Sophie a Henry

Ráno se vzbudila za svítání, ležela k němu zády, zadeček v jeho klíně, nohy kopírovaly jeho. Hlavu měl zabořenou do jejích vlasů, cítila jeho dech na krku, ruku měl přes ni položenou v pase a svíral ňadro.
„No jo, chlap, aby si nesáhl…“ procedila mezi zuby.
Opatrně vytáhla vlasy z pod jeho hlavy a sňala jeho ruku, aby mohla vstát. Zamířila k řece, aby se rychle umyla, koupel vynechala.
Vrátila se, ještě spal. Nachystala jídlo a pak jej vzbudila.
Jeho pohled se od večera nezměnil.
Vzal koně napojit k řece, kde se také umyl.
Mlčky seděli. Najednou na ně padl stud, který odhalilo denní světlo.
Usmála se na něj. Opětoval její gesto.
„Chtěla bych vědět něco o tobě.“
„Ptej se, nemám tajemství.“
„Proč bojuješ?“ podala mu opět větší půli chleba a sýra.
„Proč bojuji? Odjakživa jsem po tom toužil.“
„Nemáš rodinu, která by tě zabezpečila, že ses stal rytířem?“ zeptala se opatrně Sophie.
„Ano, mám, můj otec je velice bohatý, ale já netoužil po životě na hradě, po hospodaření.“
„Nechtěl jsi se usadit, proč?“
„Jsem nejraději sám, rád bojuji a usedlý život mě nezajímá.“
Zaslechla v jeho tónu hlasu obrovský smutek. On není šťastný, bohatý, mladý, krásný muž, proč, ptala se sama sebe.
„To je smutné,“ vzdychla.
„Ne, jsem zvyklý být sám, nikdo mi nechybí,“ přesvědčoval ji nahlas, jakoby tomu mohl snáze uvěřit, když to vyřkne, ale jeho oči říkaly něco jiného.
Pochopila. Byl sám, nikdy se nikomu nesvěřil, nikdo opravdu do jeho duše nenahlédl, až teď to nepatrně dovolil jí. Proč asi? Nebo jen vidí to, co jiní vidět nechtějí?
„Byl jsi ve službě u krále v době, kdy jsem nastoupila i já?“ změnila téma.
„Ano, zrovna jsem bojoval ve Francii, proto jsme se nikdy nesetkali,“ odpověděl trochu veseleji Henry a zakousnul se do pravého anglického čedaru.
„Bojuješ výborně, máš to v krvi,“ povzbudila jej.
„Můžu se zeptat i já?“ začal opatrně Henry.
„Ano, zkus to,“ odvětila lehce Sophie.
„Když jsi se tak zlobila, že o tobě nic nevím, jak je to doopravdy?“
„Doopravdy? Ano, jsem královým špehem, ale chlapy si do postele vážně netahám, jestli jsi chtěl vědět tohle?“ řekla klidně, ale uvnitř se vztekala, že o ní vůbec pochybuje.
„Tak proč…“ nedokončil větu.
„Je jednodušší uvěřit pomluvám než hledat pravdu,“ přerušila ho a tím zároveň odpověděla na nevyřčenou otázku.
„Ano, lidé dokáží pravdu úplně překroutit,“ pronesl zamyšleně.
„Dojedl jsi? Měli bychom vyrazit,“ konstatovala suše.
„Jedeme, ať jsme večer na místě.“
Nasedli tedy znovu na koně a vyjeli podél řeky, která se klikatila poblíž lesa. Zvolili cestu lesem, chráněni stromy.
Ujeli několik mil, když se jejich koně splašili. Zvedali se na zadní, divoce ržáli a nechtěli uposlechnout. Sophie měla plné ruce práce, aby svou kobylku uklidnila. Najednou je obklopila banda čtyř loupežníků, kteří namířili své meče a hnali se na dva osamělé jezdce.
Oba tasili své meče, Henry zvolil rovnou dva, Sophie vytáhla z pouzdra u pasu i dýku. Ale loupežníci byli v přesile!
Každého z nich obklopili dva vyvrhelové. Sophie se nedala, statečně se oháněla mečem, odrážela útoky zprava a levou ruku využila k tomu, aby špinavého obejdu bodla nožem pořádně hluboko do ramene, až mu meč vypadl z ruky a poté pořádně kopla. Rána ošklivě krvácela, takže se hrubián brzy sesunul v bezvědomí k zemi. Zato jeho společník útočil agresivně, co mu síly stačily. Strhl Sophii z koně, který jí utekl. V nestřeženém okamžiku zakřičela a povyskočila, aby soupeře pořádně kopla do špinavého obličeje. Zavrávoral a Sophie přiskočila blíž, aby ho srazila k zemi úplně. Namířila mu na hruď a bodla. Vytáhla meč a otočila se, aby se podívala, jak je na tom Henry.
Hrabě odrážel loupežníky na obou stranách, jakoby mu to nedělalo sebemenší problém, jakoby se tím jen bavil. Oba chlapi drželi své meče v obou rukách, jen silák na koni vypadal, jakoby pro něj meče znamenaly jen lehounká pírka.
„Že se nestydíte, dva na jednoho,“ zařvala vášnivě Sophie a vrhla se Henrymu na pomoc. Odlákala jednoho z mužů, naivně si myslel, že ji přemůže.
„Ubožáku, chceš za svými kamarádíčky?“ provokovala ho.
Rozběhl se proti ní s napřaženým mečem, ukazujíc v ironickém úsměvu zkažené zuby. Vykopla mu ho z ruky a usmála se. „Co teď, došly nápady?“ zamířila mu svým mečem na krk.
Vyvrhel zblednul a couval dozadu, měl však za sebou strom a tak nebylo kam utéct.
Henryho hra přestala bavit a tak vyrazil soupeři meč z ruky a také na něj namířil ostří zbraně.
„Co s nimi uděláme,“ zeptal se Sophie.
„Já bych je zabila, přece je nepovezeme s sebou?“
„Mohli bychom je svázat a předat spravedlnosti, ale zajedeme si, do vesnice je to malé odbočení.“
„Nebo je můžeme svázat tady a nechat vlkům, určitě mají hlad, chudáčci malí,“ mrkla na něj.
„Otoč se ke stromu, špinavče,“ poručil Henry svému zajatci.
Sophie popohnala toho svého a předala ho Henrymu, který na oba mířil.
Zašla pro lano do Henryho vaku a cestou vzala kus klacku, co našla na zemi. Oba zloděje praštila po hlavě, omráčila je a svázala tak silně, jak to uměla jenom ona. Svázala i třetího, který dosud krvácel. Utáhla mu ránu a s Henryho pomocí odtáhla k těm dvěma.
„Jsi vážně skvělá,“ komentoval její úspěch.
„Díky. Zato ty jsi vypadal, že se jenom bavíš.“
„Co s nimi provedeme? Mohli bychom je opravdu odvézt do vesnice, co když tady mají ještě spojence, co je osvobodí a až pojedeme zpátky, přepadnou nás znovu?“
„Hm, máš pravdu. Možná by bylo lepší je rovnou zabít, ušetřili bychom si práci.“
„Ty jsi ale krvelačná,“ smál se.
„S nimi nemám slitování, kdoví, kolik životů už zmařili, kolik chudáků okradli. Nezaslouží si nic dobrého.“
„Když se na to díváš takhle, jen souhlasím. Ale nemáme čas na nějakou popravu. Počkej, jdu ti chytit koně a vyrazíme, už máme zpoždění.“
Zanedlouho se vrátil s krotkou kobylou.
„Přivážu je ke svému koni a potáhnu je na zemi za sebou, jsou už tak dost špinaví, cesta jim neublíží, je měkká.“
Pomohla mu připevnit lana k jeho sedlu. Hřebec měl sílu, těch několik mil to zvládne.
„Abychom si cestou vymysleli nějakou historku,“ navrhla. „Copak nám vesničané uvěří, že jsme jen tak zvládli tuhle bandu?“
„Vážně, měli bychom si něco vymyslet. Třeba, že doprovod zůstal za námi, že jsme chtěli mít trochu soukromí.“
„Ne, ne, přijeli by přece samí muži. Chce to pořádnou výmluvu.“
„Leda, že nás bylo víc, a zbytek povraždili,“ vymyslel Henry.
„Ano, to by mohlo vyjít. Jen se nesmíme zdržovat, že se vrátíme k přátelům a dopravíme je domů, ale pomoc odmítneme, že máme naspěch.“
„Tihle stejně dostanou provaz, o jednoho mrtvého míň nebo víc,“ prohodil.
„Dobře, jedeme,“ rozhodla.
Vyrazili, do nejbližší vesnice to byly necelé dvě míle.
Vesničané je obklopili, konečně někdo zničil loupežnickou bandu, která přepadávala pocestné v okolním lese už hezkých pár let. Byli tak překvapení, že se ani nevyptávali, proč je přivezli jen oni dva.
Sophie i Henry si oddychli, že nebudou muset lhát a vydali se zpět k lesu, aby pokračovali v plánované cestě.
Nemohli zastavit na oběd, jen krátce napojili koně a pokračovali v cestě, jedli v sedle. Tím i jejich hovor byl omezen na nejnutnější komunikaci.