Stejný začátek, stejný konec

Seděl ve svém oblíbeném křesle u krbu. Na stolku vedle něho stála sklenička na whiskey a z poloviny plná láhev. Malá ručička hodin se pomalu blížila ke dvanáctce. Zíral do skomírajících plamenů a přemýšlel o posledních dnech.
V pokoji začínala být zima, ale on ji nevnímal. Pohrával si s neotevřeným dopisem od ní. Věděl, co mu píše, tak proč to vlastně číst? V duchu snil o tom, že by se to bývalo nestalo. Vlastně ani nevěděl, proč. Proč to tenkrát muselo tak dopadnout? Snad to byl osud. Bůh to tak chtěl. Bůh. Haha. Byl ateista, tak co ty hloupé myšlenky o Bohu? Snad bohyně. Ano, ona byla jeho bohyní. Sluncem jeho života. Jeho největší láskou.
Oheň definitivně zhasl a v pokoji byla najednou tma. Všude byla tma. Tma a ticho. Nic však nemohlo předčit temnotu v jeho duši. Prázdno a ticho. Ohlušující ticho, nesnesitelné ticho. Kdyby to dokázal, musel by se rozplakat. Měl chuť se zabít. Zemřít a nevědět už nic. Nevnímat tu prázdnotu ve svém srdci. Nežít, neexistovat.
Byl srab. Nedokázal by to. Nedokázal vlastně vůbec nic. Neschopný budižkničemu. Bylo mu ze sebe samotného zle. Tak zle, jako nikdy.
Udělal by cokoliv, aby se vrátila. Cokoliv, jen aby už nebyl sám.
„To není fér!“ vykřikl. Věděl, že je to pošetilé. Nikdo jej neslyšel, nikdo neznal jeho zoufalství, nikoho už nezajímal.
„Nemáš pravdu, je tu spousta lidí, kteří tě milují,“ ozýval se jeho vnitřní hlásek.
Zkřivil ústa vzteky. Oči se mu zalily slzami a on ukryl hlavu do dlaní.
„Můžeš si za to sám, Christiane,“ vysmíval se mu ten parchant, co byl ukrytý v tom nejzadnějším koutku jeho mozku.
„To ty jsi všechno zkazil. Nebýt TVÉHO hloupého nápadu, byla by tu teď s tebou,“ provokoval ho.
„Sklapni!“ zařval tak nahlas, že to muselo být slyšet na míle daleko. Jeho vztek se stupňoval. Obálku, kterou stále ještě držel v ruce, prudce roztrhl a vyndal z ní jemný dopisní papír.
Byla tma, ale on nerozsvítil. Vztekle cupoval dopis na malinké kousíčky. Házel je na zem.
Trošku ho to uklidnilo. Vstal a zapálil svíčku. Posbíral ty největší kousky dopisu a všechny je s neobvyklou pečlivostí roztrhal na milimetrové kousíčky, které vhodil do krbu. Pak popadl láhev whiskey a naráz do sebe nalil její obsah.
Probudilo jej vytrvalé drnčení zvonku. Otevřel oči a sluneční světlo, které do místnosti pronikalo velikými okny, jej na okamžik oslepilo. Nedokázal se soustředit. Bolela ho hlava.
„Dejte mi všichni pokoj!“ chtěl zakřičet, ale hlas ho neposlouchal. Jen zasípal.
Obtížně se zvedl a došel k domovním dveřím. Otevřel a nejdřív nevěřil vlastním očím. Šokem ho dokonce přestala bolet hlava. Stála tam ona. V nádherných zelených šatech, vlasy rozpuštěné, vpravo spadající přes oko, usmívala se na něho.
„Barbaro!“ vydralo se mu překvapeně z úst.
„Ahoj, Christiane, jak to proboha vypadáš?“ stále se tak nádherně usmívala.
Vášnivě ji objal. Políbil ji do sametových vlasů a pevně ji k sobě tiskl.
„Ty ses vrátila, vrátila!“ křičel radostně, když ji v náručí nesl do obýváku.
„Vždyť jsem psala, že přijedu. Nedostal jsi dopis?“
Neodpověděl, posadil ji do svého nejoblíbenějšího křesla a poklekl před ní.
„Už mě nesmíš nikdy opustit! Zbláznil bych se bez tebe!“
„Neopustím!“ odpověděla nejpřesvědčivěji, jak dovedla.
„Slibuješ?“
„Slibuji!“
Políbil ji a držel ji v náručí. Vychutnával si její přítomnost. Vdechoval její vůni a přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil.
„Máš tady pěknou zimu,“ otřásla se.
Vůbec si neuvědomil, že venku mrzne. Trošku se zarazil, ale pak vstal a zatopil v krbu. Za pár chvil už oheň lačně polykal velké poleno a po pokoji se rozlévalo příjemné teplo.
Byl večer a Christian se válel v posteli vedle spící Barbary. Sám usnout nemohl. Stále si nebyl jist, jestli to nebyl jen sen. Nejkrásnější sen v jeho životě. Vstal a sešel dolů do obývacího pokoje. Barbaru nechal spát, musela být po dnešku opravdu unavená.
Za necelou půlhodinu se však probudila, a když Christiana nenašla vedle sebe, potichu vyšla z ložnice. Došla ke schodům vedoucím do obýváku a tam jej uviděla.
Seděl ve svém oblíbeném křesle u krbu. Na stolku vedle něho stála sklenička na whiskey a z poloviny plná láhev. Malá ručička hodin se pomalu blížila ke dvanáctce. Zíral do skomírajících plamenů a přemýšlel o posledních dnech.