Silvestr-2.část

Ušli jsme nějaký ten kus silnice a konečně se před námi rozhostila zahrádkářská kolonie, s nadšením a smíchem jsme se rozběhli k chatě, která patří Janě.
Celé odpoledne probíhalo za neustálého vtipkování, jen Aleš s Leošem se vytratili do horního patra, mě bylo hloupý tam ostatní nechat a proto jsem zůstala dole s holkama.
Okolo čtvrtý hodiny se mi ozval Petr, další, kdo měl dorazit, že už stojí před bránou, vyběhla jsem mu naproti a otevřela...
Zbytek odpoledne se vlekl a nálada poklesla
Jana navrhla, že razíme do místní hospody a tak jsme se teda sebrali a šli jsme.
Odtamtud nás však vyhodili se slovy, že se zde koná soukromá oslava, hostinský nám pouze natočil pivo do čtyř pet-lahví a my zas pádili zpět.
Mně osobně to nevadilo, konečně jsem se dala s Alešem do řeči, respektive on se mnou...
Byl mi strašně sympatickej a těšila jsem se na večer...
Večer už se opravdu přiblížil, Janča začala hrát na kytaru a zpívalo se, postupně si každej něco nalil, já jsem tradičně zahájila večer pivem a pak přišlo na řadu několik vodek s džusem, pak už nevím, co všecko jsem do sebe naházela, pak jsem dělala blbiny, ostatně jako každej, kdo se lehce připije.
Po nějaký době jsem ale vystřízlivěla a přesto, že mě Jana přemlouvala ať s ní jdu kravit (dělat blbiny), tak já jen chtěla sedět, mluvit s Alešem a zasněně sledovat ty jeho oči...
Pořád byl zaraženej a já nevěděla, co dělat...
Leoš s Bárou se kamsi vytratili, já jim to přála, sama jsem věděla, že ale nechci zas další úlet, chci se bavit a poznat Aleše.
Tak se mi líbil, byl tak hodnej a milej, jenže já se pořád něčím nalejvala a pak už jsem začala dělat ostudu. Aleš chvíli přihlížel mým krkolomným pádům, ostatní z toho měli pochopitelně srandy kopec, ale Táňa se opila ještě přede mnou, ale ani jedna z nás nijak kriticky, prostě s náma byla větší sranda...
Aleš mě vzal v podpaží a šli jsme se projít, já byla v sedmým nebi a když jsme se vrátili zpět dovnitř, nechala jsem se hladit po vláskách a rukou...
Pomalu jsem střízlivěla a půlnoc se blížila...
Šli jsme na políčko, který sousedilo s chatkou a odpočítávali...
,,10,9,8,7,........3,2,1 HURÁ!!!!!!!!!!!!“
Někdo však pronesl: ,,Hej já vám nechci kazit radost, ale já mám půlnoc až za dvě minuty!“
Všichni propukli v opravdovou salvu smíchu a odpočítávalo se znova...
,,…............2,1!!!!!!!!!!!!! SILVESTR!!!!!!“
Pak se vzduchem začaly linout první tóny:,, Kde domov můj, kde domov můj, voda hučí.....“
Po české hymně následovalo ještě We Are The Champions od Queen a já s Táňou jsme zmizely do chatky, za pár minut jsme pak byly zpět jen ve spodním prádle a běžely jsme bosy náš novoroční přespolní běh, ostatní se smáli a nám byla zima...
Lidé začali odpadat v alkoholovém opojení a nakonec jsme se já společně s Alešem, Táňou, Leošem a Bárou vypařili do spodního patra...
Pustili jsme muziku a kecali o všem, smíchu byla oět plná chata, ale chvílema byl Aleš stále zamyšlenej, vrtalo mi to hlavou, ptala jsem se proč, ale tvrdil mi, že je v pohodě a že mu nic není.
Bylo kolem čtyř ráno, lehla jsem si Alešovi do náručí a netrvalo dlouho a všichni jsme usnuli.
Já s Alešem, Leošem a Bárou jsme se mačkali na pohovce a Táňa si lehla na zem.
Pohodlný to dvakrát nebylo, ale mě to nevadilo...
Okolo šestý ráno jsem se vzbudila a už jsem nemohla spát, byla zima...
Aleš se několikrát vzbudil, ale vždy znovu usnul...
Já se celou dobu vrtěla a tím jsem budila ostatní chata se probudila k životu tak v deset hodin, všichni byli ospalí a nálada ponurá...Věděli jsme, že se budeme muset rozloučit...
Ve dvě hodiny odjely holky od Janči a chvíli po nic i Petr.
Janča šla za náma dolů, ale nudila se, sebrala se a opět šla nahoru koukat na televizi.
Já se snažila si užít blízkosti Aleše, ale nechtěla jsem domů...
Nastal čas odjezdu, Jana byla naštvaná a tak naschvál zdržovala, autobus nám pochopitelně ujel a my se vydali do Děčína pěšky...
Jana se během cesty odpojila šla ještě k babičce, naše pětka vyrazila k nádraží, já byla duchem nepřítomná, přemýšlela jsem, jak se s Alešem rozloučím, tolik jsem se nechtěla loučit, chtěla jsem ho obejmout, hladit a líbat a říct mu, jak je skvělej a jak ho chci vídat.
Vytrhl mě z myšlenek, dal mi kratičkou pusu a dlouze mě objal. Pak se rozloučil a zmizel v útrobách vlaku...
Leoš se taky rozloučil, Aleš přiběhl k okénku a vykřikl:,,Lili, zeptej se a když budeš moct, přijeď!“
Nebyla jsem schopná mu nic říct, vlak se dal do pohybu, on už seděl na svým místě, ale neohlédl se, chtěla jsem mávat.............nic......
Slzy mi vytryskly a já věděla, že je to konec.
Nabídl mi sice, ať za ním přijedu, ale myslel to upřímně???
To nevím...