Faustově vyvolené

Faustově vyvolené

Venku prší. Slunce již několik dní nevyšlo. Jen pošmourné a monotónní kap, kap, kap. Z rádia zní hlas pana Nohavici o tom jak havran kráká svoje Never More.

„Za kapku krve tě zahrnu vším co budeš žádat. Vidět to co jiní nevidí tě naučím a slova k slovům v písně skládat“

Myšlenkami jsem však už trochu někde jinde.

Pohledem se utápím v očích dívky, která sedí na druhém konci stolu. Její hnědé oči. Ty oči. Jejích pohled. Pohled, který nabízí, žádá a odmítá. A já po dlouhé době cítím jak mi dochází kyslík. Topím se v tom pohledu. Vysoká sklenka červeného vína tříští světlo do rudé záře. Pomalu z ní usrkne. Kapka vína ji kane po rtu. Pomalu, pomalinku. Netrvá to ani dvě vteřiny a mě přitom plyne čas tisíckrát pomaleji. Jako by se díky té kapce zastavil. Špičkou jazyka, kapku vína ladně poslala do hlubin zapomnění.

Vstává zpoza stolu. Její tmavé vlasy polykají veškeré světlo. Je tak majestátní. Přímo to z ní číší. Na krku se jí houpá malé srdíčko z růženínu. Nadechni se! Zachovej klid. Neutop se!

Sedne si ke mně. Cítím její dech. „Kolikrát už jsi takhle padal?“ ptám se sám sebe. Nespočetněkrát, odpovídám si. A dneska, netuším, jestli si vůbec nabiji. Dříve jsem to cítil. Podvědomě jsem tušil kdy padám na ústa. Dnes si jsem jisty pouze tím kde sedím.

Hladím ji po tváři. Pomaličku. Nic se nesmí uspěchat. Bříšky prstů pomalu kloužu po její tváři. Je hebká, lehce opálená bez nejmenších kazů. Její pleť je horká. Přímo žhne, říká, vezmi si mne. Mozek mi říká ať brzdím. Ať neudělám chybu.

Sedá si mi obkročmo na klín. Prostředí baru ji absolutně nevadí. Bere kapku vína na prst. Nechává ji z prstu skápnout na mé rty.

Kap, Kap, Kap. Venku prší. Jsem u sebe doma. Slova se mi hledají stále obtížněji. Jak popíšete něco co popsat nejde? Pachuť vzrušení. Slast z přítomnosti. Třes rukou způsobený vyslovením každého slovíčka. Už je to tak dávno. Zvolna listuji kalendářem. Ano, je to tak. Slova se proto hledají obtížněji. V pokojíku je tma. Kap, Kap, Kap. Venku prší. A havran venku kráká Never more. Ještě na chvíli se chci propadnout do vzpomínek. Dej mi ještě pár minut. Prosím.

Kapka vína. Kapka krve. Velice podobné. Jakmile dopadla na mé rty roztříštila se o ně. Její rty se přisály na mé. Líbáme se. V bláznivém rytmu jako by jsme se neměli již nikdy vidět. Cítím ji hluboko v mé hlavě.

Líbám jí na krku, na licích, na rtech. Tenhle pocit už jsem zažil. Vědomí toho, že už ji nikdy vidět nemusím mě nutí prožít každý okamžik naplno. Chci si uchovat každou drobeček její vůně. Chci si zapamatovat tenhle okamžik.

Bojím se.

Bojím se toho, že ji dostanu a vzápětí ztratím. Pomalu polevuje. Její horká pleť chladne. Dívám se jí do očí. Ona za těma mýma nalezla víc než prostoduché pomilování se. Já za těmi jejími vidím holčičku. Holčičku, kterou musí mít někdo rád. A já chci.

Chci
Chci
Chtěl jsem.

Venku prší. Kap. Kap. Kap. Zatínám ruku v pěst. Do roka a do dne jak se říká. Na dlani mě pálí malá jizva po ďábelském brku. Někdo klepe na dveře. Otvírám je. „Dobrý večer, pane spisovateli“ zdraví mě postava. Rádio zmlklo. Kývnu hlavou. Za kapku krve mě zahrnul vším o co jsem žádal. Slyšet a cítit to co jiní necítí a slova k slovům v povídky skládat.. Je to rok co jsem ji viděl naposledy. Rok a den co jsem se upsal. A dostal jsem vše po čem jsem toužil.

„Na dlani zaschlou kapku krve mám a tma je v sále, když přijdou lijáky bolí ten šrám a podívej se ono prší stále.“

„Vstávej ospalče, je ráno.“ Procitnul jsem ze snu. Vedle mě leží dívka. Směje se. Její hnědé oči září. Některé noční můry jsou tak opravdové. A některé sny se plní…..