Sladké sny, můj nový domove! II.

Hrozně mě zaskočil, protože nejsem zvyklá na takový zájem druhého pohlaví, takže jsem zamlklá a nevím, jak se mám chovat. „Radime, kohopak nám to vedeš? Nějakej tvůj novej objev?“ pokřikují na něj kamarádi. „Tak tohle je…“ zasekne se a i jemu nejspíš teprve teď dojde, že jsem se nepředstavili. „Jsem Lucka, ahoj,“ představím se teda sama. „Nazdar Lucie! Já jsem Marek, ale můžeš mi říkat klidně Mára.“ „Já jsem Robert, tohle je Matěj, jinak řečený Máťa a Radima už asi znáš.“ Každý mi lípne pusu na seznámení a začnou se vyptávat.

„Kde ty ses tu vůbec vzala? Nikdy jsme tě tu neviděli,“ ptá se Marek, který vypadá, že je mezi klukama nepsaný šéf. „Ani jste nemohli, bydlím tu jen týden a za tu dobu jsem vystrčila paty z domu teprve podruhé.“ „A odkudpak se přistěhovala, taková fajn holčina? „Z Brna. A odkudpak ty víš, že jsem fajn holčina, když mě vůbec neznáš?“ „Jé Brňačka, tak to si dievčica z Moravy?“začnou do mě rejpat kluci, ale Radim po nich hodí škaredým pohledem, tak přestanou. „Náhodou Brno je krásný město. A jak to, že tě neznám? Vím, že se jmenuješ Lucka, ještě před týdnem jsi bydlela v Brně, ráda nosíš džíny, podle tvého trička usuzuju, že máš ráda modrou barvu a podle toho, jak jsme tě pozorovali, i ráda přemýšlíš nebo snad sníš?“ Musím se smát, takhle výřečnýho kluka už jsem dlouho neviděla.

Vydržíme se spolu bavit ještě hodně dlouho, dokud se Máťa nepodívá na hodinky. „Pánové, nechci kazit zábavu, ale je pět hodin.“ „To bysme už měli jít. Hele nechceš jít s náma?“ zeptá se Radim. „Jo, pojď, stejně určitě nemáš co na práci,“ připojí se Marek. „A kam vlastně jdete?“ „Na sraz s partou. Je to taková skupinka lidí ze základky, ze střední, sem tam někdo přivede někoho novýho.“ Moc se mi tam nechce, tak se začnu vymlouvat. Ani mi nedají možnost se rozmyslet a Radim mě chytne za ruku a vedou mě pryč. „Sama jsi říkala, že tu nikoho neznáš, takže je nejvyšší čas se seznámit a vybalovat můžeš celý prázdniny.“

Jdeme jen kousek do blízkého parčíku, kde už skupinku laviček obklopuje parta lidí. „Ahoj bando! Vedeme novej přírůstek!“ Všimnu si, že v partě sou i páry, jeden tvoří Robert s docela sympatickou černovláskou, i Matěj se na přivítanou líbá s nějakou holkou. Kluci mě představí a pak následuje to samé, ale v opačném směru. Jmen je strašně moc, jdou mi jedním uchem tam a druhým ven. Holky v partě na mě nekoukají zrovna přátelsky, asi se bojí, že jim kluky beru. Necítím se tam zrovna nejlíp, parta se baví spolu a já si tam přijdu jako naprostej cizinec.

„Ty se tu asi nebavíš, co?“ přitočí se ke mně zezadu Radim, takže se ho hrozně leknu. „No, víš nějak s váma nemám o čem mluvit, bavíte se všichni spolu. Asi bych už měla jít domů.“ „Neboj, to se časem poddá, dneska se nás tu sešlo hodně, pak se všichni rozprchnou na prázdniny a ve školním roce taky na srazy nemají čas všichni. Sejde se vždycky jen někdo. Dneska se jen přišli všichni rozloučit, protože s některýma se neuvidíme dost dlouho. Můžu tě aspoň doprovodit?“ zeptá se, když vidí, že chci vážně odejít. „Přece nepřijdeš o sraz s partou kvůli cizí holce? Jen tu klidně zůstaň, já snad trefím sama.“ „Ale já bych to opravdu udělal rád, přece nenechám takovou pěknou holku jít potmě cizím městem, kde by se mi mohla ztratit.“ Nemůžu říct, že mě jeho lichotky nepřivádí do rozpaků a netěší mě…

Já už půjdu, ráda jsem vás poznala.“ „Doufám, že se nevidíme naposledy,“ ozve se Marek s Máťou. „Já taky doufám,“ usměju se na ty dva, protože, než jsme přišli mezi celou partu, užila jsem si s nima skvělý odpoledne. „A já půjdu taky. Čau!“ zvedne se Radim. Kluci se diví, ale Radim jim nic nevysvětluje a odcházíme. „A opravdu tak spěcháš domů? Co bys řekla ještě malé procházce před spaním?“zeptá se mě Radim. Kouknu na hodinky a usoudím, že můžu věnovat ještě nějakej čas tomuhle sympatickýmu klukovi. „No, myslím, že zdravotní procházka mi neuškodí,“ usměji se.
Radim mi ukazuje sídliště a pak mě zavede na jedno místo, ze kterého je vidět část noční Prahy. Je tam hrozně pěknej výhled a mě je děsně fajn. Radim celou dobu vykládá zážitky z party. Takže se dozvím, že ti čtyři jsou spolu největší kamarádi a nedají bez sebe ani ránu. Že Robert se Silvou (černovlasá holka z party) chodí snad už od školy, protože byli od malička kamarádi a časem všechno přerostlo v lásku, že Matěj má na holky smůlu, protože vždycky natrefí na nějakou… A že Marek s Radimem jsou teď volní. I já mu vykládám něco o sobě. Problémy se stěhováním, stesk po kamarádech, to jsou jen ty nejnovější zážitky. Proberem toho docela hodně a překvapuje mě, jak dobře si rozumíme. Na spoustu věcí máme podobný názor a když ne, tak si vzájemně vysvětlíme klady a zápory toho názoru druhého a snažíme se ho pochopit. Žádný hádky nebo tak.

S úděsem sleduju kolik je hodin. „Deset! Panebože, naši budou vyvádět! Musím domů.“ „Máš povinnou večerku?“ „No, něco takovýho. V Brně jsem měla s našima nepsanou dohodu, že budu v devět doma. Když jsem chtěla být venku dýl, vždycky jsem se musela zeptat.“ „Tak jestli chceš, půjdu s tebou a vašim to vysvětlím.“ „Myslím, že tohle nebude potřeba, zkusím jim to vysvětlit sama.“ „Ale stejně tě doprovodím, přece jsem ti to slíbil.“ Společně dojdeme až k našemu domu. „Tak ahoj. A díky za dnešek, bylo mi strašně fajn.“ „Není zač, mě taky. Doufám, že se ještě uvidíme.“ „Jo, já taky.“ „Měj se krásně, dobrou noc!“

Doma to dopadne až překvapivě hladce. „Luci? Ty už seš doma?“ Už? Jak už? „Ano, jsem, mami. Půjdu ještě do sprchy a pak spát. Jsem unavená.“ „Jo, dobrou noc!“ Oni si snad ani nevšimli kolik je hodin! Neptali se mě, kde jsem byla. Co se s nima stalo? No, můžu být vlastně ráda.

Až v posteli si uvědomím, že nemám ani Radimovo číslo. Vlastně neznám příjmení ani bydliště žádného z kluků. Chce se mi brečet…