O nepochopení

On (zvídavě): „Proč tu jsi?“

Ona (dívajíc se vzhůru k nebi): „Nevím“

On (nevěří): „No tak, proč tu jsi?“

Ona (stále ještě se dívajíc se vzhůru k nebi): „Tys nikdy nechtěl někde jen tak bejt?“

On (zmateně): „Nějakej racionální důvod to asi musí mít ne?“

Ona (zasněně se usmívá a pohlédne mu do očí): „Třeba jsem tu kvůli tomu, abych loupala omítku ze zdi a lámala větvičky stromům, obdivovala špatně udělaný grafiti a s infantilním úsměvem se radovala nad projíždějícími vlaky.“

On (zmateně): „Proč tu teda jsem já?“

Ona (zasněně se zasměje): „Protože jsem vlastně roztomilá.“

On (se slintavým pohledem): „A máš hezkej zadek.“

Ona(pobaveně): „Děkuju… Sečteme si tedy mé klady, dobře líbám a mám hezkej zadek..“

On (stále ještě s pohledem na úrovni jejího pozadí): „Jo..“

Ona (už zase hledíc směrem k nebi): „To je dost smutný.“

On (neuvědomiv si naprostou hloupost svého uvažování): „To stačí.“

Ona (s jemným úsměvem sklouzává pohledem směrem k němu ): „To je ono.. Proto bych s tebou nechodila. Nerozumíme si.“

On (nerozumí): „Proč tu teda seš?

Ona (nevinně): „Někdy musíš něco zkusit aniž bys věděl proč.“

On (zmateně): „Nechápu.“

Ona (stále ještě pomalým melancholickým tónem): „Jednám impulsivně.“

On (zjevně pochopil): „Aha.. Nebývala jsi taková.“

Ona(souhlasně): „Nebývala. Ale už jsem.“

On (zklamaně): „Je to jenom půl roku, co jsme se neviděli a ty ses tak změnila. Bývala si jiná“

Ona (pohlédne mu zpříma do očí): „Líbí se mi být takováhle. Jiná, zvláštní, nedostupná. Jé hele vlak!“ (a s dětskou radostí se usměje) „Chodil jsi se někdy jako malej dívat na vlaky a mávat jim?“

On (posměšně zalže): „Ne nikdy..“

Ona (usměje se): „Lžeš..“

On (ušklíbne se)

Ona (nakloní se, dá mu polibek na tvář): „To stačí. Měj se krásně.“

On(nechápe): „Cože?“

Ona(odcházivše): „Jsme každej jinde.“