Láska není jen slovo

Slunce se již pomalu loučilo s nádherným dnem. Petra si vychutnávala poslední doteky hřejivých paprsků, které ji hladily po tvářích. Jakmile se rudý kotouč zakutálel za oblé hřebeny hor, rozhodla se k pomalému návratu do jejího podkrovního bytečku. Nijak nepospíchala. Času měla dost. Vždyť na ni čekala jen poloprázdná lednice a studená postel. Vláčnými kroky procházela křivolakými uličkami města a přemýšlela o svém dosavadním životě. Zastavila se až na malém náměstí nedaleko jejího dočasného bydliště. I tentokrát neodolala a navštívila tamější bar. Uvnitř ji přivítalo příjemné teplíčko a omamná vůně hořící svíčky. Usadila se u stolku v rohu místnosti a objednala si svou milovanou horkou čokoládu. Všude kolem ní tu popíjely milenecké dvojice. Na protější straně baru se bavila skupinka přátel. Zřejmě tu oslavovali narozeniny toho mladíka, co se zrovna podíval jejím směrem. Vypadal docela dobře – vysoká vypracovaná postava, nakrátko střižené tmavě hnědé vlasy a naprosto spokojený výraz ve tváři. Petra popíjela čokoládu a nechala se unášet svými myšlenkami.
„Ehm, promiňte, ale nechtěla byste si ke mně přisednout?“ Tak teď už zase stála nohama pevně na zemi. „Co, co prosím?“ zakoktala a otočila se za tím neznámým hlasem. Proboha, vždyť je to ten… „Jestli byste si ke mně nechtěla přisednout, když jste tu sama.“ „No, proč ne.“ přikývla a nechala se zavést k jeho stolu. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že by ji někdy někdo o něco takového požádal. A teď je to tu. Sedí v baru u jednoho stolu s nějakým klukem, co tady zřejmě oslavuje narozeniny.
„Já jsem Michal.“ představil se. „Petra.“ řekla a potřásla mu podanou rukou. Měl příjemně teplou dlaň a pevný stisk. To se jí u mužů vždycky líbilo. „Jak se máte?“ zahájil jejich rozhovor. „Ale jo, docela dobře. Vy asi taky, co?“ „Jo, to jo. Dneska mám narozeniny, tak si trochu užívám.“ „Tak to gratuluju.“ „Děkuju.“ usmál se. „Dáme si něco k pití?“ „Jo, to bysme mohli. Co třeba víno?“ „Červený?“ „No, proč ne?“ usmála se. Byla z toho ještě celá pryč. Zatím se jí nikdy nestalo, aby o ni projevil zájem někdo cizí. A tím míň muž. Cítila, jak jí hoří tváře.
Během večera se o něm dozvěděla docela dost věcí. Vystudoval střední školu a teď pracuje jako truhlář. Má staršího bratra Martina, kterého ale už dlouho neviděl, protože má svoji rodinu a bydlí ve městě dvě stě kilometrů odtud. On žije sám v podnájmu v místní ubytovně. Často se sem chodí pobavit s přáteli. Taky se rád účastní společenských večírků a nejrůznějších koncertů. … Zkrátka jeho životní styl se maximálně liší od toho jejího, protože ona vede klidný osamělý život pilné studentky.
„Nebudeme si tykat?“ navrhnul jí, když se hladina vína v láhvi pomalu blížila ke dnu. „To můžem. Tak ahoj.“ „Ahoj.“ A na své přátelství si spolu už poněkolikáté přiťukli. Od té chvíle byli oba uvolněnější a mnohem lépe se jim vyprávělo. Venku už byla černočerná tma. Michal jí nabídnul, že ji doprovodí domů, což s díky přijala. Takhle pozdě se už rozhodně nechtěla toulat po ulicích sama. …
Pomalým tempem se přibližovali k jejímu bytu. Mrzelo ji, že bydlí tak blízko. V Michalově společnosti se cítila tak šťastná, že si přála, aby to nikdy neskončilo. Vyzařovalo z něj sebevědomí a pocit jistoty, který jí dodával pocit naprostého bezpečí. Svěřil se jí, že si jí už několikrát všimnul, jak v tom baru občas posedává „schovaná“ v koutě. Prý se mu o ní dokonce i zdálo. Ale když se ho zeptala, co v tom snu dělala, začal se odpovědi vyhýbat a raději stočil řeč na něco jiného. To si Petra velmi dobře uložila do paměti. Ještě než se rozloučili, tak si vzájemně vyměnili svá telefonní čísla. Jen tak pro případ, že by se ještě někdy náhodou chtěli vidět. …
Když za ním zaklaply domovní dveře, zastavila se a několik minut před sebe jen tak zírala. Pořád ještě nemohla uvěřit tomu, co se jí stalo. Ten večer nemohla velmi dlouho usnout. Pořád před sebou viděla tu usměvavou tvář, jak se na ni dívá. …

„Petro?“ „Ano?“ „Tak jaká je správná odpověď?“ „Promiňte, nedávala jsem pozor.“ To už bylo potřetí v jednom dni, co ji nějaký profesor nachytal, že nesleduje výuku. Poslední dobou se jí tohle stávalo pořád. Každou chvíli se totiž musela vracet k tomu večeru, kdy se seznámila s Michalem. Čím déle na něj myslela, tím víc jí připadalo, že ho zná už celé roky. Jak si vlastně mohla nevšimnout takového sexy chlápka? Nejspíš to ale bylo tím, že jí nikdy ani nenapadlo, že by si s někým takovým vůbec někdy povídala. Ona. Takový koště. …
Odpoledne si potřebovala jít nakoupit nějaké potraviny. Doma už skoro nic neměla. V obchodě bylo hodně lidí. „Kdyby tu tak byl Míša.“ povzdechla si. Košík měla dost naplněný a nebyla si moc jistá, jestli to všechno donese bez problémů domů. Asi ve třetině cesty se jí zdálo, že někdo vykřikl její jméno. Zastavila se a rozhlídla se kolem. Oči se jí zastavily na postavě spěchající směrem k ní. Zprvu si myslela, že to je někdo cizí, ale když se přiblížila, poznala v ní Michala. „Ahoj. Nechceš pomoct?“ zeptal se jí trochu udýchaným hlasem. „Jé, ahoj. No, to by bylo hrozně fajn.“ Usmál se a hned jí vzal obě dvě tašky. Takové štěstí ji snad ani nemohlo potkat. Byla radostí celá bez sebe. Jednak měla po problému s nákupem a hlavně ho konečně zase viděla.
„Slyšela jsi, že v pátek bude koncert jedný rockový kapely?“ „Ne, to jsem neslyšela.“ omlouvala se. „A kde by to mělo bejt?“ „No, v tom baru, kde jsme se seznámili. Tak jsem si říkal, jestli bys tam se mnou nechtěla jít.“ „Wow, no, to nevim. Myslela jsem, že se o víkendu zajedu podívat k rodičům. Už jsem je dlouho neviděla.“ „Aha, no to je škoda. Ale kdyby sis to náhodou rozmyslela, tak mi určitě dej vědět. Mohl by to z toho bejt docela pěknej večer. Promiň, ale už musím běžet, potřebuju si ještě něco zařídit.“ „Jo, jasně. Tak já se ti ozvu. A díky moc za ten nákup.“ „Nemáš zač, prosim tě. Tak zatím ahoj.“ „Ahoj.“

Druhý den seděla na posteli s mobilním telefonem v ruce. Celé odpoledne se sama se sebou radila, co by měla udělat. Rodičům to slibovala už minulý týden, že k nim přijede, ale nakonec z toho sešlo. Nechtěla je znovu zklamat, ale na druhou stranu ji strašně lákala Míšova nabídka. Zhluboka se nadechla, našla si mámino číslo v seznamu a zmáčkla tlačítko se zeleným sluchátkem. Poprvé v životě svojí mámě lhala kvůli klukovi. Napovídala jí, že má hrozně moc práce a že se musí učit na několik velmi důležitých zkoušek. Vyšlo to. První část měla za sebou. Teď ještě ten zbytek…
„Haló?“ ozvalo se z telefonu. „Ahoj Míšo, tady Petra.“ „Jé, ahoj. Tak už ses rozhodla?“ „Jo. Půjdu tam.“ „Ty ani nevíš, jak jsem rád. Tak já tě můžu vyzvednout v půl osmý. Šlo by to?“ „Určitě, už se moc těšim.“ „Tak zatím se měj.“ „Ahoj.“

V pátek Petra nemohla dospat. Pořád se ještě nemohla rozhodnout, co si vezme na sebe. Nikdy dřív jí na tom nezáleželo, ale teď… Teď bylo všechno jinak. V sedm večer stála uprostřed obrovské hromady triček, kalhot, sukní a dalšího oblečení celá nervózní. Stres ze závěrečných zkoušek ve škole? To oproti tomuhle není vůbec nic. Konečně dospěla k závěru, že si obleče svůj světle zelený kalhotový kostýmek. Zbylé svršky a spodky rychle uklidila a učesala si vlasy, jak nejlépe uměla.
Sotva dokončila své přípravy, už stál Michal u dveří s kyticí rudých růží. „Jé, ty jsou nádherný. Děkuju moc.“ „To jsem rád, že se ti líbí. Dneska ti to moc sluší.“ …
V baru už bylo docela plno. Posadili se u stolku uprostřed místnosti. Během koncertu se velmi dobře bavili. Když se pak zvolnilo tempo hraných písniček, Míša Petru vyzval k tanci. Hrozně jí to zaskočilo, ale nic proti tomu nenamítala. Když už si má užívat, tak pořádně. A tohle si teda rozhodně nenechá ujít. Bylo to vlastně poprvé, kdy se dostala do jeho bezprostřední blízkosti. Petra pochopila, že by mu měla dát najevo, co si k ní může dovolit. Setřásla ze sebe všechen ostych, který ji tížil celý život, a přitiskla se k němu ještě trochu blíž, než bylo bezpodmínečně nutné. Míša zatím nedával nic najevo. Jen si mlčky vychutnával jejich první společný tanec. Pro Petru to byl zatím asi největší zážitek, který dosud měla. Na tanečním parketu spolu strávili asi polovinu večera. Moc spolu nemluvili. Jen tančili. …
Stejně potichu byli i cestou domů. Zastavili se u dveří Míšina bytu. Stáli blízko u sebe a dlouho si dívali do očí. Potom už si pamatovala jen jeho vášnivé polibky…

Ráno ji probudil zvonící telefon: „Dobrý ráno. To jsem já, Michal. Jak ses vyspala?“ „Ahoj. No, bylo to krátký, ale šlo to.“ řekla ještě rozespalým hlasem. „Já jsem tě asi vzbudil, viď? To jsem nechtěl. Promiň.“ „To nevadí. Ten včerejší koncert se mi moc líbil. Děkuju, žes mě tam pozval.“ „Tak to jsem rád. Bál jsem se, že mě odmítneš.“ „No, tak to bych přišla opravdu o hodně.“ smála se. „Nezajdeme spolu zase někam? Klidně bych si to zopakovala.“ „Vážně? To jsi mě překvapila. A kam bys chtěla jít?“ „No, popravdě je mi to úplně jedno. Hlavně, že budu s tebou.“ „To jsem rád. Tak třeba dneska ve dvě?“ …

Od té doby si Petra připadala jako v sedmém nebi. Michal si ji opravdu hýčkal. Nikdy se k ní nikdo nechoval tak mile jako on. Během několika týdnů se natolik změnila, že už skoro nepoznávala ani sama sebe. Kde byla ta ostýchavá dívka, co byla pořád uzavřená sama v sobě a neustále se skrývala někde v rohu? Kam se poděl smutek, který často hyzdil její tvář? Proč už její život není tak jednotvárný? …

Ten den, kdy spolu byli přesně jeden rok, přišel Petře doporučený dopis. Už podle písma poznala, že je od jejího přítele.

Má milovaná Petruško,

dnes je tomu přesně rok,
co jsem tě míti moh‘.
Stala ses mou jedinou,
jedinou mnou milovanou.

Miluji Tě celou svou duší,
víc než vůbec lze tušit.
Miluji Tě celým srdcem,
jsi mého světa sluncem.

Nechť naše láska až navěky trvá
a nevěra ať zůstane navždy mrtvá.
Nechť se naše láska stane věčnou,
a ty budeš mou ženou.