Sophie a Henry

Jeli mlčky celé dopoledne, když se Henry rozhodl udělat u potoka přestávku na oběd a aby si odpočinuli i koně. Nabral trochu sena, aby utřel zpěněný párek koní, zatímco pil. Sophie vytáhla ze svého vaku víno, vodu, chléb, pečené maso a pár jablek, rozložila jídlo na kousek čistého plátna a vyzvala ho, aby si přisedl.
„Povíš mi konečně, kam máme namířeno?“ zeptala se, když mu podávala větší kus chleba.
„Jedeme do kláštera, který je ještě den cesty odsud, tam vyzvedneme prince a pojedeme jinam.“
„Víc mi nepovíš?“
„Cestu znám stejně jenom já, myslím, že jsi tam nikdy nebyla. Je to klášter svaté Anny. Znáš ho?“
„Ale ano, znám, pár let jsem tam žila. Ale vždyť je to ženský klášter, proč tedy jedeme tam?“
„Protože právě tam ho králův bratr hledat nebude, v ženském klášteře nemají muži co dělat. Ty jsi byla v klášteře? Tomu říkám vtip!“ začal se z plna hrdla smát.
Sophie plácla Henryho do ruky.
„Ty sprosťáku, co se mi směješ? Myslíš, že když umím bojovat, že nejsem dost ženská a jemná? To se vážně pleteš, vůbec mě neznáš, nic o mně nevíš, tak se mi nevysmívej!“
„Omlouvám se,“ zvedl ruce na znamení míru, ale smál se pořád dál. „Tak mi o sobě něco prozraď, vážně, zajímá mě to, s kým mám tu čest.“
„A nebudeš se mi vysmívat?“
„Slibuji, nebudu,“ zvážněl najednou.
„Co bys rád věděl?“ ukousla si jablka a čekala s úsměvem na odpověď.
„Cokoliv, zajímá mě všechno, kde jsi vyrůstala, jak jsi se dostala ke králi a k bitvám, prostě vše.“
„Kde jsem vyrůstala? Mí rodiče zemřeli, když jsem byla ještě velmi malá, vůbec si je nepamatuji. Vyrůstala jsem v klášteře svaté Anny, měla jsem jenom jednoho příbuzného – strýce, matčina bratra. Ten mě vychovával do doby, než jsem odešla ve třinácti do kláštera, abych získala výchovu, která se hodí pro mladou ženu. Strýce jsem už nikdy neviděla, zemřel krátce před mým návratem. Neměla jsem kam jít, v klášteře jsem zůstat nechtěla, na vhodný sňatek jsem naštěstí neměla dost vysoké věno, a tak jsem se vydala ke dvoru. Král je osvícený muž, vyslechl mou prosbu, že se vdávat zatím nechci a já mu navrhla, zda bych nemohla vstoupit do jeho armády. Mému návrhu se velice podivoval, nicméně souhlasil a já se učila s nejlepšími rytíři boji.“
„Kdy jsi byla ve výcviku? Nepamatuji se, že by mezi rytíři kdy byla nějaká žena…“
„Je tomu něco málo přes deset let.“
„Ano, tehdy jsem byl v cizině,“ pronesl zamyšleně.
„Zpočátku to bylo kruté, muži mě nepřijali mezi sebe. Musela jsem jim dokázat, že jsem stejně tvrdá jako oni, že se nebojím, nerozbrečím a neuteču při prvním šrámu, při každé modřině, při pádu z koně. Neměla jsem jinou možnost než vydržet, moje hrdost mi to nedovolila, utéct.“
„Jsi vážně odvážné děvče, bez bázně a hany. Co je pravdy na tom, že jsi pro krále pracovala jako špeh?“
„Jak ses o tom dozvěděl?“ zeptala se překvapeně Sophie.
„To není důležité.“
„Počkej, to je důležité. Je to tajné, ví o tom málo lidí.“
„Takže je to pravda, co se o tobě povídá?“ usmál se na ni.
„Nevím, co se povídá, a nezajímá mě to, co si myslí lidé, kteří mě neznají.“
„Že jsi chladnokrevná, nesnášíš muže, vypočítavá potvora,“ říkal jakoby nic.
„To proto jsi ke mně takto vrazil? Chladnokrevná mrcha si nic jiného nezaslouží? Už toho mám dost, dokazovat pořád někomu, jaká opravdu jsem!“ křičela vzrušeně.
„Jaká opravdu jsi?“ a klidně dál žvýkal chléb a maso.
„Přece chladnokrevná, nesnáším muže, vypočítavá potvora,“ odpověděla nasupeně. „Sám jsi to přece řekl!“
„Měli bychom vyrazit na cestu,“ ukončil předčasně jejich konverzaci.
Zuřila. Ten chlap ji přiváděl k šílenství. Vyptává se, jakoby ho zajímala a pak, pak jí poví něco tak nestydatého, že jsou všechny sympatie ty tam. Spěšně sbalila zbytek jídla, uložila do vaku a vyskočila na koně bez jeho pomoci.
Nepotřebovala ho, žádného muže si nepřipustí k tělu. Jsou všichni stejní, myslí si o ní, jaká je to bestie, ale přitom zraní její city. Tvrdila, že jí nezáleží na tom, co si o ní lidé myslí, ale pravda byla jinde. Velice si na své pověsti zakládala. Pracovala pro krále jako špeh, flirtovala s muži, ale neskončili v její posteli, jak si obvykle mysleli. Dávala jim do vína uspávací prášek, dozvěděla se potřebné informace a pak, když je sváděla, obvykle usnuli. Jen je svlékla, aby je ponechala v blažené nevědomosti. Nevěděla, že ženina pověst je to nejdůležitější, co může mít. Štvalo ji, že on si o ní myslí, že je studená potvora.
Vyskočil na koně, aby ji dohnal, cestu přece řídil on. Nechápal, co se stalo, proč se tak rozohnila.
„Počkej přece, vždyť neznáš cestu,“ volal na ni, aby zpomalila, ačkoliv jeli pořád na západ a oba dobře věděli, kam vedou jejich kroky.
Opravdu přitáhla koni uzdu a počkala, až ji dožene.
„Omlouvám se, jestli jsem se tě nějak dotknul,“ začal Henry opatrně.
„Nedotknul jsi se mě, řekl jsi jen to, co si o mně myslíš,“ odvětila na půl úst Sophie. „A nic hezkého to není. Už jsem si zvykla.“
„Hmm,“ uniklo mu.
„Je mi to jedno, co si o mně myslíš, za pár dní je po všem a už se neuvidíme.“
Pokračovali dál opět mlčky.
Chtěl se zeptat na tolik věcí, chtěl vědět, proč se tak chová, ale neodvážil se jí zeptat na nic. Měl strach, že se zase pohádají a on nevěděl, jak se usmířit se vzteklou ženou jinak než v posteli. Konec konců měli úkol přímo královský, soukromé roztržky musely stranou.
K večeru zastavili poblíž řeky, aby se utábořili na noc. Vyhýbali se hostincům a statkům, aby je vidělo co nejméně lidí, pokud to nebude nevyhnutelně nutné.
Henry se postaral o koně a pak se spolu najedli. Pokusil se o navázání konverzace, snad se tentokrát neurazí.
„Proč nejsi vdaná s kupou dětí?“
„Proč nejsi ženatý s kupou dětí?“
„Ptal jsem se první. Ale povím ti to, má pro mě smysl jenom boj v bitvách, nic víc, ženy pro mě neexistují.“
„Vidím to stejně. Už jsem ti říkala, že jsem neměla věno a vdávat jsem se nechtěla.“
„Pořád nechceš?“ přimhouřil oči, jakoby tou otázkou něco sledoval a čekal, jak odpoví.
Všimla si toho a tak zavrtěla hlavou na znamení, že pořád nechce.
„Proč, nechceš děti?“
Co je to za otázku? Sama, bez muže, copak bych mohla mít děti? Ptala se sama sebe v duchu.
„Děti? Možná. Jednou. Až budu mít bitev dost, až mě král nebude potřebovat. Nevěřím, že potkám toho pravého.“
„Ani já nevěřím, že existuje nějaká pravá.“
Dívali se na sebe a mlčeli, jakoby neměli co říct.
„Půjdu se vykoupat, dokud je trochu světla,“ přerušila ticho a vstala, aby si vzala pár věcí.
Zamířila o kus dál z dohledu, kde rostlo hustě několik stromů a keřů. Svlékla si šaty a ve spodní košili popošla k vodě. Ohlédla se, jestli jej uvidí, ale přes velmi hustý porost neviděla nic kromě ohně, který rozdělal, a navíc se smrákalo.
Okusila teplotu špičkou nohy a pak si přetáhla zbytek šatstva přes hlavu. Pomalu vstoupila do líně tekoucí řeky. Voda byla velice studená, ale osvěžující po teplém dni stráveném v koňském sedle.
Pokračovala velmi pomalu v chůzi vodou, dokud jí nesahala po pás. Zastavila se, aby se osmělila. Nabrala vodu do dlaní a tenkým proudem ji nechala stékat po krku mezi ňadra. Bradavky na prsou jí ztuhly zimou.
Najednou zaslechla na břehu praskání větví. Otočila se, ale neviděla nikoho.
Nevěděla, že se Henry vydal stejným směrem a když zahlédl na břehu její oděv, chtěl ji zavolat. V poslední chvíli si všiml, že stojí v řece zcela nahá. Nedokázal odtrhnout zrak, jak tam tak stála a polévala se vodou, jak se něžně dotýkala rukama těžkých bělostných ňader.
Cítil těsno v kalhotách, když ji pozoroval, jak se předklonila a namočila si vlasy. Vzápětí se narovnala, zvedla ruce a mnula si vlasy.
„Oh,“ vydechl vzrušeně při pohledu na smyslnost, kterou představovala. Ani si neuvědomil, že vystoupil ze svého úkrytu, aby na ni lépe viděl.
Opět se předklonila a namočila vlasy, vzápětí prudce pohodila hlavou dozadu, až kapky vody létaly kolem.
Vracela se pomaloučku ke břehu a cestou se neustále dotýkala svého těla, jakoby se ani nemyla.
Podívala se ke břehu a konečně si všimla muže, který tam bez hnutí stál a sledoval ji. Dělala, jakoby nebyla nahá, jakoby mu šla po cestě vstříc. Nespustila z něj oči, hypnotizovala ho a on se nezmohl na odchod, cosi mu říkalo: Zůstaň.
Naprázdno polkl, když voda postupně odhalovala její oblé bříško, klín, bělostné nohy…
Vystoupila na břeh, stála od něj sotva pár kroků, hrudník se jí prudce zvedal, jak zrychleně dýchala, voda z vlasů jí stékala po zádech, když si teprve uvědomil, v jaké jsou situaci.
„Já…,“ zašeptal a zklamal ho hlas.
Zvedla ze země košili a udělala další krok, aniž by přerušila oční kontakt, stála už docela blízko.
„Co?“ pověděla tiše, držíc košili stále v ruce.
Místo odpovědi se otočil a odcházel pryč.
Zklamaně ho sledovala. Najednou se roztřásla, snad zimou, snad nenaplněnou touhou, jež se neobjevila jen tak, náhodou.
Henry se vrátil k ohni, pořádně přiložil dříví a vydal se na druhou stranu k řece. Potřeboval teď být chvíli sám. Opřel se o strom, skrytý před zraky cizích očí, a s jejím nahým obrazem ve své mysli ulevil svému chtíči.
Když se vrátil, chystala zrovna na zemi provizorní lůžka. Vedle sebe?
Lehla si k ohni a čekala, kdy se uloží i on.
„Byla jsi…“ začal nesměle. Neodolatelná, nahá, nádherná, dodal v duchu. „Nechtěl jsem…“ nevěděl jak dál.
„Nemusíš se omlouvat,“ přerušila ho.
Otočila se obličejem k němu, ozařoval jej zlatý žár ohně. Zkoumala jeho výraz, zda se jí to jen zdálo nebo opravdu zahlédla na okamžik jiného muže.
„Ani já nemohla odolat, líbilo se mi, jak jsi tam stál, viděl jsi mě nahou. Přistihla jsem tě, jak mě sleduješ, ale přesto jsi zbaběle neodešel.“
Pohled mu opravdu změkl, když se přiznala. Cítila tu zář, která z něj vycházela. Jiskřily mu oči láskou.
Nevěděla, že se na něj dívá stejným pohledem, že on je jejím zrcadlem, stejně jako ona jeho. Nevěděla, že i on poznal, co září z ní a nebylo to jen dnešním večerem. Zlomil se v nich odpor a odmítání a rodila se v nich vzájemná láska. Už nikdy nebudou stejní jako dříve.
Jejich pohledy se do sebe vpíjely, dokud se neodhodlala ho políbit. Pomalu a opatrně, jakoby ho teprve poznávala.
Překvapila ho, avšak nenaléhal, i on ji neznal, najednou si to uvědomil, že nemůže spěchat, i když po ní touží tak moc. A tak, po pár minutách, se kousek odtáhl, pohladil ji hřbetem ruky po tváři.
„Měli bychom spát,“ zašeptal.
„Ano, půjdeme,“ souhlasila stejně tiše.
Znovu ho lehce políbila, jejich rty byly jako pírko.
Pak se volnou rukou objali, jakoby tak spávali odjakživa.