Sladké sny, můj nový domove! III.

Následující dny se snažím, co nejvíc si zútulnit pokojíček. Máma chodí dopoledne shánět práci, ale odpoledne spolu jezdíme do obchodů, kupovat různé doplňky do bytu. Protože spoustu věcí jsme měli v Brně starých, rozhodli se naši, že to do Prahy už stěhovat nebudeme a některý nábytek koupíme nový. Proto si můžu zařídit svůj pokojík podle svého. Mám krásný velký pokoj s malým balkonem a střešním oknem, takže je v něm hodně světla, což mi naprosto vyhovuje. Sem tam se jdu navečer projít, doufajíc, že někde narazím na kluky. Ale bezvýsledně. Asi po čtrnácti dnech už přestávám doufat. Má to ale i své výhody, že se s nima nevidím. Konečně si pořádně uklidím a zútulním pokoj, takže je přesně podle mých představ.

Jeden den se sbalím a jdu se přihlásit do místní knihovny a půjčit si nějakou tu duchovní stravu. Všechny knížky odložím doma, až na jednu, kterou si vezmu s sebou do Letňan. Tam si sednu na lavičku a ponořím se do děje knížky. Nevnímám čas ani svět kolem sebe, když mi někdo zezadu přikryje rukama oči.

„Hádej, kdo jsem?“ Po hlase poznám Radima. „Tak tebe bych tady vůbec nečekal. Co pěkného čteš?“ „Agathu Christie. A co tu děláš ty?“ „Já sem chodím jezdit na kolečkářích, a někdy s klukama i na skatu.“ Teprve teď si všimnu kolečkových bruslí, které drží v ruce. „Můžu si přisednout?“ „Jasně, proč se vůbec ptáš?“ „Nechci tě rušit ve čtení, určitě si napjatá, kdo je vrah.“ „Mě rušit nebudeš.“

Ale je tu něco jiného, co nás vyruší. Bouřka. Taková ta klasická letní bouřka. Vezme se nevím odkud a do dvou minut jsme oba mokří do poslední nitky. Na to, abychom se šli někam schovat, je už pozdě. „Vidím, že z bruslení nic nebude, ty už si taky asi moc nepočteš, takže budeme muset vymyslet jinej program.“ Nevím proč, ale musím se smát. Radim zprvu nechápe, ale asi je můj smích nakažlivý. Musíme vypadat zvláštně. Dva chechtající se lidi zmáčení na kůži se procházejí v bouřce po parku. Chvilku se zastavíme na mostku a já si prohlížím park.

„Promiň, že jsem se tak dlouho neozval. Musel jsem na pár dní odjet pryč. A navíc stejně nemám tvoje telefonní číslo. Vlastně vím akorát, kde bydlíš.“ „Aspoň něco. Já o tobě nevím vůbec nic,“ otočím se k němu. „Tak to mi, mladá dámo, dovolte, abych se představil,“ začne dělat opičky, „Radim Mrázek, student třetího, vlastně po prázdninách už čtvrtého ročníku gymnázia, bydlištěm Horní 1739, Praha, občan České republiky, narozen 17.3.1989 ve znamení Ryb. Mám oba rodiče, dva mladší sourozence, bráchu a ségru, a jsem svobodný bez závazků. Stačí vám to, slečno?“ vychrlí to ze sebe všechno Radim, že ani nestačím vnímat.

„Děkuji, mladý pane, bylo to vyčerpávající,“ hraju jeho hru. „Co mi řekne slečna o sobě?“ „Mé jméno je Lucie Koutná, bydlištěm Rabínova 1299, Praha. Celý svůj dosavadní život jsem prožila v Brně. Byla jsem studentka druhého ročníku jednoho brněnského gymnázia, letos přestupuji na gymnázium do Prahy, jehož název jsem si bohužel nestačila zapamatovat. Mým rodičům vždycky stačilo jedno dítě, proto jsem jedináček. Věk dáma nesděluje, musíte ho odhadnout sám.“ Celou dobu mě Radim pozoruje, až mě to dost znervózňuje. „Takže mám uhádnout tvůj věk, říkáš. Vzhledové bych tě tipoval tak na osmnáct let, ale to bys pravděpodobně šla už do čtvrťáku, takže je ti sedmnáct, ne?“ „Správně. Přesné datum mého příchodu na svět je 28.5.1990.“ „Takže seš Blíženec.“ „Jo to jsem.“ „A s kýmpak se ráda sbližuješ?“ „Záleží na okolnostech,“ mrknu na něj. „Moc ti to sluší,“ řekne, když se ke mně přiblíží a odhrne mi pramínek mokrých vlasů z obličeje. Jsem rozhozená, nejsem totiž moc zvyklá na pochvaly a lichotky, ani je neumím přijímat. „Děkuju,“ sklopím oči.

Přestane pršet a mezi mraky vysvitne sluníčko. „Asi bysme měli jít. Dáš mi prosím tvoje telefonní číslo, abychom zase nemuseli spoléhat na náhody?“ Nadiktuju mu můj telefon a on mě prozvoní, abych měla zase ten jeho. Zamíříme k tramvajové zastávce. „Jedeš domů?“ zeptám se a doufám, že odpoví kladně, protože mi je s ním dobře. „Máme ještě sraz s klukama, takže se domů dostanu bůh ví kdy.“ „Škoda,“ povzdechnu. Dojedeme spolu k nejbližší stanici metra a tam se naše cesty rozdělí.

Doma zjistím, že už mám zapojený počítač, takže moje srdíčko poskočí radostí. Okamžitě zapínám program ICQ a načítám seznam kontaktů. Lidí tu moc není, všichni jsou rozjetí někde na prázdninách, nicméně aspoň jeden človíček se kterým bych chtěla mluvit tu je.

Lucia: AHOJ! =)
Becky: Jee, nazdar Prazando!
Lucia: No dovol, nejsem zadna prazanda…porad jsem brnacka, akorat jsem se prestehovala…jak je v mym rodnym mestecku? =(
Becky: Co bys chtela…vsichni odjeli na prazdniny, zustala jsem tu sama. Tak chodim s brachou na koupak, ale on tam ma stejne vetsinou partu kamosu, takze pak zustavam sama…ale povidej, co ty v Praze? Jaky to tam je?
Lucia: Myslela jsem si, ze to bude horsi…mame docela velkej barak, ja sama mam krasnej pokoj…potkala jsem fajn kluky…
Becky: Pockej, pockej…jak potkala jsem fajn kluky?:-O

Povyprávím jí teda celou historku od začátku až do konce.

Becky: Jak jsem spravne pochopila, Radim se ti libi… =)
Lucia: No, mas me přečtenou…ale hlavne je to jedinej clovek, kterého tu znam…když teda pominu ostatní kluky…

S Becky, neboli mou nejlepší kámoškou Rebekou, klábosíme až do noci. Pořád si máme co říct a je mi čím dál víc líto, že tu není se mnou.