Štěstí chodí po špičkách IV.

Den za dnem šel stejně jako doposud. Simona se soužila vzpomínkami na Štěpána, nudila se, sama sobě si stěžovala jak jí všechno bolí. Když přišla návštěva, tak se snažila usmívat, ale jen co za nimi cvakli dveře, tak byla zase smutná a nemluvná.
„Dobrý den,“ pozdravil primář, když přišel na vizitu.
„Dobrý den,“ pozdravily pacientky se Simonou.
„Slečno Kalská,“ oslovil jí, když konečně došel k její posteli. Podíval se do její složky, kterou měla sestra připravenou v ruce, „všechna vyšetření jsou už v pořádku. Noha se hojí skvěle. Myslím, že zítra už byste mohla jít domů,“ usmál se na ni. Simona tomu nemohla uvěřit. Konečně, řekla si v duchu. Měla tolik plánů co bude dělat. V první řadě se pojede podívat na Štěpána a všechno mu řekne. Nemohla se dočkat. Už nikdo jí nebude nic nalhávat.
„Jen mi slečno musíte slíbit, že na sebe budete dávat pozor a nebudete se rozrušovat, protože jinak by jste mohla přijít o miminko a to předpokládám nechcete.“ Ne to nechtěla, ale Štěpána vidět chtěla. Co myslíte, že v tu chvíli vyhrávalo?

„Viktore zavez mě ke Štěpánovi. Chci ho vidět,“ řekla nekompromisně jen co si sedla do auta. Doktor by jí to asi teďka vymlouval, ale ona byla odhodlaná. Viktor se podíval na paní Kalskou. Ta jen zakroutila hlavou.
„Simonko, ta cesta tě unaví. Děťátko potřebuje odpočinek.“ Čekala to. Ne jí to nevymluví.
„Ne já se cítím skvěle. Navíc když mě doktor pustil, tak se mu musí dařit dobře nebo se snad pletu?“ jo na tohle jí nemají co říct.
„Simi ne. Zavezu tě domů. Ke Štěpánovi můžeme jindy. Přece je toho jen dneska hodně. Navíc Anička už se na tebe těší.“ Viktor ani nečekal na její odpověď, nastartoval a jeli k ní domů.

„Můžeme vyrazit,“ přišla do kuchyně Simona. Viktor byl paní Kalskou pozvaný k nim na oběd. Ten se na ni podíval. Byla už vážně připravená odjed. Co má dělat? Musí jí říct pravdu.
„Tak jo. Pojedeme, ale,“ podíval se na paní Kalskou.
„Ale měla bys něco vědět, zlatíčko,“ zvážněla její máma. Simona nechápala, co by měla ještě vědět? Těkala očima z jednoho na druhého.
„Víš Štěpán…“ Viktor nevěděl jak jí to má říct. Co jí vůbec má říct? Nemůže na ni všechno jen tak vybalit.
„Myslím, že bys měl začít u toho jak se to stalo,“ řekla paní Kalská jakoby mu četla myšlenky. Viktor přikývl, má pravdu. „Běžte radši do obýváku. Donesu vám čaj,“ vstala a šla ke konvici. Viktor také vstal, ale šel do obýváku. Simona ho následovala.
„Radši si sedni,“ požádal ji, kroužil očima po obýváku a hledal záchytný bod. Nakonec mu pohled spadl na Simonu nadechl se a pokračoval: „Víš, když jsme narazili, já jsem se jen praštil o volant. Ty jsi upadla do bezvědomí a Štěpán taky. Snažil jsem se vyprostit z pásů a zjistit jestli žijete. Přitom jsem volal záchranku. Štěpán byl do těch plechů úplně zaražený, ale tep jsme cítil. Z hlavy mu tekla krev a celkově vypadal na tom blbě. Sanitka hnedka přijela a v tu chvíli ses asi probudila. Byla jsi pro záchranáře nebezpečná, protože jsi křičela a házela sebou. Do té ruky co jsi měla zaseklou tak ti nějak píchli injekci. Ani nechápu jak se trefili. Házela jsi sebou vážně dost hrozně. Štěpána ihned odvezli do brněnské nemocnice,“ vydechl. Začátek měl za sebou. Přišla paní Kalská a před každého postavila čaj.
„Děkuju,“ poděkoval, a usrkl si trochu. Aaa, pálil. Simona ho pořád probodávala pohledem.
„No,“ položil čaj na stůl, „strom ho udeřil hlavně do hlavy. Jinak už má všechna zranění v pořádku. Co vím tak hlava nebyla nějak moc poškozena. Jen,“ teď to přijde, „ jen je v kómatu,“ odmlčel se, čekal na její reakci. Simona na něho kulila očima. Mozek jí vypověděl službu
„Jak dlouho?“ vyletělo z ní, když přešla na nouzový chod.
„No po operaci se ještě probudil, ale pak“ nedořekl to. I pro něho to bylo těžké. Když si to Simona v hlavě přepočítala, tak to už byla doba.
„Dostane se z toho?“
„Všichni doufáme, že jo,“odpověděl jí po pravdě. Opřela se o sedačku. Panebože, on je v kómatu. Nemusí se probrat, vždyť už je to dlouho.
„Simonko chceš si lehnout?“ zeptala se jí paní Kalská. Přikývla. Máma ji pomohla do pokoje. Viktor se Simonou zůstal, čekal až usne nebo cokoliv udělá. Rozbrečela se. Objal ji a utěšoval, ale plakala dál. Viděla všechno černě. Viděla ten sen co se jí zdál v nemocnici. Nemůže přece umřít. Plakala až jí to zmohlo a ona usnula. Viktor potichu odešel z jejího pokoje…