Vlk samotář

Vlk samotář.

Tak blízko k prozření. Uzřít nemyslitelné a projít pěšinou vyvolených. Dnes v noci. Dnes za noci úplňku. Stojím na skále a pozoruji měsíc, který dnes dorostl. Prozatím jsou však jeho ledové oči zakryté vějířem mraků. Stojím tu v rouše Adamově. Šaty jsou jen zbytečným luxusem, který si dnešní noci dovolit nemohu.

Měsíc vysvitl zpoza mraků.

Bestie ve mně se dere na povrch. Nutí mě řvát. Řev hnaný od srdce. Paže se mi prodlužují stejně rychle jako se mi zvyšuje svalová hmota. Ochlupení na hrudi a vlastně na celém těle se mění na hustou srst bíle barvy. Proces je příliš pomalý na to aby probíhal bezbolestně.

Lidský jekot se mění v táhle vlčí zavytí.

Veškerá bolest mého srdce je pryč. Pro dnešní večer je ze mne bestie. Vlk. Bílý vlk. Na ničem dalším nezáleží. Dnes v noci Lovím!

Bílý vlk utíká krajinou. Pod jeho mohutnými tlapami se terén neustalé mění. Nechává za sebou hory. Nechává za sebou krajinu lesa. Dostává se až na hranici města. Většina domů již v této pozdní hodině spí. Většina. Město září a přesto spí. Ozařují ho neony promiskuity, nepochopení se, zloby a nenávisti. A někde tam je jeho oběť. Polorozpadlé baráky ukrývají nejrůznější chudinky.

Já chci ale víc. Chci do vyšší ligy. Tam nahoře. Tam na druhé straně města. Jak jsou ty luxusní vilky. Věřím, že tam někde budeš.

Stojíme na křižovatce kde se stýká minulost s budoucností. Ve svých rukou držíme budoucnost, tak pokračujme! Minulost nechme za sebou. V této nové podobě je sice vzezření nepodstatné leč až ďábelsky účinné.

Již přes hodinu běží stín vlka městem. V očích se mu leskne jiskra krutého záměru. Jeho tesáky lační po krvi. Po teplé krvi prýštící z krku mladého, snad dvacetiletého, samičího mláděte.

Co je horší než nenávist? Falešná láska.

Hloupé lidské pobláznění se. Směs hormonů, která za chemické reakce tvoří pocity blaženosti v oblasti hrudi. Je to stav blaženosti hraničící s extází. Láska. Přijde extáze a pak…..

…..pak hluboký pád. Jako ostatně vždy.

Stojím na křižovatce. Ano, minulost se setká s budoucností. Již za chvíli. Tahle vilka má stoprocentně zadní vchod pro služebnictvo. A taky, že ano. Na noc se nezamyká. Stačí lehce čumákem strčit do dveří. Hlídací psi běží k brance.

Skloním hlavu a cením tesáky.

Zvláštní pohled na tyto zvířata. Domácí psi, určení jen pro ochranu vilky. Je jich snad sedm. A proti nim jediné zvíře. Bílý Vlk. Zvíře úplňku, které dnes v noci žije jen pro pomstu.

Psi se stahují. Nebojí se ale ví kdo je v tento okamžik silnější a odhodlanější. Kdyby to byl člověk nebáli by se zaútočit.

Jak se dostane vlk do domu? Zazvoní. Po svém

Wauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!!!!!

Světla v celém domě se začínají rozsvěcovat. Ven vyběhli první dva strážní. Dveře nechali otevřené a nevšimli si, že se v jejich stínu něco schovalo.

Dostal jsem se do kuchyně. V životě jsem zde nebyl ale cítil jsem ji. Cítil jsem její pronikavou vůni. Musím počkat než se situace v domě uklidní. Schovaný pod ubrusem kuchyňského stolu jsem vyčkával do chvíle než veškeré světla v domě zhasnou.

Tma je pro nás stejně jasná jako den. Umíme se přizpůsobit jakýmkoliv světelným podmínkám. Lehce vyběhnu schody do ložnice. Hledám ji. Jen ji. Nikomu se nemusí nic stát. Jen se dnes večer chci napít přímo z ní.

Na jisto vcházím do otevřené ložnice. Čekal bych že bude spát s ním. S lidským samcem, který svým způsobem může za to, že jsem dnes večer zde. Spí sama. Měsíc prosvítá skrze okenní tabuli. Hnědovláska leží rozvalená na posteli. Vidím jak jí na krku tepe zdroj životodárné tekutiny. Skláním se jí k šíjí. Skláním se jí k šíjí a chloupky na zátylku se jí naježí.

Rozevírám ze široka tlamu. Tak jako tu noc, si tě dnes chci užít naplno. Zakousnout a nepustit. Jedním kousnutím přeruším tepnu a překousnu páteřní kost. Je to prosté tak jako u zvířete. Nevypustíš ani vzdech.

Tolik jsem se do tebe zamiloval. Můj omyl. Na chvíli jsem věřil, že budeš o jenom má. Jen na chvíli jsem tomu věřil. V mizivém okamžiku jedno jediného večera, kdy jsem byl ještě člověkem. Naše těla splynula v jedno. Utíkali jsme nocí, nechtíc aby skončila. Noc skončila a ty jsi zmizela. Rozhodla jsi se pro jiného. Ani mě to nepřekvapuje. Nevím co jsem vlastně čekal. Ale to jsem byl člověk. Dnes v noci je to jiné. Myslím že už navždy to bude jiné.

Stačí jeden stisk. Spíš jako víla. Tvoje tmavá pleť se prohýbá pod náporem každého mého dechu.

Stisk…..

Nestihl jsem to. Z vzdálenějšího rohu pokoje se ozval dětský pláč. Rychle jsem od ní odskočil a vlezl pod postel. Nepanikařím. Jsem dravý ale ne hloupý. I když jsem byl člověk.

Pochoduje po pokoji, zpoza postele sice je nic moc výhled ale abych poznal na to abych poznal co se děje to stačí. Její pohyby vypovídají o tom, že chová lidské stěně.

Světlo zhasíná. Jde jednou přes pokoj, nejspíš ho pokládá do pelechu. Za malý okamžik slyším její rytmické oddechovaní. Usnula.

Pomalu se škrábu zpoza postele. Jejich mládě spí. Předními tlapami se tam k němu natahuji. Je sladké, na to, že je to jen lidské mládě. Je jí tak strašně podobné. Ty samé vlasy. Ta samá pleť. Otevírá oči. Neděsí se. Nepláče. Neúmyslně zachránilo svou matku a já mu nechci ublížit. Oči toho mláděte jsou zvláštní. Jako by nebyly lidské. Samo sebou, že vypadají jako normální lidské ale je to něco co je za očima. Něco co vypovídá o vlastnostech. Jsou jakoby moje. Vlčí.

Nekřičí.

Svou maličkou packou mě hladí po tváři. Tahá mě za čenich a já nemám odvahu mu ublížit.

Olíznu ho na tvářičce.

Mládě zavírá očička.

Usíná.

Chci odejít. Dnes v noci jsem nedostal to, pro co jsem přišel. Ale našel jsem něco víc. Možná jsem ani nechtěl. Není to moje dítě ale přesto má něco ze mne v sobě. Do budoucna se mu to bude hodit.

Jsem již na prahu pokoje. Světlo se rozsvěcuje.

Otáčím hlavu směrem ke zdroji světla. Naše pohledy se střetávají. Nevím, proč se probudila. Neudělal jsem jediný hlasitý pohyb. Bál jsem se, že se to stane a já tu dnes večer zahynu. Stačí aby začala řvát. Jí nechci ublížit. Už ne.

Cením zuby. Ona však neřve. Je spíše ohromena. Mladá lidská žena zahalena v jakési černé splývavé látce se mi dívá do očí. Nebojí se. Vstává a přichází ke mně. Hladí mě pod tlamou a pořád sleduje pohled mých očí. Ona mě prohlédne. Ví to!

Je to dávno, kdy jsme se dívali z očí do očí, a mě více než 4 úplňky sežírala pomsta. Dnes v noci jsem se chtěl mstít za zradu a nedokážu to.

„Promiň“

A já odpouštím.

Za chvíli nad městem vyjdou první sluneční paprsky. Je sice ještě tma, ale už moc nezbývá. Vlk se dívá na města. Je už daleko. Daleko od lidí. Sedne si, napřímí hlavu směrem k měsíci a nadcházející ráno zdraví radostným zavytím.

Nemůžeme mít vše co chceme a to je nutné si uvědomit. Já prozřel. Jsem totiž Vlk.

Vlk Samotář.