Anděl s jedním křídlem 2

… Téměř celý večer strávím s Petrem, protože Honza musí pořád někde být a něco domlouvat. Jestli si spolu zatančím pět písniček, tak je to moc.
Ale co se dá dělat.
Už když jsem slíbila, že na ples půjdu, věděla jsem , že spolu moc nebudeme, a že většinu času strávím s Petrem, ale i tak je mi to líto.
Vypadá to, že mu ani nechybím, že na mě ani trochu nežárlí.
Několik mladých i starších mužů mě pozvalo na skleničku, on si toho sice všimnul, ale nevypadalo to, že by se cítil v ohrožení nebo by mu to vadilo.
Proč na mě nemůže alespoň trochu žárlit?
Nechci, aby byl jako „pes“, slídil a vyptával se kde jsem byla, s kým, co jsme dělali, ale kdyby jen zdravě žárlil!
Nebo by nemusel žárlit, ale mít o mě alespoň trochu vetší zájem. Více se o mě staral a podobně, ale on nic. Usměje se, zamává mi a to je všechno.
Copak si přeji tolik?

Domů se dostaneme až nad ránem a jsme oba tak unavení, že sotva si lehneme, okamžitě spíme.
Druhý den odpoledne mě Honza zaveze domů a my si domluvíme schůzku na pátek, protože to nikde nehraje.
Konečně!

„Ahoj, neměli jsme se vidět až zítra?“ zeptám se, když ho uvidím stát ve dveřích.
„No, víš, musím ti něco říct,“ odpoví a vyhýbá se mi pohledem.
Když nic neříkám pokračuje.
„V pátek je ples a já tam musím hrát!“
„Musíš?“ zeptám se odměřeně.
„V podstatě ano.“
„A nemáš pocit, že si toho na sebe bereš trochu moc?“
„Proč moc?“ nechápe.
„Protože v pátek máš ples, v sobotu je vodění medvěda a večer, ten samý večer hraješ na druhém plese. Budeš taky někdy spát?“
„Myslel jsem, že ti vadí, že nebudeme spolu,“ odpoví.
„Ale to mi ani taky vadí, myslíš ty i trochu na sebe nebo prostě neumíš říct ne?“ zeptám se ho.
„Ty sama víš, že „NE“ říct umím, když chci.“
„Tak v tomto to vězí, ty to „NE“ říct nechceš!“ odpovím a je mi z toho smutno.
Čím dál tím víc mám pocit, že my dva se už ani moc nevidíme.
Přijede večer, jsme spolu přes noc a ráno zase odjede, pokud je pracovně vytížený, tak se vidíme vždy jen chvilku.
„Ale tak to není,“ namítne.
„A jak to tedy je?“ zeptám se ho přímo.
„Prostě je nechci nechat ve štychu, to je všechno.“
„Ale co já?“
„Ty chceš jít se mnou? Pokud ano, budu strašně rád, ale nevím, jak moc se ti budu věnovat.“

Copak mu nic nedochází?
On snad nechce být se mnou? Co se to s námi stalo? Kam jsme se to dostali?
Jsme jako dva lidé, kteří se míjejí. Jsme spolu, ale vlastně nejsme. Vidíme se jen když má ten druhý čas, a vždy na chvíli. Poslední dobou ani pořádně nevím, jak se má, co dělá a jak se mu daří.
Nic!
Jsme jako manželé po několika dlouhých letech společného života, jako lidé, kteří jsou spolu jen proto, že ten druhý už nechce být sám nebo to pořádně neumí, potřebuje cítit, že je někdo, za kým se může vrátit, když mu bude zle, když se mu nebude dařit a jeho láska ho podrží.

„Nejde o to, jestli chci jít s tebou, ale uvědomuješ si, že se ani pořádně nevidíme?“ zeptám se.
„Byli jsme spolu na plese.“
„Tam jsi hrál a já tam byla s tvým bratrem!“ odpovím chladně.
„Ale, Medvídku, já bych chtěl být s tebou, ale nejde to. Nemůžu se na ně vykašlat.“ Změní téma a přiblíží se ke mně.
Hladí mě po vlasech, ale já ho odstrčím.
„Kdy se teda uvidíme?“
„V neděli ráno povezu Gábinu domů, tak potom můžeme být celý den spolu,“ navrhne.
„Gábinu? Proč ji neodveze Petr?“ nechápu.
„Ona bude na tom plese zpívat a Petr bude doma hlídat malého.“
„Tak co, ještě mám chvíli čas,“ změní rychle téma a já vím, na co naráží, ale jasně řeknu ne!
Vypadá zklamaně, ale neustoupím ani o krůček.
Po chvíli odejde a mně je smutno.
Smutno z Honzy, smutno ze mě samotné.
Možná sem na něj nemusela být tak tvrdá, ale zase na druhou stranu, kdyby chtěl, tak si na mě čas udělá a netráví ho s kamarády.

V neděli se ho nemůžu dočkat.
Nad ránem mi poslal zprávu, že jde teprve do postele, ale kolem deváté by už měl být u mě. Nemám ale moc dobrý pocit, asi proto, že jsem na něj byla minule protivná.
Dneska si to všechno vynahradíme.
„Ahoj, Lásko!“ ohlásím se do telefonu, ani jsem se nedívala, kdo mi volá, jsem si totiž jistá, že volá Honza.
„Tady Petr!“ …