Jaký já jsem fanoušek

Naposledy se uklonila, nesměle zamávala publiku, a rychle zmizela z pódia. Do vyprodané haly jakoby uhodil blesk, a hrom se odrážel od stěn ohlušující hlasitostí. Celá budova hřměla, a snad se i otřásala v základech, když lidé až fanaticky skandovali její jméno. Stála v zákulisí, nohy se jí klepaly, a rozplakala se dojetím. Podívala se mi do očí, ale já je sklopil, a řekl jsem:„Měla bys tam jít.“ Nechtěl jsem, aby mě viděla brečet.

Bylo nám jedenáct a chodili jsme spolu do třídy. Téměř jsem jí neznal, ale přesto jsem jí měl rád. Od chvíle, kdy jsem ji poprvé slyšel zpívat. Bylo to v hodině hudební výchovy. Stála před tabulí, nervózní a vystrašená. Když ale začala zpívat, byla najednou silná a odvážná, zároveň však laskavá i něžná.

„Byla jsi pro mě jako anděl.“ Zašeptal jsem, a stydlivě pozoroval své boty. Táhlo nám na devatenáct, a osud tomu chtěl, abychom byli víc než jen spolužáci. Usmála se, a vzala mě za ruku. Začala si pozpěvovat mou milovanou píseň. Ani po těch letech mě neomrzelo jí poslouchat. Zpívala nádherně. Kéž bych byl básník, abych to dokázal vyjádřit slovy. Pousmál jsem se, a do jejího zpěvu opět zašeptal:„Anděl“.
„Cože?“ zeptala se. Opět jsem zčervenal.
„Zpíváš úžasně. Jednou budeš slavná, budeš mít velké koncerty a lidé tě budou milovat.“ Vyprskla smíchy, stejně jako pokaždé, když jsem jí něco podobného řekl. Poté začala opět zpívat „mou“ píseň.

Krčil jsem se na kraji pódia, schovaný za obrovským reproduktorem. Zase zpívala „mou“ píseň, ale tentokráte poprvé před zaplněnou halou. I když byla velmi nervózní, zvládla na mě spiklenecky mrknout. Usmál jsem se, a vzpomněl jsem si, jaké bylo štěstí, když jsem tehdy potkal toho agenta.

Byli jsme už na univerzitě, když jsem se shodou náhod dostal do kontaktu s jedním slavným hudebním manažerem. Bylo to sice troufalé, ale po čase jsem se zmínil o tom, že znám jednu výbornou zpěvačku. Nakonec jí dal šanci, a za rok už můj anděl seděl v šatně, a klepal se trémou před svým prvním velkým koncertem.

Seděli jsme v krásné restauraci a oslavovali ten grandiózní úspěch.
„Dneska jsem se tam rozbrečela. Bylo to neuvěřitelné.“
„Já taky.“ Přiznal jsem, a pohladil jí po ruce. Do restaurace vstoupil jakýsi muž v šedém kabátě. Chvíli na nás zíral, a poté váhavě přistoupil blíž.
„Dobrý den, promiňte že ruším, ale jsem váš největší fanoušek. Mohla byste se mi podepsat?“
Usmála se na mne, a když se podepisovala neznámému muži, pomyslel jsem si, že jestli tohle je její největší fanda, jaký já jsem potom fanoušek?