Anděl s jedním křídlem 5

„Prosím?“ ohlásím se do telefonu.
„Ahoj tady Petr,“ ozve se jeho hlas.
„Ahoj, co potřebuješ?“ zeptám se,
„Můžeme se vidět? Potřeboval bych ti něco říct.“ zvážní.
„Dobrá, souhlasím. Nechceš se sejít odpoledne v parku?“ navrhnu.
„Souhlasím, budu se těšit.“
„Já taky, ahoj.“ rozloučím se a zavěsím.
Začne mi vrtat hlavou, co tak důležitého mi může chtít říct.
Když čekám odpoledne v parku stále mi není jasné, o co jde. Když ho konečně uvidím přicházet, jdu mu naproti.
„To co ti za chvíli řeknu, tě asi ranní,“ začne Petr pomalu.
„Co může být horšího než když ti zemře milovaná osoba?“ zeptám se.
„To, že se dozvíš pravdu.“
„A o co jde?“ zeptám se se stále vzrůstajícím zájmem.
„Honza a Gábina měli poměr!“
„Cože?“ nevěřím mu.
„Ano, je to tak,“ odpoví Petr.
„Lžeš! Chceš mi zkazit to poslední, co mi po něm zbylo a to jsou vzpomínky. Vzpomínky plné lásky a toho krásného, co jsme spolu prožili. To přece nemůže být pravda!“
„Tady je důkaz,“ řekne a vytáhne svazek dopisů, „našel jsem je, když jsem vyklízel Gábininy věci. Psal je Honza. Přečti si je a potom mi snad uvěříš.“ řekne, a odejde.
Nechá mě tam stát se svazkem obálek v ruce. Posadím se na lavičku a začtu se do jednoho z dopisů. Už po prvním řádku poznám, že měl Petr pravdu. Honza opravdu psal Gábině, že ji miluje, že bez ní nemůže žít, a že chce, aby odešla od Petra a byla s ním. Ze všech dopisů je jasné to, že se ti dva milovali a dokázali to tajit před celou rodinou. Dokázali se přetvařovat a skrývat svoje city.
Jejich chování bylo falešné! Oba byli falešní. Jeden víc než ten druhý.
Tak proto se nikdy Honza nechtěl bavit o Gábině a Petrovi. Proto byl vždycky podrážděný a naštvaný.
Pocity beznaděje, zklamání a nenávisti vystřídají v mém srdci lásku a smutek.
Nedokážu to pochopit.
Co si tím chtěl dokázat?
Co mu chybělo, že to hledal u jiné?

„Nečekal jsem tě!“ odpoví Petr, když mi otevře dveře svého bytu.
„Vím, že jsem na tebe byla hnusná, ale nechtěla jsem tomu věřit. A… omlouvám se!“ odpovím tiše.
„Pojď dál, přece nebudeš stát ve dveřích,“ řekne a ustoupí, abych mohla projít. Společně se posadíme do obýváku a Petr přinese čaj. Byt je čistý a uklizený.
„Mamka tady dneska byla a uklidila mi,“ řekne z ničeho nic, jako by mi četl myšlenky.
„Aha.“
„Necháš si to pro sebe?“ zeptá se Petr po chvíli ticha. Nevysloví co, ale oba víme o co jde.
„Nevím, po pravdě řečeno, je mi zle! Zle z Honzy, z Gábiny a i ze mě samotné… a já Kráva jsem si ještě vyčítala, že jsem na něj byla zlá… a že jsem ho skoro vyhodila. Copak jim to může jen tak projít… Kdybych to udělala já, co by se potom stalo?… byla bych ta nejhorší a nejhnusnější potvora, ale ona…“
„Půjdu otevřít,“ řekne Petr, když můj slovní proud přeruší zvonek.
„Ahoj Veroniko, to jsem ráda, že jsi přijela na návštěvu. Petr je tady pořád tak sám a každá návštěva je pro něj takové malé rozptýlení,“ začne paní Tauberová.
„Dobrý den,“ pozdravím rozpačitě.
V duši se mi strhává strašlivý souboj. Říct pravdu teď hned nebo si ji nechat pro sebe? Když to neřeknu teď tak se mi už nemusí naskytnout příležitost…
„No já… vlastně jsem s vámi chtěla mluvit,“ řeknu po chvíli.
„Opravdu, tak povídej,“ řekne a posadí se vedle mě na gauč a svojí ruku položí na tu mou.
Zahlédnu Petrův pohled plný děsu a zoufalství, ale já to přece nemůžu jen tak nechat. Pokrčím rameny a obrátím se k paní Tauberové.
V její tváři už není vidět bolest, která tam byla tolik patrná ještě před několika málo dny. Už už se nadechuji, abych jí řekla tu hroznou pravdu, ale něco mi v tom zabrání.
„Chtěla jsem vám jen poděkovat za to, že jste mi dovolila být s rodinou v těžkých chvílích.“
„Ale to byla samozřejmost.“
„Mnoho lidí, by to tak neudělalo,“ snažím se namítnout, ale ona už se zvedá k odchodu.
„Jo a málem bych zapomněla. Za měsíc má můj muž narozeniny a pořádáme malou oslavu, jen pro rodinu a já i on si přejeme abys tam taky přišla.“
„Ale…“ snažím se něco namítnout.
„Žádné ale. Přijď a uvidíš, že nebudeš litovat. Petr ti potom řekne v kolik a kde to celé proběhne. Já musím jít. Nashledanou Veroniko,“ řekne a zmizí.
Petr ji jde vyprovodit a já se taky pomalu chystám k odchodu.
„Děkuji, že jsi jí to neřekla,“ řekne tiše, když se vrátí.
„Chtěla jsem a ani pořádně nevím, co mi v tom zabránilo.“
„Nezvládla by to.“
„Já vím,“ řeknu tiše a podívám se mu do tváře.
Je tak strhaná. Bolest je v ní ještě stále patrná, ale mnohem víc, je na ní podepsaná únava.
Únava životem, bolestí a neopětovanou láskou.
„Nemůžu ti s něčím pomoci?“ zeptám se s pohledem upřeným stále do jeho očí. Jsou tak smutné, bez jiskřičky radosti.
„Nevím, ale nesmíš mě opustit!“ zašeptá a s očima plnýma slz mě obejme.
Oplatím mu stejně.
Jako dvě sochy tam stojíme dlouho. Nevím, jak dlouho bychom tam stáli, kdyby se z vedlejšího pokoje neozval dětský pláč plný zoufalství…