Díky za každé slovo

***
Byl pátek, týden po tom, co jsem jí řekl, že ji mám rád, a ona mi řekla, že odchází...
Odchází ze školy.
Už ji nebudu vídat každý den, už se nebudu těšit ráno do školy, už nebudu vstávat brzy, s tím, že ji zanedlouho uvidím, už nebudu večer uléhat do postele s tím, že zítra je taky den. Už mi nebude ranní budík oznamovat tu krásnou novinu, že je čas vstát a čas těšit se na Katku. Už nebude žádný nádherný povzbuzující úsměv z první lavice, kde seděla, před zkoušením z literatury, už nikdy. Už nikdy se nebudu těšit na hodiny, kde by seděla vedle mě.
Zeptal jsem se jí smutně, jestli mě chce ještě někdy vidět.
Řekla, že ano, že se domluvíme.
***
První týdny byly kruté. Vůbec jsem nechtěl chodit do školy a nechtěl jsem nic dělat.
Ten pátek ani nevím, jak jsem se dostal domů. Jen vzpomínám na kamaráda Honzu, jak mi říkal, ať to zvládnu, když jsem vystupoval z tramvaje. Doma jsem si uvědomil, co uvědomil, věděl jsem, že ještě nikdy mi nebylo hůř. Nedělal jsem prakticky nic, vůbec nic, jen jsem seděl u stolu a nedíval se nikam. Vzpomínám, jak jsem nakonec ještě s odporem, ale ze setrvačnosti udělal úkol z matematiky. Už nebude komu pomáhat, kvůli komu se učit matematiku přehledně. Roztřeseně načrtnuté křivky, tence napsané výpočty a pod nimi dvě tlusté čáry. Vždy jsem dělal jednu, jak chtěla naše profesorka, bylo to přehledné, tentokrát to ale bylo jiné, byl konec. Dvě čáry.
Když se neděje nic hrozného, hnou člověkem ty, pro někoho zdánlivé, maličkosti.
Byl večer a členové rodiny se pomalu začínali scházet. Nebylo mi lépe, naopak. Maminka udělala večeři, už si nepamatuji, co to bylo. Ani nevím, jestli mi to chutnalo, smutek má silnější příchuť.
„Ty si nemůžeš vzpomenout, co jsi měl k večeři v nejhorší den svého života??“
„Ne nemůžu, a neříkej to takhle, víš, že je to už dávno a těch dnů ještě bude a třeba daleko horších...“
Jak jsem dojedl, zůstal jsem v pokoji. Maminka se na mě podívala a koukala, jak to vypadám, jak se tvářím. Zeptala se mě, co bylo ve škole. Mlčel jsem. Neřekl jsem nic, prostě nebylo, co říct. Její bratr taky koukal a svým povzbuzujícím hlasem také konstatoval, že něco není v pořádku, že se asi něco nepovedlo. Dál jsem se díval do stolu a řekl jsem potichu: „Řekla mi, že už se nevrátí.“
Maminka pochopila a zeptala se, jestli to znamená, že Katka odešla ze školy. „Jo,“ řekl jsem jen. Strýc neřekl nic, nevěděl.
„Nepůjdu do té školy už, chci pryč, někam hodně daleko odjet, na týden dva, měsíc...napořád“
Měl jsem pocit, že tím všechno skončilo, že už nikdy nemůže být lépe, že už je všechno navždy ztracené. Jediné, co jsem chtěl, bylo zapomenout, odjet a zapomenout na smutek, odejít ze školy, která mi vzala jediného, člověka, kterého jsem měl rád a začít znova jinde. Úplně jinde a hodně daleko.
„Zklamali mě všichni, musím pryč.“
Ani nevím, jak to maminka dokázala, ale druhý den ráno jsem měl už pocit, že to nakonec není tak hrozné, naopak, dostala mi do hlavy myšlenku, že to nic neznamená, její odchod ze školy, že Katku můžu vidět kdykoli, že se můžu ve škole těšit na odpoledne, kdy se můžeme vidět. Vždyť bychom se mohli vídat téměř denně přeci...
S touto myšlenkou jsem chodil do školy těch čtrnáct dnů do Vánoc. Obden, víc to nešlo. Skoro s nikým jsem nemluvil, nesmál jsem se. Chtěl jsem, aby se aspoň někdo zeptal proč. Aby věděli proč, když už dál musím být mezi nimi, když mezi ně patřím vlastně i já.
„Ten pocit, kdy chceš být smutný, protože poprvé v životě máš důvod, tak ať.“
Večery jsem trávil čím dál tím víc u počítače, často psaním s Katkou. Byl to ale jen krutý zbytek komunikace, která mezi námi zbyla, nestálo to za nic. Ale i za to málo jsem byl vděčný.
Vypadalo to, že se uvidíme poslední den před Vánočními prázdninami. Den před tím jsem měl hotový dárek, zvláštní, obrázky namalované olejovou křídou, stromy.
Ten den ráno jsem se dozvěděl, že ji neuvidím a kamarádi mi začali vtloukat do hlavy, abych na ni urychleně koukal zapomenout.
Nemohli to myslet dobře, nevěděli. Nevěděli, že tady už skončily ty jejich nesmyslné hry a honičky za ničím. Kolik drobností bylo tehdy podstatných a ona byla úplně jiná, jiná než oni, než já a než všichni, co jsem do té doby poznal. Nevěděl jsem proč, ale věděl jsem, že má smysl s ní být v kontaktu dál. Napořád.
Nechtěl jsem jim věřit, zkazili mi celé dopoledne. Když už se konečně splnilo mé jediné přání a školní besídka skončila, tak jsem se vracel domů zničený, s mizernou náladou a v myšlenkách se mi vysmívala slova „zapomeň.“
„Nezapomenu“ zařval jsem v duchu a dál se zvlhlým městem táhl domů.
Náladu mi mohl zlepšit snad jen jediný člověk na světě. Katka.
Dorazil jsem mokrý domů a čekal před sebou zkažený den, co den, týden... Pak jsem se ale podíval na mobil. Zpráva? A od Katky? Přečetl jsem si omluvu, proč jsme se neviděli a přání k Ježíšku.
Svět se rozjasnil.
Celým tělem se mi rozlil nádherný pocit a na tváři vykouzlil úsměv.
Těch pár slov mi dodalo tolik energie, která přemohla všechna negativa dneška. Vzpomínky se změnily, už to nebyly posměšné obličeje a slova „zapomeň,“ ale milé úsměvy lidí, kteří rozbalili mé dárky a děkovali. Už to nebyl pocit, že nic neznamenám, že nestojím ani za jedinou vzpomínku, ale že přeci jen má smysl mít rád a stát proti všem.
Když najdeš důvod, i minulost změní své barvy a co ti sílu bralo, ti ji bude dodávat.
S veselou náladou, tolik protikladnou k dnešnímu dopoledni jsem se vrhl do práce a pomáhal doma s přípravou Vánoc. I pár slov dokáže tak mnoho.
Věděl jsem však jedno, že tohle budou smutné Vánoce. Ať už se stane cokoli, nikdy to nebude jako dřív. Ale vždyť jen jedna kamarádka odešla ze školy, jen prostě chodí jinam, žije, já taky, život jde dál, tak co? Jenže pravda byla nesmírně krutá. Naděje, že se uvidíme vyprchávala každým dnem, kdy jsme se neviděli a nakonec zanikla úplně.
Naše komunikace se za pár měsíců změnila jen na pár, ve stresu psaných řádků obden, pak jednou za týden a pak ani to ne. Pomalu jsem si začínal s bolestí uvědomovat, že už se asi opravdu nikdy neuvidíme, a že za nedlouho o sobě nebudeme vědět už vůbec nic. Měl jsem pocit, že já s tím nemůžu udělat naprosto nic.
„Ale zapomněl jsi, že ve vztahu dvou lidí jsou skutečně dva lidé, ne jen ona“
„No, a jak to dopadlo?“
„A ty myslíš, že bych tohle psal, kdyby to mělo mít špatný konec?“
„Já nevím, jen, mám prostě takový pocit z toho, co jsi doteď napsal...“
„No, tak já budu teda asi pokračovat, abych tě uklidnil.“
Letní prázdniny byly krásné, opět jsme si začali psát, a to mnohem lépe. Žil jsem s pocitem, že jsem přeci jen nakonec neztratil člověka, kterého jsem měl tolik rád. A pak to i začínalo vypadat, že je konečně šance, že se někdy uvidíme. Bylo to, jako bychom se znovu poznávali, jako bychom znovu našli společnou řeč. Vypadalo to, že už zase máme k sobě blíž. Byl jsem moc rád. Nakonec těsně před začátkem roku jsme si psávali prakticky denně a krásně, uvolněně.
A tak nadešel den, kdy jsme se měli vidět. Nevěřil jsem. Ve škole se mnou vůbec nic nebylo, bylo mi mizerně, úplně rozhozen stresem, ani se nedalo říct, že se těším, stres je hrozná věc. Ale čas ubíhal a chvíle, kdy jsme se měli téměř po roce setkat se blížila. Neuvěřitelné.
A pak jsem ji uviděl. S úsměvem mě zdravila, byla stejná, jako když jsme se viděli naposledy. Ten rok mezitím, jako by nebyl.
„A když jste pak seděli, bavili se jako by to bylo včera a ty ses na ni díval a nevěřil, že jsi v realitě.“ „A přeci to nebyl sen“ „Mohl jsi říct cokoli, už tě nesvazovala klávesnice, mohl jsi se usmát, bavit se z očí do očí zase jako dřív“ Bylo to úžasné...
Byli jsme spolu dlouho a povídali jsme si jako nikdy. Neuvěřitelné.
„Ještě cestou domů ses nevzpamatoval, viď“
„Přeci musím mít dobrou náladu, měl bych skákat radostí“ „A zatím tu úplně bez emocí jdeš jako už stokrát, to jsi vážně tak mimo? ...nerozumím ti.“
„Nebo ti bylo líto, že jedeš domů? Že už nejste spolu?“
„Vzpomeň si na ten pocit v těle, když jsi ji uviděl a poznal.“
Přál jsem si jediné: Nikdy neodejít, nikdy se nerozloučit, neopustit... Vždyť jediné, co jsem do té doby měl, byla jediná vzpomínka, vzpomínka na úsměv, když jsme se loučili, jako bychom se měli vidět zítra. Ne za rok.
Bylo to nádherné, už žádný smutek ve škole, žádné srdcervoucí vzpomínky na budoucnost ztracenou v blátě minulosti. Jen hřejivý pocit, že něco jde dál. Že přeci jen neskončilo. Že tohle má smysl.

Díky za každé slovo.
Díky za každý den prozářený sluncem.
Za každou chvíli, chvíli vzpomínek,
v den, kdy se dají vybrat ty krásné.
Za každý úsměv,
co nebyl jen snem,
Díky.