Až otočíš poslední stránku IV.

RENATA
Zabouchla za sebou vchodové dveře a nechala venku všechnu tu vřavu velkoměsta. Vytáhla ze zámku klíče a šourala se pomalu po schodech nahoru. Potichu cvakla klika jejího pokoje a ona se okamžitě svalila na postel. Vytáhla z kapsy u riflí malý lístek, který dnes obdržela od profesorky na hodině latiny. MATOUŠ BÁŠA a jeho telefonní číslo. Zatraceně, proklínala v duchu znovu svoji profesorku. V tom se bez zaklepání otevřely dveře místnosti a v nich stál otec. „Ahoj, tati,“ pozdravila ho přehnaně mile a přitom se snažila nenápadně schovat lístek s číslem. „Volali mi dneska ze školy,“ začal, aniž by jí na pozdrav odpověděl. Raději neodpovídala, už už měla na jazyku ironickou poznámku. „Prý jsi dostala povinné doučování,“ rozčiloval se ve stále otevřených dveřích. „No, stalo se,“ špitla spíš jen tak pro sebe. Otec se chystal k hrozivému slovnímu útoku, ale zadržela ho žena, která se přihnala jako poslední vlna spásy. „Ale no tak, tak se aspoň bude muset víc učit. Ber to z té lepší strany, Karle,“ snažila se zmírnit jeho vztek matka, objímaje ho kolem ramen. Přitom házela na dceru spiklenecké pohledy. Jo, máma, její věčná opora. Bohužel, tato opora nebyla po výchovné stránce úplně domyšlená. Otec se naposledy rozčílil, vrhl blesky po dceři i ženě a pak se vydal po schodech dolů. „A žádný toulání po večerech! Na to zapomeň,“ volal ještě z chodby. Matka se na ni jen útěšně podívala a vydala se za otcem. „To určitě,“ odfrkla si vítězně Renata a pak se už zase s vážnější tváří vrátila k telefonnímu číslu.

MATOUŠ
„Tak jo, no,“ mluvil Matouš do telefonu a přitom přecházel po pokoji sem tam. „Dobře, takže jsme domluveni. Sejdeme se ve čtvrtek, ve tři odpoledne v knihovně na Vrabčí. Fajn,“ sedl si konečně na kraj postele. Po celou dobu telefonátu jej se zaujetím pozoroval Petr. „No a já nevím, no, když tak jestli máš nějaký sešity … jo, jasně, promiň, jasně, že máš, jo … tak si je když tak dones. Jo, tak … tak zatím.“ S úlevou odložil telefon od ucha a jen tak tiše zíral. „Copak?“ zeptal se rýpavým hlasem spolubydlící. „Budeš Anetě nasazovat parohy?“ Matouš se na něj zadíval vážným pohledem. „Kdepak. To je něco horšího,“ řekl bez jediné stopy ironie. Petr jen zakroutil nad kamarádem hlavou a zapnul si počítač. „Dostal jsem na starost povinny doučování.“ „Chudák odsouzenec,“ poznamenal spíš jen tak pro sebe Petr. Od té chvíle rušilo ticho jen ťukání do klávesnice a zvuky příchozích zpráv.

RENATA
„Ty jo, nezajdem dneska někam na nákupy? Mě se tak nechce domů,“ žadonila Renata na Pavlíně. Pavlína se očividně o vášnivé chvilce své kamarádky a Davida nedozvěděla. „Jo, klidně. A co je dneska vůbec za den?“ zeptala se jen tak pro potvrzení. Ne že by jindy nemohla, ale spíš se zeptala jen tak ze zvyku. „Čtvrtek,“ odpověděla klidně Renata. Kamarádka se spokojeným úsměvem přikývla a ihned začaly plánovat, co všechno musí navštívit.
Procházely se tak po obchodě, do náruče si nabraly hromady oblečení, doplňků a všeho možného. Pak zamířily do kabinek. Většinu dne strávily takto, zkoušením věcí, které si stejně nekoupí. Byla to legrace, až do doby než … „Čtvrtek! No jo,“ ozval se zničehonic výkřik z jedné z kabinek. Pak následovalo zběsilé šustění, bušení, klepání a nadávky. Z kabinky se vyřítila Renata. Své propůjčené kousky hodila do kabinky Pavlíně a vyletěla z obchodu jako blesk.

MATOUŠ
Seděl v knihovně na smluveném místě, u smluveného regálu a ve smluvenou dobu. Byly tři hodiny odpoledne. Ne, hodinky mi špatně nejdou, uklidnil se, když pohlédl i na hodiny visící nad blízkými dveřmi. Třeba jí ujela tramvaj, nebo zůstala trčet někde v zácpě. Opět koukl na hodinky. … bylo čtvrt na čtyři. Vytáhl si z batohu sešit a knihu založenou tužkou a začal si dělat poznámky jako obvykle. Pokaždé, když si vypsal pár termínů, poznámek, zkontroloval hodinky. … bylo půl čtvrté. Vytáhl z kapsy mobil, zda mu nepřišla zpráva nebo nezmeškal nějaký hovor. Nic. Ale já jí teda volat nebudu, říkal si v duchu. Je to přece její věc, jestli proletí. Prošel se po knihovně. Obešel polovinu polic, prolistoval pár zajímavých knih a nakonec se zase vrátil zpět na místo. … bylo tři čtvrtě. Dával jí poslední možnost. Do čtyř a pak se zvedám. Už poněkolikáté sáhnul do kapsy pro mobil. Chystal se napsat zprávu Anetě. Vybavil si, jak se tvářila, když jí oznámil tu „radostnou“ zprávu. „To snad ne,“ propalovala jej vyčítavým pohledem. „Ale Any, znáš Krabatíkovou. Nešlo odmítnout.“ Moc velkou radost jí tedy neudělal. A teď? Místo, aby byl s ní, sedí tady, zahodil jednu celou hodinu a na příště to nevidí jinak. … za deset čtyři. Zprávu začal omluvou a lítostí, že nemůže být s ní, i když … Po dlouhé době se otevřely dveře oddělení, kde seděl. Vzhlédl. Ve dveřích stála udýchaná dívka s krátkými hnědými vlasy. Tváře měla od spěchu zarudlé, sotva popadala dech. Matouš zprávu smazal a schoval mobil zpět na své místo. Dívka se posadila ke stolku před něj. Zrovna dvakrát přívětivě nevypadala, komentoval ji v duchu. Přišla pozdě a ještě se tvářila, že za to vše můžu já. Ale ty oči … odněkud je znám …

MIKULÁŠ
,,No tak mami...“ ,,Žádné - no tak mami. Myslím jen na tvoje dobro. Zakazuji ti hrát, dokud si neuvědomíš, co je v životě důležité. Škola nebo hraní? Nechápu, proč se tvůj prospěch tak zhoršil. Dříve jsi stíhal jak učení, tak zábavu.“ ,,Dřív jsem nehrál v kapele,“ namítal a nevzdával se. ,,No tak v ní nebudeš hrát ani teď, pokud se zavčas nevzpamatuješ.“ ,,Ale…“ ,,Skončili jsme. Buď budeš mít opět dobrý prospěch nebo ti zakáži hrát.“ Vztekle práskl dveřmi a odešel do svého pokoje. Kdyby ho nechali jít na hudební konzervatoř, jak chtěl … Kdyby z něj otec nechtěl mít právníka … Všechno by bylo jednodušší. Jak se má učit, když ho to nebaví? Jak má vtěsnat do hlavy takovou hromadu pouček, když ví, že se právníkem nestane. Má hrůzu z toho, když mluví před cizími lidmi. Nejraději je sám jen se svojí kytarou. Ponořen do hudby. Dokáže zahrát cokoli. Má absolutní hudební sluch.
Hrát začal už v pěti. Učitel rozpoznal talent a donutil ho se pořád zlepšovat, dřít na sobě. Je mu za to teď vděčný. Před rokem si splnil jeden ze svých snů a založil kapelu. Bubeník, zpěvačka, klávesy a on, kytara. Hrají jak převzaté skladby, tak svoje vlastní. Píše veškeré texty a pomáhá skládat hudbu. Takže nepřipadá v úvahu, že by se z něj stal právník. Ale rodiče to nechápou. Vidí jen to, že jako právník bude mít spoustu peněz, slibnou budoucnost. Jako hudebník má budoucnost nejistou. Jenže on si je vědom toho, že bez jejich finanční pomoci by školu zaplatit nedokázal. Takže nepřichází v úvahu se jim vzepřít. Jedině je přesvědčit. A to mu připadá beznadějné…

RENATA
Když otevřela dveře do pokoje, seděla na její posteli matka. Usmívala se na dceru a okamžitě ji mile přivítala. Táta asi není doma, uvažovala v duchu. „Tak jaký bylo první doučování?“ ptala se jí stejným hlasem, jako kdyby se právě vrátila od kadeřnice. Jí to snad nedochází. „Ani mi nemluv,“ odfrkla si naštvaně dcera a šla zapnout počítač. „Ale mě to zajímá,“ naléhala dál matka a nedala dceři pokoj. „A kdo tě teda doučuje?“ „Nějakej Matouš. Je to strašný ucho. Není ani dvakrát pěknej, nosí brejle, blonďatý krátký vlasy, neupravený,“ dodala. V tomhle byla po matce. Nezačala o tom, jak se domluvili, na čem, jak to bude probíhat, s čím přesně jí má pomoci. Ne. Ona vylíčila člověka, se kterým bude strávit následující semestr. A matka nic jiného vědět nechtěla. „Postava taky neokouzlí … A strašnej šprt to je.“ Tímhle popisem byla matka naprosto zhnusená. Zanechala tedy Renatu v pokoji o samotě.
Pustila si nahlas hudbu a po chvíli ji naskočilo okno se zprávou od Pavlíny. Ježiši, co zase? Otevřela zprávu a četla. Aha? zarazila se. A je to tady … No co, musela se jednou probudit. Zesílila ještě dunící hudbu. Vysoký zpěvaččin hlas zaplnil naprosto celý její pokoj, basy otřásaly s věcmi na policích, ozývalo se zběsilé bouchání sousedů. Zákeřně se jejich směrem usmála a přidala ještě na hlasitosti. Pak za neustálého kroucení hlavou odepsala Pavlíně útěšnou odpověď, při jejíž tvoření se musela notně přemáhat. Když to odeslala, zadala vypínání počítače, oblékla si znovu bundu a vyrazila z domu. Než monitor zhasl, svítila na obrazovce Pavlínina zpráva. „Reny, on mě podvádí.“