Bouřka

Dlouho je už ve mně uchováván jakýsi pocit. Snad nějaké odvětví lásky, náklonnosti. Dlouhou dobu ve mně tone myšlenka, jaké by to bylo.
Včera jsem strávila večer s chlapcem, ke kterému se mi za poslední okamžiky hodně prohloubily city.
Pršelo a byla bouřka. Byli jsme schovaní v parku, ukrytí pod jedním z velkých stromů. Všude lítaly blesky, burácení hromů dokreslovalo děsivou atmosféru.
Přes všechen strach, který by většina lidí v takovou dobu a na takovém místě měla mít, já jsem se cítila šťastně. Jen kousíček mně dělil od krále mých posledních snů a já nyní mohla cítit jeho přítomnost nepatrný kousíček ode mě. Jeho občasné úsměvy, které mu vždy rozzářily obličej jako světlo plamenů v temné noci, mne tajně hladily po tvářích.
Ať si říká každý co chce, pro mě tohle byl velký krok vpřed. Mohla jsem si splnit sen a dneškem jsem nebyla od něj příliš vzdálená.
Nyní jsem tušila jak se musí cítit feťák při vysvobození se svou dávkou. Cítila jsem se jako zdrogovaná, opojená neuvěřitelným štěstím.
Okamžiky, které nás dělily od prvního opravdového doteku napínavou atmosféru ještě prohlubovaly, bála jsem se a současně se nemohla nabažit toho, když mne poprvé chytil za ruku, když mne obejmul. Byla jsem ztracená v nejkrásnějším vesmíru a nemohla uvěřit svému štěstí. A když jsem k němu vzhlédla, na okamžik se naše rty spojily. Jen drobounký polibek na důkaz (veliké lásky? – alespoň z mé strany to tak vypadalo). Chvíle ztracená v našem objetí snad neměla konce. Byl to neuvěřitelný pocit, jediný ve své řadě, když můj svět zaplavila obrovská vlna a já najednou neviděla už vůbec nic…
Celý zbytek našich společných chvil vypadal takhle. Když se naše cesty rozpojily, byla jsem ještě obdarovaná dávkou štěstí zahalenou v nejkrásnějším objetí. Snad lásky?
…
Děsí mně pocity, které mne provázejí. Strach si mně našel i tady. A nepustí se, jako ten nejvěrnější společník mne doprovází při každém kroku a našeptává své jedovaté rady. Má plamínek lásky naději proti průvanu strachu?