Přestaň tančit, píseň už skončila...

Bývala jsem štastná.Nejen šťastná, ale i spokojená a co je nejdůležitější –měla jsem ho. Koho? Někoho, kdo dal mému životu smysl.

Začalo to všechno fotbalem..vím – holka a fotbal, ale mě to vážně bavilo.
Byla jsem ve věku, kdy se chlapci začínají zajímat o děvčata. Fotbal, asi jediný sport, který jsem do té doby nevyzkoušela. Táta byl nadšený (vždycky jsem si myslela, že si přál spíše kluka..).Dodnes si pamatuji mé první kopačky – červené, značky Umbro – velikost 36. Přátelé, z nichž devadesát osm procet bylo mužského pohlaví mě vzali k sobě do týmu. Zpočátku maličko rozruch..jediná holka mezi drsnými chlapci,znáte to.. ale postupem času mě přijali všichni. Můj pubertální vývoj dostal zcela jiný rozměr. Tréninky třikrát týdně a o víkendech zápasy, ve volném čase (když nějaký zbyl) jsme vysedávali na našem hřišti, promítali si zápasy a nakonec si stejně oblékli vytahané trenýrky, sepraná trika a honili se za míčem, jak blázni, až do setmění.

V zimním období jsme chodívali hrát do místní haly. Už jsem odcházela ze šatny a vedla debatu s kapitánem , když v tom se dveře rozlétly dokořán.Nohy se mi podlomily, dolní ret mi úžasem spadl a mé oči upřeně sledovaly každý jeho pohyb. Tak upřeně, až mi to přišlo nevhodné, ale nemohla jsem si pomoct...
„Co tak čumíš!Vždyť to je jen Příba – zahraje si s náma!“..vytrhl mě z úžasu Tomáš. „Jen
Příba?!“..pomyslela jsem si.Neměla jsem slov pro asi dva metry vysokého staršího kluka s jasně modrýma očima a chůzí šelmy. V ten okamžik jsem nenáviděla sebe sama za ten hroznej ohoz, co jsem měla na sobě a za tu řasenku, co mi ležela doma na toaletním stolku a kterou jsem samozřejmě nestihla použít.
Od kluků jsem se dozvěděla, že to býval jejich brankář, než odešel do vyšší soutěže.
Byli jsme připraveni hrát, jen se ještě čekalo, koho si Příba, jak ho kluci nazývali, vybere do týmu. Naše pohledy se srazily a já cítila jaký blažený úsměv to na mé tváři vykouzlilo.“Tak třeba ty prcku, pojď k nám, abych ti neublížil...!“ To bylo na mě- úsměv mi ihned spadnul. Měla jsem nezkrotnou chuť ho udeřit, prej prcku!Co si vůbec myslí? Nejenže měl ze mě srandu, ještě navíc zpochybnil mé hráčské umění. Tak ten pro mě teda skončil!Ano skončil..asi na dvě minuty, než se na mě opět podíval. Měl pravdu..hrála jsem ten večer vážně nemožně!Ale jen proto, že jsem byla po celou dobu konsternována jeho přítomností.
Po tréninku jsme se všichni rozloučili a mně cestou domů ležely v hlavě jen dvě slova „Petr Přibyl“.
Od té doby , kdykoliv padla zmínka, že si s náma přijde zatrénovat Příba, jsem se zásadně líčila a byla nervózní již dva dny předem. Proč se takhle ztrapňuješ, Nikolo!Prober se – copak by někdy mohl zavadit o holku, jako jsi ty?
Mohl. Sice ne v tom směru, v jakém bych si přála, ale zavadil.Byla jsem neustále terčem všech jeho vtípků a narážek. Vztekala jsem se jak malé dítě..ale co, alespoň vzal na vědomí moji existenci, když nic jiného...

Jednou jsme takhle odpočívali po tréninku, leželi na trávě a náruživě jsme něco řešili. „Podej mi tu vodu“..pronesla jsem směrem k Petrovi. „Myslíš jako tuhle?“..uchopil do ruky plastovou láhev, předstíral, že má velkou žízeň a zbylým obsahem láhve mě polil. Už jsem měla těch jeho pitomejch fórků vážně dost!
“Tos přehnal..“ pronesla jsem. „Snad by ses nevztekala, prcku!“...a zbytek týmu se oplýval jeho smyslem pro humor a válel se smíchy.
V tu chvíli jsem ho upřímně nenáviděla. Nicméně naskytla se příležitost pro pomstu. Došla jsem si pro jinou láhev, naplnila ji vodou a v nestřežený okamžik jsem mu to oplatila ještě ve větší míře. „1:1, hochu“..stačila jsem zakřičet a už co nejrychleji utíkala pryč, jelikož jsem věděla, že se s tímhle skóre určitě nespokojí!
Nicméně mě dostihl, svalil mě na zem, uchopil mě, přehodil přes pravé rameno a nesl mě pryč ze hřiště!“Jdeš do sprchy, holčičko!“...začala jsem se cukat jak ryba na suchu, volala o pomoc, ale nebylo mi to nic platné!Navíc - kluci ho obdivovali, měli z něj respekt, takže když zavelel ať pootočí kohoutkem u sprchy, už nebyla sebemenší šance na únik. To bylo poprvé, co jsem se sprchovala celá oblečená i v kopačkách.Všechny to dozajista pobavilo...“Jakýpak 1:1!“..pronesl s takovou sebejistotou a drzostí, že bych ho tam nejraději hodila taky. Byla jsem vážně dopálená...můj výraz v obličeji mluvil za vše!
Sundávala jsem si mokré kopačky a přezouvala se do tenisek. „Dáma je uražená, jen ji nechte!“...tak on ještě bude do mě rejt!Vrchol všeho!Bez rozloučení, za to s velmi prudkými pohyby jsem odkráčela z kabiny.

O pár měsíců později jsem začala navštěvovat diskotéku, kde se pravidelně zjevoval i on. Dávala jsem si patřičně záležet na tom, jak vypadám.O roli malé holky z fotbalu jsem vážně nestála.“Ještě uvidíš...“..pomyslela jsem si.
Nevnucovala jsem se, ani jsem nenavazovala kontakt – to nebyl můj styl.Byla jsem na to příliš stydlivá.Ačkoliv jsem ho chtěla zaujmout, jeho typ jsem zřejmě nebyla, což mi došlo ve chvíli kdy svůj pohled plný něhy věnoval jedné černovlásce.
Sakra – jsem blond!
Nálada pod bodem mrazu.Tak jsem se jí snažila zlepšit pár tequilama.Nicméně jsem to nějak nevstřebala a zbytek večera strávila na toaletách.Když jsem se vrátila, tak mi Marek (spolužák ze školy) oznámil, že mě Příba hledal, chtěl se mnou prý tancovat! Vytřeštila jsem oči “..a cos mu řekl?“ „Co by, že si to přepískla s tequilou a je ti zle“. „Skvělý“..pronesla jsem s notnou dávkou ironie v hlase, to mám hned další „plus“ do sbírky, jakoby nestačilo, že jsem blondýna!

Asi za čtrnáct dní se za mými zády ozvalo „Smím prosit, slečno?“...No né, ani ho neodradilo mé minulé dosti nepovedené až nechutné alkoholové opojení.
“No když tak prosíš..“vypadlo ze mně takovou rychlostí a já se jen modlila, aby si to v tu chvíli nerozmyslel.
„Tak tancování by nám šlo“..pomyslela jsem si, když asi po třech milostných písních poděkoval za tanec.
Štědrý den..vybavuji si uplně přesně, jak jsem seděla na posteli a dumala zda mu potřát či nepopřát Šťastné a Veselé...“Zpráva doručena“ ..minuty trvaly snad hodiny, zatímco jsem netrpělivě čekala nějakou odezvu.“Napsal, on napsal!“ , radostí jsem mlátila pěstma do polštáře! Po pár vyměněných sms jsem napsala něco, co by se dalo nazvat vyjádřením určitých sympatií. Tady byl ten háček – ta černovláska!Nějaká Klára.Já to tušila. Ale jeho odmítnutí bylo tak galantní, že mě to ani moc netrápilo.Za to mě trápila představa zítřejšího trapasu!
„Já tam snad nepojedu“, povídám kamarádce do telefonu.Jenže zrovna Vánoční party byla jedna z nejlepších v roce, takže jsem se nechala přemluvit.Ačkoliv jsem si byla téměř jistá, že on tam chybět nebude.
25.prosinec jsem strávila celý hledáním vhodného ošacení na večer. Kolem půl deváté večer jsme dorazili a obsadili volná místa u stolu.
Zahlédla jsem ho již jak vešel do dveří..v momentě, kdy jsem zbystřila, že se blíží k našemu stolu, zpanikařila jsem. „Sakra, sakra, sakra, co teď?“Nenapadlo mě nic lepšího, než se schovat pod stůl. Kamarádi ze mě měli malou srandu. Když se ztratil z dohledu nenápadně jsem se proplížila k baru a čekala na pití.
Poťukání na levé rameno...ohnala jsem se.“Čauves Niky“..Panebože, proč mi to děláš, proč?Tváře mi zalila červeň.“A-a-a-hoj, co ty tady?“, blbější otázku jsem asi vymyslet nemohla.“Jsi mě tady nečekala?“..dobrá, dostal jsi mě, napadlo mě...sklopila jsem oči „Ani nevim“. Musel poznat, jak moc trapně se cítím a nechal mě taktně uniknout.Celý večer jsem se mu vyhýbala.

Cítila jsem se hrozně potupně!Štvalo mě, že vidí jak moc jsem z něj nesvá. Musela jsem udělat něco, co by ho vyvedlo z omylu. Jasně – má docela hezkýho kamaráda, to by ho mohlo uzemnit! V podstatě mě jeho kamarád vůbec nezajímal, ale má hrdost si žádala odplatu! Tak jsem předstírala, že se mi líbí jeho spoluhráč z fotbalu - Řehy. Ach ty přezdívky..prostě nějakej Jára. Požádala jsem Petra o číslo na něj. „Klidně“..pohrdavě se pousmál a chladně mi ho nadiktoval. Zřejmě ho asi celá situace docela pobavila. Upřímně – ani se mu nedivím. Včera jsem mu pomalu vyznala lásku a dnes se mi hrozně líbí jeho kamarád. Co si o tobě teď musí myslet, to ani nechtěj vědět. Holko pitomá!

Měsíce plynuly..s Petrem jsme byli v občasném kontaktu, ale čistě kamarádsky – ani jsem nic jiného po mé eskapádě nečekala. Byla jsem ráda, že ho mohu mít alespoň tímto způsobem.
Ten Jára se mi začal vážně líbit. Nebyl tak jednoznačně pohledný jako Petr, ale něco do sebe měl. Evidentně jsem se mu líbila, tak jsem se ničemu nebránila.
Zase přišla na řadu sobota. Přemluvila jsem Moniku a jely jsme opět na diskotéku.
Mimochodem Monika byla moje spolubydlící na internátě v Praze, kde jsem přes týden bydlela. Vzala jsem ji k nám na návštěvu a vrchol programu měl být právě sobotní večer.
Večer probíhal skoro dle našich představ, jen zrovna Jára si mě nevšímal tak, jak bych si představovala. Čekala jsem , až odbije hodina, kdy přijdou na řadu ploužáky, doufajíc, že takovou šanci ke sblížení , si nenechá ujít. Už jsem začínala mít melancholickou náladu a dosti zaraženě jsem sledovala světla reflektorů odrážející se na parketě. Slyším povědomý hlas, ale přes hluk hudby jsem nerozuměla. Zvednu oči a tam stojí Petr! „Cožéééé?“ zakřičela jsem a přikrčila nos tak, že se mi mezi obočím vytvořily vrásky. „Jestli je libo tanec?“.“Proč ne..“ pronesla jsem kupodivu celkem chladně, mírně nejistá jaká bude Járova reakce.
Tančili jsme v rytmu hudby a mně v tu chvíli došlo, jak moc mi imponují muži, co umí tančit! S obdivem jsem na něho pohlédla. V očích měl něhu, s jakou se kdysi díval na onu černovlásku. Dlouze mě políbil...co dlouze..polibek trval snad dvě písničky. Stalo se něco, co jsem si už dlouho přála, ale teď jsem si najednou nebyla jistá a v hlavě jsem měla pořádný zmatek.
Odcházela jsem z parketu a zahlédla Járův výraz v obličeji. Asi by v tu chvíli nejraději vraždil. Jen nevím, kdo by byl první na řadě, jestli já, nebo Petr.
Ráno jsem se probudila a měla jsem na mobilu sms. To nám jsou ale věci – velkej Příba projevil zájem o prcka!Nemohla jsem tomu uvěřit..ani tomu, co jsem mu odpověděla. Teď už zase totiž neměl prcek zájem.Už jsem „Mám Tě rád“ chtěla slyšet od někoho jiného. Toho někoho, ale můj vášnivý tanec s Petrem naštval. Nicméně netrvalo dlouho a stal se z nás zamilovaný pár.
Již během krátké doby se ale z Járy vyklubal záletník a vůbec..náš vztah byl předem odsouzen k zániku.Jára se nemohl neustále smířit s tím, že já jsem přes týden v Praze a nevidí mě. V jeho případě lépe řečeno, že mě nemá pod kontrolou. Vztah jsem ukončila , jakmile jsem ho přistihla líbat se s cizí slečnou. Ještě dlouho mě hodně mrzelo, že nám to nevyšlo...psal se březen 2003.
Koncem dubna mě Petr zval na jednu oslavu. Což mě samozřejmě překvapilo, po mém odmítnutí. Pozvání jsem nemohla přijmout, byla jsem v ten čas s kamarády na dovolené v zahraničí.
Pak přišel konec školního roku a s ním i léto. S partou jsme opět každý víkend jezdili za zábavou na onu diskotéku. Vyjímkou nebyla ani sobota 12.7.2003.
Kdo mohl tušit, že na toto datum budu vzpomínat po zbytek svého života.
Zkuste hádat, kdo přišel žádat o tanec? Uhodli jste – Petr. Hrozně ráda jsem s ním tančila..tudíž jsem neodmítla. Držel mě v objetí pevněji, než kdy předtím. Opřela jsem si hlavu o jeho mužnou hruď a cítila tlukot jeho srdce. Z ničeho nic přestal tančit, sehnul se ke mně a políbil...v ten okamžik jsem si uvědomila, že jsem vlastně nikdy netoužila po ničem jiném už od doby, co jsem ho poprvé spatřila v té šatně. Ironie, že? Jeho nezájem mě dohnal do cizí náruče a pak mě z ní zase vytrhl. Nejdřív nechtěl on , pak jsem nechtěla já a teď? Teď bylo více než jasné, že to chceme oba...

Stal se z něj první člověk v mém životě, kvůli kterému bych byla schopná obětovat cokoliv. Navždy mu budu vděčná za všechno, co mi dokázal dát.
Nelituji jediného dne za ty dva roky s ním. Víte, jednou mi napsal: „ Jen naivní muži chtějí být první láskou ženy, ti moudří doufají, že budou tou poslední. Já doufám a moc bych si přál být tím posledním.“ Péťo, tím jsi byl a tím zůstaneš - prvním i posledním...A když v noci usínám, tvá půlka postele je stále ustlaná a já jakmile zavřu oči, vidím tě opět jak spolu tančíme a chci tančit dál, jenomže písnička už skončila... To díky mé mladistvé nerozvážnosti už hledíš s onou něhou do očí jiné a já se s tím nesmířila dodnes..a je to už dva a půl roku od rozchodu. To není otázka času..čas to nespraví, čas na mých citech nic nezmění, jen mě musí naučit s tím žít.
Žít s vědomím , že díky vlastní hlouposti ti nikdy nebudu moct říct to, o co jsi prosil na kolenou a to, co jsem chtěla nejvíc.
Totiž říct Ti své „ ANO“....

Věnováno Péťovi..s láskou Nika