Až otočíš poslední stránku V.

ANETA
Zlepší? Jasně, zlepší. To určitě. Místo zlepšení přišlo další zklamání. A to v podobě doučování. Jo, Matouš musí doučovat nějakou holku. To snad není pravda. Ale zase musí uznat, že odmítnout profesorce Krabatíkové by se rovnalo sebevraždě, doslova. Nedala se odbýt. Jenže takhle se neuvidí už vůbec. Ach jo. Aspoň, že se uvidí dnes večer. V její oblíbeném baru hraje nějaká skupina a ona ji chce slyšet. Zvlášť, když ji jedna přítelkyně řekla, že sice nejsou moc známí, ale hrají dobře. Už se těšila. Doufala, že by si tenhle večer mohla užít. Že by si ho oba mohli užít. Spolu. Zatancovat si, napít se. Prostě hodit problémy na jeden večer za hlavu. Aspoň na ten jeden večer na všechno zapomenout a jenom si užívat. Tyhle úvahy ji hned pozvedly náladu. Po dlouhé době si dokonce začala zpívat. Žádny učení. Cítila se vnitřně nabitá energií. Plná optimismu.

RENATA
První pohled, když otevřela dveře, vrhla do kouta, ne jejich sedačku. Usmála se nad tím, jak dobře má své kamarády prokouknuté. V tuto dobu tu nikdo z nich není a Pavlína navíc sedí doma a bulí. Jedinou známou tváří byla ta Botova. „Zdar, jedno,“ prohlásila nekompromisně, když si přisedla k baru. „Nazdar, Reny,“ rozzářil se nadšeně Bota. „Co ty tady v tak nezvyklou dobu?“ Vzal z police sklenici, vytřel ji utěrkou a začal natáčet pivo. Hodila po něm umlčující pohled, po kterém už nepadlo ani slovo. Bude mu muset stačit jen se na ni dívat. Načepované pivo postavil před ni na tácek, pak naskládal zbytek na podnos a vydal se ke skupince žádající si svůj příděl. Seděla a prohlížela si tuto putyku, kam chodí téměř denně. Hrálo tu rádio, čisto tu taky zrovna nebylo. Potahy sedaček byly popraskané, molitan z nich vylézal ven. Židle rozvrzané, stoly rozviklané. Raději se vrátila zpět k pivu. Bota zamířil zase k výčepu, nespěchal ale. Doslova si liboval v pohledu na Renatino pozadí. Měla volnější rifle, ale kolem boků je měla opnuté. Díky jejich nízkému střihu viděl i černé spodní prádlo. Sledoval ji jak nejdéle to šlo, pak zašel za roh k výčepu.
Jenže jak se ukázalo, Bota nebyl jediný, kdo Renatu se zájmem pozoroval. Právě od té žíznivé partičky se zvedl jeden mladík a zamířil také k pultu. I on si ještě prohlédl svoji budoucí kořist. „Piješ něco?“ zeptal se bez okolků a sedl si na vedlejší židli. „Pivo,“ řekla bez jediné známky změny v obličeji. Samozřejmě jí bylo hned jasné, proč za ní přišel a proč se ptá. V rychlosti jej prozkoumala. Postava ušla – vlasy nic moc – oči neoslňující – nos velký – ústa, ústa byla asi nejlepší. „A co vodku?“ pokračoval mladík a nespouštěl z ní oči. „Určitě neodmítnu,“ usmála se na něj konečně. Oba přistoupili na hru a právě byla odstartována. Bota stál naproti nim za výčepem a zatímco dělal, že natáčí další pivo, s nesouhlasem je sledoval. Mladík objednal, podal tedy dva panáčky a nalil jim vodku. Postavil objednávku před ně. Vzali je do rukou a připili si. „Karel,“ představil se, když pozvedal pití. „Renata.“ Když do sebe obrátili vodku, Renata se na Karla významně podívala, čímž zvýšila obrátky jejich hry. Zůstali spolu sedět u baru, bavili se o všem možné, flirtovali spolu. To vše poslouchal Bota. „Sorry,“ zvedla se asi po dvaceti takto strávených minutách a vydala se na záchod.
Aniž by se zavřela do některé z kabinek, pečlivě se před zrcadlem upravila. Spravila účes, rtěnkou a tužkou na oči zvýraznila líčení a kalhoty si popotáhla ještě o kousek níž. Chvíli se ještě prohlížela, ale pak vyrazila zpět za hráčem.
Už ode dveří si všimla, že zatímco byla pryč, popotáhl její stoličku o kus blíž ke své. Lehce se nad tím usmála, ale ničeho nenamítala. Před ní už stála asi čtvrtá dávka vodky a nové pivo s bílou pěnou. Posadila se nazpět a pozvedla dalšího panáka. Na co si připijeme? přemýšlela rychle. „Na … sex?“ navrhla nakonec. Karel nezaváhal a její přípitek s radostí přijal. Vodku vypily a bylo jasné, že hned tak se dnes nerozloučí.
Bylo už půl desáté večer, seděla tady přes dvě hodiny. Karel měl na lístku solidní dávku čárek a hromadu alkoholu v krvi. Na obou bylo množství vypité vodky silně znát a vzdálenost mezi nimi se zmenšovala a zmenšovala. Čím víc si byli blíže, tím víc se Renata soustředila na jeho rty. Nijak se nebránila, když jí potom položil ruku na stehno. Naopak, vyzývavě se na něj ještě podívala. Zjistila, že i jeho ruce nejsou k zahození. Když byla na střední, ruce bylo jedno z hlavních kritérií při výběru. „Hej, šéfiku,“ zvolal Karel najednou na celou hospodu. Bota, který zrovna odnášel pivo ke stolu, odkud už dávno Karlovi kamarádi odešli, se otráveně ohlédl. Spočítal zákazníkovi tučný lístek, dostal velké spropitné a pak se jen díval, jak ti dva v objetí mizí z hospody.

Celou cestu se smáli. Držela se jej kolem pasu, pomáhal jí tak držet se na nohou. I když byl i on slušně opilý, měl ji tam, kde chtěl. Opilou a ve svém náručí. Renata se stále držela pravidel jejich hry, občas po Karlovi hodila pohled z očí do očí a dvojsmyslné narážky. Oba tak nějak cítili, že se blíží k cílové rovince. „A kde vlastně bydlíš?“ začal Karel nenápadně vyzvídat, když se ocitli na rohu dlouhé ulice. Na druhé straně stála tramvajová zastávka. „Dááleko,“ rozmáchla při tom Renata rukama, až se zapotácela. Oba se hlasitě rozesmáli. Potáceli se spolu dál po chodníku, k zastávce jim chybělo jen pár kroků, ale pak se Renatě zamotaly nohy i hlava. Opřela se o zeď v tmavé uzounké postranní uličce a smála se vlastní opilosti. Karel neváhal a přistoupil k ní. Rukama se opíral o zeď tak, že Renatě nedovolil žádný útěk. Její hlasitý opilý smích se změnil ve vyzývavý tichý úsměv. Přiblížil se k její tváři a do ucha jí zašeptal jeden z přípitků. To už jej ale políbila. Jako první jí došly nervy, neudržela se. Jednu nohu obtočila kolem jeho. Rychlými pohyby prozkoumával celé její tělo. A Renata mohla až na konci večera vynést rozsudek: nejhezčí je na něm pozadí, které momentálně objevovala jednou rukou, druhou jej držela za krkem a držela u sebe. … a polibek nebral konce. V šeru malé uličky se k sobě tiskli a vychutnávali se navzájem. Oddělil je až zvuk přijíždějící tramvaje. Odtáhla jej od sebe. „Už mi to jede,“ upozornila ho tiše a ještě jednou ho krátce políbila. Vymanila se z jeho sevření a se spokojeným, spíš však škodolibým úsměvem, kráčela k zastávce. Dnes vyhrála ona. „Počkej,“ doběhl ji Karel, jen jak se vzpamatoval. „Dej mi aspoň telefonní číslo,“ žadonil. Kývla tedy. Vytáhl z kapsy mobil a ona mu tam naťukala číslo. Tramvaj zastavila a dveře se otevřely. Nastoupila a ani se nerozloučila. Hned za ní, za jediným pasažérem, se dveře stáhly zpět a za cinkotu se rozjeli.

MIKULÁŠ
Sešli se v baru dvě hodiny před začátkem. Museli nachystat všechny věci a ještě se domluvit jaký písničky budou hrát. Měli sice už něco naplánovaný, ale chtělo to ještě doladit. Všichni přišli na čas. Až na Dana. Mikuláš si nepamatoval, že by někdy přišel, kdy měl. Bylo by to velice divné. Aspoň že na Lucku a Patrika spoleh byl.
Parket se pomalu plnil. Zrovna hráli pecku od … I když ještě bylo poměrně brzo, už se našlo i pár jedinců, kteří o sobě očividně nevěděli. Bavilo ho sledovat, jak bezstarostně poletují na parketu a sem tam zakopnou o vlastní nohu.
Asi o osmé přestávce musel jít ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Bohužel nebyl sám, a tak po cestě narazil do spousty lidí. Ani se nezdržoval omlouváním, chtěl už prostě být venku. Když nasadili ploužákovou sérii, byl parket stejně plný jako předtím. Páry tancovaly zahleděny do sebe. Nic okolo pro ně neexistovalo. A Mikuláš si říkal, jaké by to bylo, kdyby nebyl sám. Kdyby měl někoho, komu by se mohl svěřit. Zahleděl se do not, ale stejně je nevnímal. Jeho mysl se zabývala něčím zcela jiným…
MATOUŠ
„Co ti to tak dlouho trvá?“ rozčiloval se nervózní Matouš u dveří koupelny, kde už byl pěkně dlouho zamčený Petr. „No co,“ ozval se nevinný hlas, „tak o sebe trošku dbám. Je to snad špatný?“ Matouš si šel s rezignovaným výrazem udělal kafe. To bude ještě na dlouho, pomyslel si a dal vařit vodu. Voda v konvici začala vřít. Zalil si tedy kafe a přinesl si ho k otevřené knize. Sotva se chtěl trochu napít, otevřely se dveře koupelny. „Můžeš,“ usmál se na něj spokojeně Petr a odešel k notebooku. To nám to dnes krásně začíná … Odešel do koupelny se aspoň trochu opláchnout, protože vyrážet měli už za čtvrt hodiny.

„Ahoj,“ objala ho Aneta, když se potkali na smluveném místě. Hudba už byla slyšet a podnik byl narvaný. Našli si jedno z posledních míst a posadili se. Matouš se snažil být celý večer s Anetou, věnovat se jí. Věděl, že je to hlavně jeho zásluha, že se vidí míň a míň. Ale popravdě – co mohl dělat?
Ta nová kapela hrála docela dobře. Dalo se to poslouchat, bohužel kvůli tomu ale nebylo slyšet vlastního slova. Takže i když seděl těsně vedle Anety, nemluvili spolu. „Á, Petr je tady,“ ukázal na přicházejícího kamaráda. Přisedl si k nim a oba pozdravil. Hudba skončila a konečně se mohli dát trochu do řeči. Bohužel, Petr po chvíli narazil na témě „doučování“, čemuž se Matouš snažil do teď všemožně vyhýbat. „A jak se ta holka vůbec jmenuje?“ ptala se Aneta. Nevypadalo, že by ji to zajímalo. Spíš to byla otázka ze slušnosti. „Renata,“ odpověděl Matouš. I on se chtěl co nejdřív začít bavit o něčem jiném. „A říkals, že je hezká,“ dodal Petr. Očividně byl jediný, koho toto téma chytlo. „Opravdu?“ otočila se překvapená Aneta na Matouše. „Tak zas takhle jsem to neřekl. Ptal ses, jestli je pěkná a já řekl, že jo. Protože jo. Ale to je vše.“ „Ale nesympatická,“ dodal Petr. „To jsem taky neříkal,“ hodil vyslýchaný po spolubydlícím vražedný pohled. „Řekl jsem, že se mi nelíbilo, jak se na první hodině chovala. Je to normální holka, já ji normálně doučuju a o ničem než o latině slovo nepadne. To neznamená, že je nesympatická.“ „No nic,“ zvedla se najednou Aneta. „Jdu na vzduch, dokud je přestávka.“ Zmizela za dveřmi. Matouš vrhl po kamarádovi vyčítavý pohled, ale Petr ho ignoroval. „Víš, kdo sem přijde?“ řekl jen tak po chvíli mlčení. „Nevím. Že by Paris Hilton s hafanem?“ odpověděl ironicky. Kamarád mu úplně zkazil náladu. „Blbečku. Ne, přijde Klára.“ „Ten tvůj objev?“ „Jo.“ Jakmile to řekl, dívka se objevila u stolu. Vždyť to říkám, pomyslel si Matouš. Vysoká, světlá blondýna se skvělou postavou si přisedla vedle Petra a políbila jej na tvář. „To je Klára,“ představil ji Petr.

ANETA
Hudba hrála tak nahlas, že neslyšeli vlastního slova. Museli se naklonit úplně k s obě, ale pak rozmluva bolela. Takže radši nemluvili vůbec. Když už si něco potřebovali sdělit, používali posunků. Jako zrovna teď. Naznačila pomocí prstové abecedy dvě písmenka – W a C, a odešla. Zavřela dveře od kabinky a s povzdechem dosedla na desku od záchodku. Uvolněně spustila nohy a nahrbila záda. Ironicky se usmála. Těšila se na dnešní večer a nejlíp jí je na záchodku, fakt dobrý. Jenže zase nesmí Matoušovi křivdit. Celý večer se snaží. Skoro jako by se chtěl omlouvat za to doučování. Zatraceně. Vždyť ví, že za to nemůže, ale stejně ji nejde tvářit se nadšeně a bezstarostně. Jejich vztah je čím dál horší. Jak tohle dopadne?
Někdo vztekle zabušil na dveře. ,, No jo, už jdu,“ protočila oči. Vztekle otevřela dveře a podívala se na agresorku. Byla slušně opilá. Asi nepila jen jedno víno a minerálku jako ona. Pousmála se. Umyla si ruce a uvědomila si, že Matouš už musí slušnou chvilku čekat. Otevřela dveře a rychle vylezla ven. Na chodbě bylo plno lidí. Začala se mezi nimi proplétat. Sem tam do někoho vrazila. Ani neregistrovala jejich obličeje. Akorát jednou se omluvila klukovi, do něhož vrazila trošku víc. Zdál se jí trošku povědomý. Kde ho jenom viděla?
Ale úplně to vypustila z hlavy, když vešla do sálu a zahlédla Matouše tancovat s nějakou holkou. ,,Takže to čekání není ani tak zlý,“ pomyslela si sarkasticky. Ani nešla ke stolu, zamířila rovnou k baru. A koupila si další víno. Pořádně si lokla. Když se otočila, stál za ní i s ní. „Aneto, rád bych ti přestavil Kláru. Víš, to je ta Petrova nová přítelkyně.“ Podívaly se na sebe. Docela hezká, pomyslela si Aneta, přijala podávanou ruku a nuceně se usmála.