Anděl s jedním křídlem 4

… Na pohřbu je poměrně dost lidí. Všichni se chtějí rozloučit a vzdát úctu těm dvěma, kteří už nikdy nepromluví, nikdy nám nevěnují úsměv, pohlazení nebo polibek.
Sedím vedle Petra v přední lavici.
Petr je nepřirozeně napjatý. Hlavu má položenou v dlaních. Občas ji zvedne a očima plnýma slz se podívá směrem k rakvím.
Černé a bílé.
Dvěma postelím, ve kterých leží naši milovaní.
Leží a spí!
Už navždy.
„Gábina a Honza odešli velmi náhle. Bez slova rozloučení, bez jakéhokoliv varování. Neodešli však dobrovolně…“ začne řečník svoji řeč.
Nemohu ho poslouchat, protože mě jeho slova bolí!
Krvácí mi srdce, když se mi vybaví Honzova tvář, úsměv a doteky.
Celý kostel je zaplaven vzlyky pozůstalých, přátel a kamarádů.
Ničí oko nezůstalo suché, alespoň jedna slza z něj upadla…

Stojím u okraje hrobu a dívám se na rakve, jak mizí pod povrchem země. Chci skočit za nimi. Odejít ze světa lidí a dostat se do ráje, po boku milované osoby. Něco mi podvědomě říká, abych to nedělalo, ale já ten hlas neposlouchám.
Až něčí ruka mi v tom ale zabrání. Ohlédnu se a spatřím Petra. Chytí mě kolem pasu a zašeptá mi do ucha slova, která můžu slyšet jen já.
„To nesmíš! Sama to moc dobře víš.“
Neodpovím.
Dívám se dolů a pugét růží, které celý obřad držím v náručí hodím dolů.
„Miluji tě!“ zašeptám potichu a poodejdu stranou.
Když už jsou všichni pryč, poklekne Petr vedle hrobu a dívá se dolů. Cítím, že chce být sám, tak ho nechám samotného a počkám ho v autě…

„Můžu si za tebou na chvíli přisednout?“ zeptá se mě kamarádka.
„Jistě,“ odpovím, otřu si uslzené oči a znovu se zadívám někam do dálky.
„Kdybys cokoliv potřebovala, tak zavolej kdykoli budeš potřebovat,“ nabídne a já to přijmu.
„Neviděla jsi Petra? Já ho naposled viděla, když jsme odcházeli ze hřbitova, ale od té doby už ne.“
„Asi před půl hodinou odešel ven, a pokud tady není, tak se ještě nevrátil!“
„Díky, půjdu se po něm podívat,“ řeknu a vyjdu ven.
Vydám se přes trávník směrem k altánu.
Nevím proč, ale něco mi říká, že Petr bude právě tam.
Nemýlila jsem se.
Stojí opřený o sloup, zády ke mně. Vejdu dovnitř a postavím se vedle něj. Ani jeden z nás nepromluví. Díváme se na stromy a pozorujeme jejich strohost.
Jsou smutné. Bez listí a bez radosti.
„Je tam ještě hodně hostů?“ zeptá se Petr po chvíli ticha.
„Celkem dost,“ odpovím.
„Nehledal mě nikdo?“ vysloví další otázku.
„Jen pár lidí. Mám ti vyřídit jejich upřímnou soustrast,“ odpovím klidně.
„Já jsem musel odejít,“ začne pomalu vysvětlovat, „Nemohl jsem tam zůstat a poslouchat to jejich bědování nad tím, že Gábina umřela, že si to nezasloužila, že to všechny strašně mrzí a je jim to líto! Co mám sakra říkat já! Mě umřela manželka a matka mého dítěte. Každý po mě chce, abych byl silný naší dceři, ale já nemůžu!“ zašeptá zoufale.
„To bude zase dobré,“ snažím se ho uchlácholit.
„Nezačínej s tím i ty!“ utrhne se na mě.
„Možná, že tebe každý lituje a soucítí s tebou, ale nezapomínej, že nejsi jediný, kdo tady trpí. Pokud jsi na to zapomněl, tak Gábina nebyla v tom autě sama. Vím, že Honza byl tvůj bratr, ale já ho milovala celou svou duší a taky trpím. Strašně trpím.“ vychrlím na něj své pocity.
„Promiň. Já to tak nemyslel,“ řekne už klidněji a obejme mě.
„Já to vím!“ zašeptám.
Položím si hlavu na jeho hruď a chci, aby to tak strašně nebolelo, aby mi nepukalo srdce bolestí pokaždé, když si vzpomenu na Honzu, abych necítila tu strašlivou prázdnotu v srdci, abych neměla pocit, že všechno krásné, co od života očekávám, se už stalo!
Nechci, aby to tak strašně bolelo.
Nechci!
Když se vrátíme dovnitř, jsou už všichni pozvaní pryč. Rodina je posazená kolem stolu a já mám pocit, že bych měla odejít, ale paní Tauberová, mě zadrží.
„Veroniko, ty přece také patříš do naší rodiny i přes to, že už tady Honza není a dokud sama budeš chtít, tak tě tady vždy rádi uvidíme.“
Chabě se usměji a posadím se vedle Petra…