Kostel ztracených duší

Kostel ztracených duší

Vyslechněte další příběh z dávných časů, kdy lidé bojovali den co den o holé přežití.
Strašná válka skončila a tak jako po dlouhé a temné noci přichází nový den, přišli po třiceti letech náboženských bojů roky uklidnění a míru.
Náš příběh se odehrává poblíž starého a slavného města. Litoměřice přesněji ve vesnici Libčeves.
Zdejší obyvatelé byli s Litoměřicemi spojení daleko víc než jen zeměpisnou polohou.
Všichni kdo zde žili byli poddanými biskupa diecéze, který od pradávna spravoval svůj úřad právě z Litoměřic.
Na biskupském stolci v těchto pohnutých časech seděl muž moudrý a s pevnou vírou v boha. V mládí byl sice také zasažen náboženskou nenávistí, ale hory mrtvých a veletoky slz prolitých ve jménu té jediné pravé víry ho změnili. S věkem přišla umírněnost a laskavost. S vírou v srdci chtěl své ovečky vést do mírových časů.
Po ničem jiném netoužili ani obyvatelé Libčevsi a všech ostatních obcí v celé střední Evropě. Zdrancovanou zemi mohl zachránit jen mír a tolerance.
A právě v tomto čase byl do naší vesnice jmenován nový duchovní správce, otec Pavel. Byl to sluha boží úplně nového druhu. Katolická nesnášenlivost jeho předchůdců mu byla úplně cizí. Byl mladý, tolerantní prostě okouzlující.
Celá farnost byla zcela unesena silou jeho ducha.
Zbožnost dříve vynucována se stala úplně přirozenou a všichni mladí i staří šli za svým pastýřem po cestě ke šťastnějším zítřkům.
Zdálo se, že celá země vydechla a svět se zdál být lepším.
Ale osud už spřádal svá osidla a otec Pavel se brzy stane jeho obětí, ale po pořádku.
Začátek konce mladého kněze lze vystopovat v přirozené lidské touze po lásce a přátelství.
Otec Pavel byl mladý a okouzlující muž. Všechny ženy ho obdivovali a ty mladší milovali. Byl mladý, pěkný, vzdělaný, uměl mluvit ,jaký to nebetyčný rozdíl při porovnání s venkovskými chasníky z Libčevse a širokého okolí.
Biologickou lásku k muži v těle mladé ženy nemohou zastavit žádné rozumné argumenty a dokonce ani absolutní dogmata lidského chování. Silná láska se nezastaví ani před celibátem. Nejvášnivěji se zamilovali dvě věrné kamarádky Anna – Valerie a Marie – Klára.
Dívka spolu žili od dětství pod jednou střechou.
Jejich rodiče pracovali na biskupském statku a dívky vyrůstali jako sestry. Nebylo mezi nimi žádného tajemství a je pochopitelné , že i o lásce k otci Pavlovi spolu mluvili úplně otevřeně. Větší odvahu dostala do vínku Anna – Valerie a tak jako první otci Pavlu svoji lásku vyznala ona.
Slovíčka plná citu mladého muže nejdříve popudila, ale proti lásce není nikdo imunní.
Kněz chápal rozumem že dělá chybu ba co víc, že se dopouští hříchu, ale srdce plné lásky zatlačilo rozum do pozadí.
Snad byl ještě čas opustit cestu, která otce Pavla přivede do zkázy, ale lidská duše je příliš slabá a snadno podléhá pokušení.
Celá farnost je čím dál více unesena svým knězem.
Láska k Anně – Valerii ho inspiruje ke stále lepšímu kázání a službě farníkům.
Nikdo si nevšiml, že se pořád dívá jen na dívku svého srdce.
Otec Pavel z kazatelny oslovuje celou obec, ale ve skutečnosti mluví jen a jen ke své lásce. Pro fyzické naplnění svého citu si vybrali starou polorozpadlou dřevěnou boudu na cestě mezi Libčevsí a Lahovicemi.
Za starých časů v ní přebýval obecní pastýř, ale teď je už mnoho let prázdná.
Staré trámy byli svědky splynutí těl mladé krásné ženy a zbloudilého sluhy božího.
Ty vzácné okamžiky štěstí se stali pro oba středo bodem jejich životů.
Už ve chvíli, kdy se vášnivým polibkem loučili , toužili po dalším setkání.
Nikdo není schopen říci jak dlouho mohl tento vztah přetrvat, ale je jasné ,že dříve nebo později musí skončit velkou katastrofou.
Nositelem zkázy se stala Marie – Klára.
Ona lépe než kdokoli jiný znala pravý stav věci.
Anna – Valerie byla její kamarádkou a plna důvěry jí svěřovala i ta nejintimnější tajemství. Duše mladé dívky se začala bouřit.
Chtěla otce Pavla i pro sebe.
Zlá otázka trhala její duši: ,,Proč ona ano a já ne?“
Sama pak navštívila zbloudilého kněze a otevřela mu své nitro. Byla plná citu, ale on ho neopětoval.
Dokázal zradit svého boha pro svojí lásku, ale té chtěl být věrný.
Velká skrytá láska Marie – Kláry se změnila v daleko větší nenávist.
Cítila se v nitru zrazená a odvržená.
Pocit žárlivosti zaslepil vše krásné v její duší.
Znala den i hodinu dalšího dostaveníčka otce Pavla a Anny – Valerie.
Svolat místní nebyl žádný problém.
Sémě nedůvěry už klíčilo v celé obci.
Zloba dala mužům i ženám sílu a dav se vydal ke staré boudě.
Žárlivost Marie – Kláry se skryla do pláště katolické horlivosti a všichni tuto hru hráli s ní. Možná by se dalo v tuto chvíli ještě zabránit nejhoršímu, ale jakmile dav lidí ,,spravedlivých,, vpadl do domu lásky mladého páru bylo pozdě.
Ženy se cítili podvedeny, každá z nich alespoň v koutku svého nitra otce Pavla milovala. Muži se cítili zrazeni a zároveň poníženi ve svém mužském egu.
Kněz i dívka byli obžalování, odsouzeni a potrestáni v jediném okamžiku.
Dav ve jménu svatých ideálů zatloukl okna i dveře.
Suchá bouda vzplála během několika minut a krátký život zbloudilého kněze a milující dívky vyhasl v plamenech zažehnutých lidskou žárlivostí.
Smutné požářiště bylo po pár hodinách jediným svědkem hrůzného činu.
Jak se k celé situaci postaví diecézní pastýř?
Vždyť on poslal otce Pavla do Libčevsi a on a jen on byl oprávněn soudit jeho provinění. Starý muž je zdrcen.
Jeho srdce plane zlobou.
Je třeba potrestat všechny ,,spravedlivé“ , ale zkušenost velí ke zdrženlivosti.
Biskup si velmi dobře pamatuje k čemu vede náboženská nenávist.
Ne on ani v největším zármutku nemůže zapálit další plamen krutosti.
Starý biskup přemýšlí a jeho verdikt je nad očekávání mírný.
Na místě, kde byl zabit otec Pavel a Anna – Valerie musí obyvatelé Libčevsi postavit malý kostelík a u pramene, který tryskal z přilehlé skály , nádržku na zachycování vody.
Místní s úlevou přijali rozsudek svého biskupa.
Jen pro Marii – Kláru bylo pozdě.
Výčitky svědomí jí přiměli k ukončení života na místě, kde zahubila nebohou přítelkyni a otce Pavla.
Starý dub na kterém se oběsila byl skácen a jeho dřevo použito při stavbě kostelíka.
Stavba rychle postupovala a jen jediná věc děsila celé okolí.
Od požáru z pramene tekla voda zkalená a lidé si říkali, že skála pláče krvavé slzy za zmařené životy.
Nakonec byl kostelík dostavěn a po jeho vysvěcení se i pramen vyčistil.
Vypadalo to, že i skála byla usmířena.
Čas vše rozsoudil.
Starý biskup zemřel a nový nastoupil.
Ve věčném koloběhu života i lidé v Libčevsi umírali a nový se rodili.
Jen jedna věc zůstávala neměnná.
Kostelík v kopci nad Libčevsí.
Lidé to místo neměli rádi. Pořád v jeho zdech cítili odraz viny svých předků. Nakonec ho opustili úplně a chtěli zapomenout.
Pokud dnes pojedete po silnici spojující Most a Litoměřice zastavte v kopci u odbočky na Lahovice. Přejděte pole a vejděte do trosek starého kostelíka. Pramen vyschl a věžička se zbortila, ale to nevadí. Zkuste se zaposlouchat do ticha a třeba uslyšíte slůvka lásky, která říkala Anna – Valerie svému milému. Třeba taky uslyšíte odraz dávného žárlivého udání Marie – Kláry.
S klasikem si pak můžeme zopakovat: ,,Láska je silnější, než smrt, žárlivost strašnější než kat.“