Zamiloval jsem se?

Zamiloval jsem ?

Jak je snadné asi naběhnout si dvakrát do úplně stejného průseru. Dám vám radu. Zamilujte se do další spolužačky. Garantuji vám, že se z toho přinejmenším po…no však vy víte. Ale abych začal od začátku. Když jsem nastoupil na střední zamiloval jsem se poprvé. Bylo to báječné a kouzelné. Padali jsme a zase stoupali vzhůru abychom nakonec padli ještě níž. Chvíli se to dá vydržet pak to omrzí. Někoho dřív někoho později. Mě konkrétně později.

Ponořím se do představ. Jdu chodbou. Je dlouhá. Na vzdáleném konci jsou okna. Ty jediné sem pouští světlo. Jde kolem mě spousta lidí. Nevnímám je. Mám sluchátka v uších. Lidi se baví mezi sebou. Jsou oblečeni do zářivé bílé. Já ve své kožené bundě a s rukavicemi černé barvy. Jsem uprostřed se pohybujícího se hloučku. Nepotřebují mě a já je také ne. Představa nebo realita?

Bohužel jsem jeden z těch guys co jsou odlišní. Nemyslím sexuální orientací, to fakt ne. Utvořil jsem si bublinu. Bublinu arogance, urážek, egoismu. Já mohu cokoliv budu chtít. Ve své podstatě je to pravda. Má to ale jen jeden háček. Můžete cokoliv budete chtít protože vás k tomu opravňuje ta 18 v položce věk na občanském průkazu. Můžete cokoliv budete chtít ALE za každý čin neseme následky. To je ta druhá část, kterou tak nerad vyslovuji. Dospělost? Kdepak. Jen sebeuvědomění. A to je počátek.

Spousta lidí na mě teď pohlíží jako na arogantní hovado. Ups, že bych chybka? Všichni máme svou masku a otázkou zůstává jen to kdy ji odhodíme. Odhazuji ji v té chvíli kdy vidím, že někdo na kom mi záleží i když si to o té osobě nechci přiznat, trpí. Něco ho trápí. Vím, že slova jsou lék. Jsem přece spisovatel. Tak si to mohu dovolit říct. To, že se o vnitřní bol, nebo chcete-li problém s někým podělíte, je řešení. Bol je pak poloviční

Napsal jsem že jsem odlišný. Způsob myšlení by tomu odpovídal. Nebo nadměrné ego, by tomu odpovídalo? Pravda je tam někde venku, říká agent Mulder. V zásadě s ním souhlasím. Pravda je tam někde venku. Mimo školu. Mimo velkou skupinu lidí, kde se chci chránit. Naučil mě tomu čas. Čas strávený v prostředí baru v brzké ranní hodině kdy se mi rameni krčí dívka a tiše vzlyká. V ten okamžik je jakékoliv slovo zbytečné. Nechte ji vymluvit se. Ať její slzy jsou těmi kapkami deště, po kterých nastane slunný den. Nic v tom není.

Zamiloval jsem po druhé. Krasavice. Nejdřív jsem tvrdil, že je to jiná liga na kterou nejsem stavěný. Stačí jen ať projde kolem skupiny kluků a vy se můžete smát jak jim čelist padá ke kolenům. Tak je krásná. Když se ale začala projevovat moje bublina a já začal tvrdit že mohu cokoliv budu chtít, začal jsem ji vnímat jinak. Neříkám, že si věřím. Vlastně doteď nevím na čem jsem. Neumím v tomhle chodit. Ne že bych se přímo styděl. Nechci jen šlápnout vedle. Jako by všechna jistota byla pryč. Není jedna napsaná SMSka až moc? Není pohled z očí do očí moc? Nezná mě. Neví o mně nic, protože mě soudí jen podle toho co vidí ve škole. A přesto přes všechno , doopravdy mám na vše co budu chtít? Mozek začíná postupně vynechávat. Některé věci prostě nemůžete naplánovat. Žiji jen pro jedinečnost okamžiku? Tohle zrovna jedinečný není.

[17.1.2008 19:33:33] Klára píše: Proč jsi na Ni teda hodný?
[17.1.2008 19:34:22] David J. píše: Třeba už Vlk samotář nechce být zase takový Samotář anebo jsem nadržený puberťák, co si chce jen vrznout, co myslíš...?
[17.1.2008 19:34:48] Klára píše: Asi to druhé, ve škole aspoň to druhé...

Ponořím se do představ. Ztemnělý pokoj. Je noc a sídliště dávno spí svým klidem. Za pár minut se noc promění v druhý den a vše skončí. Nebude žádné my dva. Jen chvíle prabídné extáze, které básnici říkají milovaní.

Realita! Tohle přesně nechci. Nejde mi to mít holku na jednu noc. Chci víc. Víc od života. Kruci, to má být ten pocit otočit se někoho podívat se mu do očí a říct ty dvě slovíčka, která spousty lidí plivou jen tak. Vědomí, že máte někoho o koho se opřete. Toho kdo bude vaše „Zlato“. To je láska.

Ideální holky neexistují a princové na bílém koni vymřeli. Realita dneška. Aspoň takhle to soudím. Soudím ale na základě zkušeností. Smutné. Zamilovat se platonicky je sice krásné ale stále jste sám. Vím kde má hranice. Jsem Vlk samotář? Ano, jsem.

Ponořím se do představ. V rytmu tesklivé písničky, melodicky tančíme. Je to zvláštní cítím její dech. Každý její dotyk vnímám intenzivně. Na čem sakra jsem? Jo jasně, promiň ty chceš něco víc že ti jsem schopen nabídnout. Žádný pubertální blbeček. Kdybych měl brát vše jen vážně, tak umřu.

Ženská je nejdražší koníček a dokud mám levou ruku tak ji nepotřebuji. Sakra, jak často jsem to říkával. A vy jste tomu stejně tak často věřili. Samozřejmě že to nikdy vážně myšleno nebylo. Jen chci aby to tak znělo. Aby jste si mysleli že mi na vás nezáleží. Ale uvěříte Lháři, když řekne že mluví pravdu? Ne. Neuvěříte. Nemyslím si ani, že mi uvěříte jedinou řádku z toho co jsem napsal. Dnes v noci vypouštím bol na papír. Je to vlastně takový kabaret. Platíte za to aby jste se bavili. A pak vám nezbude nic.

Naposledy se ponořím do představy. Rufus Wainwright tiše zpívá své Hallujah. Pokoj ozařuje jedna svíčka. Kabaret skončil a já pro dnešek odkládám brk. Refrén písničky doznívá: „It´s cold and it´s broken….“ A já do ticha dodávám „…my heart…“.