Anděl s jedním křídlem 7

„Ahoj, co tady děláš?“ zeptám se udiveně.
„Petr mě pozval. Promiň, že jsem přišla pozdě, ale ještě jsem musela něco zařídit,“ řekne Petrovi a na mě se ani nepodívá.
Je to jako bych byla vzduch. Podívám se na Petra, ale on se nedívá na Irenu, ale na mě.
„No nic nebudu vás rušit,“ řeknu a chci odejít, ale Irena mě zadrží.
„Jo a jak jsi dopadla s tím stipendiem?“
„Jakým stipendiem?“ zeptá se Petr udiveně.
„Jo, dělala jsem testy, ale ještě nemám výsledky,“ odpovím.
„A kdy je budeš vědět?“ zeptá se Irena.
„Asi za měsíc, nevím.“
„Řekne mi někdo o jakém stipendiu se bavíte?“ zeptá se Petr netrpělivě.
„Veronika chce studovat v zahraničí, ona ti to neříkala?“ řekne Irena rychle.
Petrovy oči mě pohlcují, ale já se odvrátím.
„No nic, půjdu dovnitř, začíná mi být zima. Zatím ahoj.“
Pomalu mířím k domu, jsem rozhodnutá neohlížet se, ale v poslední možné chvíli to udělám a zjistím, že Petr a Irena už tam dávno nejsou. Asi se šli někam projít. Zbytek oslavy se s Petrem míjíme, ale asi je to tak lepší. Pořád se kolem něj motá Irena a já tam za nimi nechci.
„Ty vůbec nepiješ,“ obviní mě Aneta.
„Já se ještě musím dostat domů. Tak proto.“
„Petr ti neřekl, že u nás spíš?“ zeptá se udiveně.
„Ne asi na to zapomněl, má úplně jiné starosti,“ řeknu trpce a podívám se směrem k oknu, kde se baví s Irenou.
„No tak to si taky myslím, ale musím ti říct, že má spíše starosti o to, jak se jí zbavit. Pořád mu volá a chce s ním neustále někam chodit, ale on o to vůbec nestojí.“
„Jak to víš?“ zeptám se udiveně.
„Sám mi to řekl.“
Nálada se mi hned zvedne o sto procent a konečně si začnu oslavu užívat. Když se Irena vzdálí na toaletu, přijde Petr za mnou a má v očích prosbu.
„Zbav mě jí!“ zašeptá mi do ucha.
„Ale jak?“ nechápu.
„Já teď zmizím, ale kdyby se tě ptala, jestli náhodou nevíš, kde jsem, tak řekni, že mi někdo volal a já jsem potom musel rychle odjet.“
„A kde budeš?“
„V podkrovním pokoji. Za nějakou dobu přijď za mnou,“ řekne rychle a zmizí.

„Neviděla jsi Petra?“ zeptá se Irena.
„Jo někdo mu volal a on potom odešel, ale nevím kdo,“ řeknu tak, jak mě o tom Petr požádal.
„A nevíš, kdy se vrátí?“ zeptá se zoufale.
„Tak to opravdu nevím,“ odpovím.
„No tak to je bezva. Pozval mě sem a teď mě tady nechá samotnou. No to je vážně skvělé! Zkusím mu zavolat.“
Po několika minutách se vrátí zpět a je tak rozčilená, že pokud by tady něco mohla rozbít, tak to udělá okamžitě.
„Tak co?“ zeptám se zvědavě.
„Víš co mi řekl? Že už dneska nepřijede, ale nechtěl mi říct proč,“ zuří Irena.
„No tak to nevím, co bych ti řekla.“
„Myslíš si, že má nějakou přítelkyni?“ zeptá se.
„Nevím, ale když ozval tebe, tak asi žádnou nemá.“
„No to je jedno. Pojedu domů. Jedeš taky?“ zeptá se.
„Ne, já tady dneska budu spát.“
„Aha, tak se měj,“ řekne naštvaně. Rozloučí se s paní Tauberovou a odejde.
Tak jak Petr řekl, tak udělám. Po nějaké chvíli jdu za ním do pokoje a najdu ho, jak si čte knihu. Když uslyší kroky, zvedne hlavu a usměje se na mě.
„Vyváděla moc?“ zeptá se a já vím o kom je řeč.
„Jo, celkem dost, ale proč jsi jí utekl, když si ji sám pozval?“ nechápu.
„Já ji ale nepozval. Ona se pozvala sama a já ji to nemohl zakázat,“ vysvětlí.
„A jak si ty užíváš oslavu?“ zeptá se po chvíli ticha.
„Skvěle,“ zalžu rychle.
„Opravdu? Měl jsem pocit, že se tady dost nudíš.“
„Jak si na to přišel?“
„Pozoroval jsem tě! Vypadala jsi dost smutně. Stalo se něco?“ zeptá se.
„Ne, to se ti jenom něco zdálo.“
Posadím se vedle něho na gauč a povídáme si o všem možné. Když se podívám na hodinky uvědomím si, že jsme tam seděli asi čtyři hodiny a zhrozím se.
„Stejně tady budeš spát.,“ řekne Petr.
„No jo, ale i tak, byli jsme pryč celé odpoledne,“ snažím se namítnout.
„Neřeš to,“ ujistí mě a společně jdeme dolů.
Nikdo z hostů už tam není a tak si povídám s paní Tauberovou skoro do půlnoci. Petr to vzdá a jde spát, ale my si máme pořád o čem povídat. Když se druhý den loučím, jsem pozvaná na oběd.

„Víš čeho jsem si všimla?“ zeptá se kamarádka.
„No tak to opravdu nevím,“ odpovím.
„Toho, že nějak moc času trávíš s Petrem! Nemáte spolu nic?“
„No dovol! Jen si rozumíme a to je všechno. Nic v tom nehledej!“ upozorním ji trochu ostřeji.
„Tak pardon! Jsi si ale jistá, že on to cítí stejně? Všimla jsem si, jak se na tebe dívá!“
„Úplně normálně!“ odpovím a dál už se o tom nebavíme.
Když přijdu domů, zamyslím se nad tím, co k němu vlastně cítím. Je to jen kamarádství nebo je to něco víc? Uznávám, že jsem se několikrát přistihla, jak na něj myslím a při tom se přihlouple usmívám. Dokonce se mi o něm i několikrát zdálo.
Ty sny byly tak romantické!
Znovu se přistihnu, jak se usmívám a pomalu začínám pochybovat o svých kamarádských citech.
„Dobrý den Veroniko!“ pozdraví mě v telefonu paní Tauberová.
„Dobrý den! Jak se máte?“ zeptám se.
„Dobře, děkuji za zeptání. Nechceš k nám přijít v neděli na oběd?
„Moc ráda, co slavíte?“ zeptám se.
„No není to nic oficiálního, ale Petr má asi novou přítelkyni.“
„Cože?“ nechápu.
„Slyšela jsem jak se o nějaké dívce moc hezky baví, a tak jsem mu řekla ať ji pozve v neděli na oběd, ale nevím, jestli z toho něco bude, protože reagoval dost prudce, dokonce se urazil!“ vysvětlí paní Tauberová.
„Aha. Já už musím letět, ale v neděli nashledanou!“ loučím se.
„Budu se těšit!“ odpoví a zavěsí.
Petr má přítelkyni! Nečekala jsem, že mě to zjištění tak zasáhne. Dalo se čekat, že si někoho najde, ale proč to tak bolí? Proč tak bolí to zjištění, že bude patřit jiné.
Je možné, že bych se do něj zamilovala.

Téměř v mrákotách otevřu doporučený dopis, který mi přišel. Vím co tam je! Výsledek z přijímacích testů, které jsem dělala. Už jsem zavrhla možnost, že by mě přijali, z části proto, že se tam hlásilo hodně studentů, ale to se u takové univerzity dalo čekat, jen pro pořádek ten dopis otevřu a téměř v mrákotách čtu to klíčové slovo PŘIJATA!

Při nedělním obědě se ukázalo, že Petr žádnou přítelkyni nemá. Paní Tauberová si asi něco domyslela, ale mě spadl kámen ze srdce.
„Chtěla bych vám něco říct,“ začnu po chvíli.
Všechny pohledy se soustředí na mě.
„Jen mluv,“ vybídne mě Petr.
„Když Honza zemřel, přihlásila jsem se do seznamu o uchazeče na stipendium. Dělala jsem zkoušky a byla jsem přijata!“ řeknu větu, kterou jsem si připravovala už doma.
„Tak to je skvělé!“ zajásá pan Tauber.
„Já vím, ale je to v Paříži!“ vysvětlím hlavní důvod.
Všichni kolem stolu se na mě podívají a jako první zareaguje paní Tauberová: „To je trochu daleko!“
„No já vím.“
„A ty nastoupíš?“ zeptá se Petr. Poprvé od té chvíle co jsem jim to řekla promluvil.
„No ještě nevím,“ odpovím popravdě.
„Myslím si, že je to skvělá příležitost a určitě by jsi jí měla využít,“ řekne to, co jsem chtěl slyšet ze všeho nejméně.
Chtěla jsem aby mi řekl, ať nikam neodjíždím a zůstanu s ním, ale to jsem se asi chtěla něco, co nejde. Zbytek mého pobytu u Tauberů je dost smutný. Všichni se musí srovnat s tím, že odjedu. Asi mě měli raději než jsem si myslela.
Už jsem se rozhodla a nikdo a nic nemůže moje rozhodnutí změnit.

„Nesmíš odjet!“ řekne Petr zadýchaně, jakmile mu otevřu dveře svého bytu.
„Proč?“
„Protože chci, abys zůstala,“ vysvětlí.
„Ale to nejde! Copak to nechápeš? My dva nemůžeme být spolu.“
„Ale můžeme. Naši tě mají rádi a nějak se s tím srovnají a ti ostatní jsou mi fuk!“
„A přemýšlel jsi nad tím, proč nás to k sobě táhne?“ zeptám se tiše.
„Jak to myslíš?“ nechápe.
„Ty a já jsme prožili stejnou bolest. Nám oběma zemřeli partneři a hledáme u sebe útěchu. Není to láska co nás k sobě táhne!“
„Ale já …“
„Ne, ty mě nemiluješ. Neříkej to, protože to není pravda,“ skočím mu do řeči.
„Takže odjíždíš!“ konstatuje to, co je už jisté.
„Zítra.“
„Tak štastnou cestu.“
„Ty se taky měj!“ odpovím a on se bez jediného dalšího slova otočí a odejde.
Hlavu má svěšenou.
Zavřu za ním dveře a sama se o ně opřu. Pomalu se sesouvám k zemi a slzy mi stékají po tvářích.

„Cestující do Paříže, ať se připraví k odletu!“ slyším již po několikáté hlas dispečerky.
Sedím na lavičce a nemám se k odchodu. Na mobilu mi pípne SMS.

Petr mi volal a chce mě vidět. Možná že z toho něco bude! Šťastnou cestu a dej o sobě vědět. Drž mi palce, ať mi to s Petrem vyjde. Pa Irena.

Jako ve snu vstanu. Nastoupím do letadla a letím.
Slza za slzou stékají mi po tvářích, ale vzdaluji se tomu co bylo a jdu vstříc tomu, co bude…

KONEC