmě nevšiml. Vzal knihu, opatrně jí prolistoval a nakonec vytáhl vylisovanou kytičku. „Byla první, na kterou jsem u nás na louce narazil,“ a pozornost jí předal. Na tváři jí tato drobná rostlinka vykouzlila široký a šťastný úsměv. Nadšeně si ji prohlížela a přitom se tiskla k Matoušovi. Pak se rozhovořila ona o uplynulém týdnu. Vždy, když nastala menší tichá pauza, vypadala nervózně.
Matouš neustále kontroloval hodinky. První hodina mu začínala v půl dvanácté a on měl zajít ještě nakoupit. Když už pomalu plánoval odchod, políbil dlouze Anetu. Chtěl ji uvolnit, cítil jak je napjatá, možná přetažená. Nakonec se ale jako první zvedla ona. Naposledy se k němu zohnula a on jí pošeptal do ucha sladká slova. Štěstím dá se říci úplně zčervenala. Jo, říkal si v duchu, dlouho jsme se neviděli. A pak odešla. „No nic, zaplatím,“ oznámil číšníkovi, když sešel dolů k pultu. A teď na nákup, zopakoval si znovu, když vyšel před kavárnu.
RENATA
Dorazila domů, rodičů si ani nevšimla a zalezla si do pokoje. Kdo by to byl řekl, že holka právě z tohoto domu bude mít problémy se školou a věčně vysedává po hospodách s kamarády. Ne, tenhle dům byl krásný, nedávno opravený, docela luxusní. Byl to řadový dům v jedné starší části města, kde všechny domy měly nějaké své kouzlo. Byl štíhlý a vysoký a Renata měla pokoj ze všech nejvýš, v podkroví. Po celý den jí tu svítilo slunce střešním oknem, ve středu prostorného pokoje stály dva dřevěné sloupy, strop byl také obložen dřevem. Na stěnách visely malované obrazy, peřina byla neustlaná, okolo stěn jen pár skříní, pár polic. Hodila tašku vedle pohovky, mikinu na pohovku a zapnula počítač. Přinesené jídlo si položila na stůl, sedla si a ve tváři se jí odráželo světlo z monitoru. Čekala depresivní zprávu od Pavlíny, cestou domů přemýšlela, co jí řekne. No ale co, uklidňovala se nakonec. Když se urazí, aspoň budu mít pokoj. Jenže žádná utrápená zpráva, žádné srdeční výlevy. Naopak. Pavlína ji ohlásila čas srazu u Boty a to bylo vše. Taky dobrý, pomyslela si Renata. Pustila si nahlas tvrdou rockovou hudbu a roztáhla se na posteli.
Když odcházela za ostatními, zakřičela jen na celý dům pozdrav a zmizela. Nešla k Botě ani nijak vystrašená, nebo nervózní. Co bude, to jí bylo jedno. Byla si stoprocentně jistá, že když dojde k hádce, bude stát parta za ní, a ne za Pavlínou. Davida teď hodně dlouho neuvidí, a byla za to ráda. A Pavlína? Sama by mu klidně zahnula, kdyby ovšem měla příležitost.
Otevřela dveře a mávla na Botu, který se k ní už už hrnul s nadšeným úsměvem. Je to už víc jak dva měsíce, co se s ním vyspala, a on jí pořád ještě nedal pokoj. Doufám, že jsem si tím včerejškem nepověsila na krk dalšího blbečka. Se sebevědomým úsměvem došla až k jejich místu. Pak ale měla co dělat, aby se udržela na nohou a nikdo nic nepoznal. Všichni se na ni usmívali, i Pavlína, která opět ležela Davidovi na prsou. To snad není možný, kroutila nad tím pro sebe hlavou Renata. „Zdar lidi,“ pozdravila je se znovu nabytým úsměvem. Shodila oblečení a přisedla si. „Boto,“ zakřičela na něj přes celý lokál. Osmadvacetiletý výčepní horlivě skládal piva na tác a hned jedno postavil před ni na stůl. Bavila se pohledem na něj, jak se marně snaží. „Tak cos dělala celej den, žes nemohla dorazit dřív?“ zeptal se jako první Deny. „Vždyť sraz byl o šesti, ne?“ „No jasný, ale vždyť to sama znáš, na sraz se chodí minimálně o hodinu dřív,“ rozesmál se skoro dvoumetrový kluk spolu s dalším jeho kumpánem. „Měla jsem moc práce,“ odbyla ho a napila se piva. „Fuj, práce,“ odplivl si tiše Deny do kouta. „Ale copak?“ snažil se rýpnout David. Copak z tebe vypadne za výmluvu, liboval si. „Ale … hromada pochůzek. Znáte to, jednou za měsíc … A pak mě otravoval jeden debil, no, a to taky zdrží,“ odpověděla a vítězně se na Davida usmála.
ANETA
Podívala se do zrcadla a smutně se usmála. Nedokázala to. Když tam přišel a usmál se nebyla schopná nic řešit. A když ji pak dal tu kytičku, byla dojatá. A navíc na ni kavárna působila nostalgicky. Musela odejít. Déle by to nevydržela. Ale nějak se s tím vypořádat musí. Nebo ne? Třeba by mohla ještě chviličku počkat, třeba se to zlepší.
MATOUŠ
Dlouhými kroky kráčel přímo k těm černým dveřím na rohu chodby. Do této místnosti nikdo nechodil rád, nikdo odtud nevycházel veselý. Byla to kancelář profesorky Krabatíkové, nejobávanější ženy na této budově. Ruka se mu potila, když sáhl na kliku. „Dobrý den,“ pozdravil a na pokyn se posadil naproti ní do křesla. „Dobrý den, Matouši,“ pronesla suše a nevzrušeným hlasem. „Nevím, jestli jste to už slyšel, ale váš známý Zdeněk Koutný měl nehodu a nějaký čas nebude schopen docházet na hodiny.“ Na Matoušově tváři bylo vidět velké překvapení, že se o kamarádově stavu dozvídá zrovna od této profesorky. „No, a zrovna od pana Koutného jsme potřebovali jednu laskavost, kterou teď však nemůže splnit. A tak nás, nebo spíše mě, poslal za vámi.“ Profesorka seděla za svým pracovním stolem, sepjaté ruce měla položené na jeho desce a očima propalovala Matoušovi hrudník. Bál se cokoli říct. „Mám tu o rok níž jednu problémovou studentku. No a já bych ji nerada nechala propadnout u zkoušek z latiny. Znáte mě, nerada působím studentům jakékoli potíže,“ rozvykládala se z ničeho nic o svém „čistém“ charakteru a přitom se zadívala do stropu, „takže … vás by určitě tedy zajímalo, co od vás žádám. Poprosila jsem Zdeňka Koutného, jako výborného studenta a premianta ročníku, o pomoc s touto studentkou. Mám tím na mysli doučování. A teď, když je v nemocnici, poslal mě za vámi. Já s jeho návrhem samozřejmě ihned souhlasila, jste též výborný student, skvělé výsledky, skvělé chování, … Myslím, že by jste dívce mohl pomoci nejen s latinou, no, ale to nechme být.“ Matouš samozřejmě okamžitě pochopil, o co jde. Nějaká chudera schytala povinné doučování a on je tím teď pověřen. Jestli je? Ano, je. Není možné odmítnout, neprošel by dál. Ale znamená to, že bude mít zase o něco méně volného času. Nebude stíhat učení ani Anetu. Ze zamyšlení jej vytrhlo odkašlání paní profesorky. „Chápu, že takovéto doučování je spíš otázkou vaší dobré vůle. Dělal byste to ve svém volném čase a oficiální odměny či pochvaly za to nejsou, ale … Jak už jsem řekla, mám studenty ráda a nerada jim působím zbytečné potíže. A tak vám za to nabízím něco na oplátku. U příštích zkoušek vám zlepším výslednou známku o jeden stupeň,“ zakončila tak svůj jistě nacvičený přednes milým úsměvem. Na známce nezáleželo, věděl, že žádnou pomoc nebude potřebovat, ale i tak … nemůže říci ne. „Tak … dobrá, paní profesorko. A jak byste si to představovala blíže?“ Snažil se vypadat i vyjadřovat se co nejuvolněněji. A přitom dostával téměř křeče do obličeje. „No,“ začala profesorka nadšeně nanovo, „dvouhodinové sezení dvakrát týdně po jeden semestr by snad mohlo prozatím stačit. A je na vás, Matouši, kde se sejdete. Dám vám na tu dívku kontakt a jí samozřejmě zase váš.“ Profesorka sebrala z pečlivě naskládané hromádky čtvereček papíru s telefonním číslem a jménem a podala jej Matoušovi. S díkem ho přijal a měl se k odchodu. U dveří se ještě otočil, když na něj paní Krabatíková promluvila. Teď už spíš výhružným tónem. „A Matouši, je mi jedno jak poctivě to sezení budete dodržovat, ale na konci semestru chci vidět výsledky. Nashledanou,“ a usedla zpět za stůl. Vzala do ruky čísi složku a začala si ji horlivě pročítat. „Nashledanou,“ špitl a zavřel za sebou dveře. „Sbohem,“ vydechl si potichu a opřel se o zeď vedle dveří.
Ráno ho vzbudil budík. Utišil ho jedním pohybem, zatímco se z vedlejší postele ozvalo nesouhlasné zabručení. „Spi,“ uklidnil ho polohlasem. Pomalu se zvedl a odešel do kuchyně uvařit si kafe. Bylo něco před sedmou ráno. Jasně, vycházet bude až za víc jak hodinu, ale měl rád na všechno klid. Raději si přivstal, než aby pak příliš spěchal.
Od horké kávy už stoupal kouř a Matouš se právě vypotácel ze sprchy. Při kávě posnídal starý rohlík se sýrem. Když bylo čtvrt na devět, přidal do batohu ještě jednu knihu, kterou přes víkend rozečetl, na stůl napsal vzkaz: DOJDU NAKOUPIT a vyrazil na smluvenou schůzku.
Jel tramvají, jednou přestupoval, měli sraz v jejich oblíbeném podniku. Oba měli rozvrh vyučování toho druhého, takže věděli, kdy má ten druhý právě čas. Nebylo to tedy poprvé, co se scházeli v pondělí v devět ráno. Cestou přemýšlel, co se děje tak důležitého, že to nepočká na zítřejší odpoledne. Vzpomínal, vzpomínal, byl si jistý, že na žádný svátek, narozeniny, ani výročí nezapomněl. To ne, tak co jiného by to mohlo být? Byl tak zabraný do přemýšlení, že málem přejel stanici, kterou potřeboval. Vylezl z tramvaje a zamířil jednou menší uličkou do malé kavárničky.
Otevřel dveře a dýchlo na něj kouzlo už pominutých časů. Kavárna byla zařízená ve starém stylu. Starý nábytek, drahocenné fotografie, dobové doplňky, … Pozdravil číšníka, letmým gestem se mu připomenul a zamířil po schodech nahoru, kde bylo zařízení mnohem soukromější a mnohem pohodlnější. Docela ho překvapilo, že tu Aneta už sedí. Jakmile ji uviděl, veškeré myšlenky mu z hlavy vypadly. Neviděli se už přes týden, měl teď moc práce a vždy, když čas měl, nemohla zase ona. Přisedl si do měkké pohovky vedle ní a na přivítanou ji políbil. Jenže číšník byl tak rychlý, že je dokázal vyrušit i z tak krátkého políbení. Objednali si minerálku a znovu osaměli. „Nemohl jsem se tě dočkat,“ začal nadšeně a pohladil jí ruku. Znovu se objevil číšník, tentokrát ale jak rychle přišel, tak rychle odešel. Aneta se rozpačitě usmívala a jedním prstem kroužila po hraně sklenice. Začal jí vyprávět zajímavosti z doby, kdy se neviděli. „Počkej, málem bych zapomněl,“ připomněl si a políbil ji rychle na tvář. Zašátral rukou v tašce, vytáhl knihu a položil ji na stůl. Zůstala na ni zírat, v očích lehké zklamání. Ale Matouš si toho zřejmě nevšiml. Vzal knihu, opatrně jí prolistoval a nakonec vytáhl vylisovanou kytičku. „Byla první, na kterou jsem u nás na louce narazil,“ a pozornost jí předal. Na tváři jí tato drobná rostlinka vykouzlila široký a šťastný úsměv. Nadšeně si ji prohlížela a přitom se tiskla k Matoušovi. Pak se rozhovořila ona o uplynulém týdnu. Vždy, když nastala menší tichá pauza, vypadala nervózně.
Matouš neustále kontroloval hodinky. První hodina mu začínala v půl dvanácté a on měl zajít ještě nakoupit. Když už pomalu plánoval odchod, políbil dlouze Anetu. Chtěl ji uvolnit, cítil jak je napjatá, možná přetažená. Nakonec se ale jako první zvedla ona. Naposledy se k němu zohnula a on jí pošeptal do ucha sladká slova. Štěstím dá se říci úplně zčervenala. Jo, říkal si v duchu, dlouho jsme se neviděli. A pak odešla. „No nic, zaplatím,“ oznámil číšníkovi, když sešel dolů k pultu. A teď na nákup, zopakoval si znovu, když vyšel před kavárnu.
RENATA
Dorazila domů, rodičů si ani nevšimla a zalezla si do pokoje. Kdo by to byl řekl, že holka právě z tohoto domu bude mít problémy se školou a věčně vysedává po hospodách s kamarády. Ne, tenhle dům byl krásný, nedávno opravený, docela luxusní. Byl to řadový dům v jedné starší části města, kde všechny domy měly nějaké své kouzlo. Byl štíhlý a vysoký a Renata měla pokoj ze všech nejvýš, v podkroví. Po celý den jí tu svítilo slunce střešním oknem, ve středu prostorného pokoje stály dva dřevěné sloupy, strop byl také obložen dřevem. Na stěnách visely malované obrazy, peřina byla neustlaná, okolo stěn jen pár skříní, pár polic. Hodila tašku vedle pohovky, mikinu na pohovku a zapnula počítač. Přinesené jídlo si položila na stůl, sedla si a ve tváři se jí odráželo světlo z monitoru. Čekala depresivní zprávu od Pavlíny, cestou domů přemýšlela, co jí řekne. No ale co, uklidňovala se nakonec. Když se urazí, aspoň budu mít pokoj. Jenže žádná utrápená zpráva, žádné srdeční výlevy. Naopak. Pavlína ji ohlásila čas srazu u Boty a to bylo vše. Taky dobrý, pomyslela si Renata. Pustila si nahlas tvrdou rockovou hudbu a roztáhla se na posteli.
Když odcházela za ostatními, zakřičela jen na celý dům pozdrav a zmizela. Nešla k Botě ani nijak vystrašená, nebo nervózní. Co bude, to jí bylo jedno. Byla si stoprocentně jistá, že když dojde k hádce, bude stát parta za ní, a ne za Pavlínou. Davida teď hodně dlouho neuvidí, a byla za to ráda. A Pavlína? Sama by mu klidně zahnula, kdyby ovšem měla příležitost.
Otevřela dveře a mávla na Botu, který se k ní už už hrnul s nadšeným úsměvem. Je to už víc jak dva měsíce, co se s ním vyspala, a on jí pořád ještě nedal pokoj. Doufám, že jsem si tím včerejškem nepověsila na krk dalšího blbečka. Se sebevědomým úsměvem došla až k jejich místu. Pak ale měla co dělat, aby se udržela na nohou a nikdo nic nepoznal. Všichni se na ni usmívali, i Pavlína, která opět ležela Davidovi na prsou. To snad není možný, kroutila nad tím pro sebe hlavou Renata. „Zdar lidi,“ pozdravila je se znovu nabytým úsměvem. Shodila oblečení a přisedla si. „Boto,“ zakřičela na něj přes celý lokál. Osmadvacetiletý výčepní horlivě skládal piva na tác a hned jedno postavil před ni na stůl. Bavila se pohledem na něj, jak se marně snaží. „Tak cos dělala celej den, žes nemohla dorazit dřív?“ zeptal se jako první Deny. „Vždyť sraz byl o šesti, ne?“ „No jasný, ale vždyť to sama znáš, na sraz se chodí minimálně o hodinu dřív,“ rozesmál se skoro dvoumetrový kluk spolu s dalším jeho kumpánem. „Měla jsem moc práce,“ odbyla ho a napila se piva. „Fuj, práce,“ odplivl si tiše Deny do kouta. „Ale copak?“ snažil se rýpnout David. Copak z tebe vypadne za výmluvu, liboval si. „Ale … hromada pochůzek. Znáte to, jednou za měsíc … A pak mě otravoval jeden debil, no, a to taky zdrží,“ odpověděla a vítězně se na Davida usmála.
ANETA
Podívala se do zrcadla a smutně se usmála. Nedokázala to. Když tam přišel a usmál se nebyla schopná nic řešit. A když ji pak dal tu kytičku, byla dojatá. A navíc na ni kavárna působila nostalgicky. Musela odejít. Déle by to nevydržela. Ale nějak se s tím vypořádat musí. Nebo ne? Třeba by mohla ještě chviličku počkat, třeba se to zlepší.
MATOUŠ
Dlouhými kroky kráčel přímo k těm černým dveřím na rohu chodby. Do této místnosti nikdo nechodil rád, nikdo odtud nevycházel veselý. Byla to kancelář profesorky Krabatíkové, nejobávanější ženy na této budově. Ruka se mu potila, když sáhl na kliku. „Dobrý den,“ pozdravil a na pokyn se posadil naproti ní do křesla. „Dobrý den, Matouši,“ pronesla suše a nevzrušeným hlasem. „Nevím, jestli jste to už slyšel, ale váš známý Zdeněk Koutný měl nehodu a nějaký čas nebude schopen docházet na hodiny.“ Na Matoušově tváři bylo vidět velké překvapení, že se o kamarádově stavu dozvídá zrovna od této profesorky. „No, a zrovna od pana Koutného jsme potřebovali jednu laskavost, kterou teď však nemůže splnit. A tak nás, nebo spíše mě, poslal za vámi.“ Profesorka seděla za svým pracovním stolem, sepjaté ruce měla položené na jeho desce a očima propalovala Matoušovi hrudník. Bál se cokoli říct. „Mám tu o rok níž jednu problémovou studentku. No a já bych ji nerada nechala propadnout u zkoušek z latiny. Znáte mě, nerada působím studentům jakékoli potíže,“ rozvykládala se z ničeho nic o svém „čistém“ charakteru a přitom se zadívala do stropu, „takže … vás by určitě tedy zajímalo, co od vás žádám. Poprosila jsem Zdeňka Koutného, jako výborného studenta a premianta ročníku, o pomoc s touto studentkou. Mám tím na mysli doučování. A teď, když je v nemocnici, poslal mě za vámi. Já s jeho návrhem samozřejmě ihned souhlasila, jste též výborný student, skvělé výsledky, skvělé chování, … Myslím, že by jste dívce mohl pomoci nejen s latinou, no, ale to nechme být.“ Matouš samozřejmě okamžitě pochopil, o co jde. Nějaká chudera schytala povinné doučování a on je tím teď pověřen. Jestli je? Ano, je. Není možné odmítnout, neprošel by dál. Ale znamená to, že bude mít zase o něco méně volného času. Nebude stíhat učení ani Anetu. Ze zamyšlení jej vytrhlo odkašlání paní profesorky. „Chápu, že takovéto doučování je spíš otázkou vaší dobré vůle. Dělal byste to ve svém volném čase a oficiální odměny či pochvaly za to nejsou, ale … Jak už jsem řekla, mám studenty ráda a nerada jim působím zbytečné potíže. A tak vám za to nabízím něco na oplátku. U příštích zkoušek vám zlepším výslednou známku o jeden stupeň,“ zakončila tak svůj jistě nacvičený přednes milým úsměvem. Na známce nezáleželo, věděl, že žádnou pomoc nebude potřebovat, ale i tak … nemůže říci ne. „Tak … dobrá, paní profesorko. A jak byste si to představovala blíže?“ Snažil se vypadat i vyjadřovat se co nejuvolněněji. A přitom dostával téměř křeče do obličeje. „No,“ začala profesorka nadšeně nanovo, „dvouhodinové sezení dvakrát týdně po jeden semestr by snad mohlo prozatím stačit. A je na vás, Matouši, kde se sejdete. Dám vám na tu dívku kontakt a jí samozřejmě zase váš.“ Profesorka sebrala z pečlivě naskládané hromádky čtvereček papíru s telefonním číslem a jménem a podala jej Matoušovi. S díkem ho přijal a měl se k odchodu. U dveří se ještě otočil, když na něj paní Krabatíková promluvila. Teď už spíš výhružným tónem. „A Matouši, je mi jedno jak poctivě to sezení budete dodržovat, ale na konci semestru chci vidět výsledky. Nashledanou,“ a usedla zpět za stůl. Vzala do ruky čísi složku a začala si ji horlivě pročítat. „Nashledanou,“ špitl a zavřel za sebou dveře. „Sbohem,“ vydechl si potichu a opřel se o zeď vedle dveří.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk