Othellův most

Othellův most

Vyslechněte příběh z časů dávno minulých.
Pouť proti toku času nás zavádí do prvního desetiletí 20.století. Byla to poslední šťastná léta. Na obzoru se už rýsovali roky válečné, ale to naši hrdinové netušili. Popravdě řečeno je to ani nezajímalo. Žili svými denními starostmi i radostmi.
Mladí žili pro lásku a staří pro své děti.
Žili tak , jak lidé žijí od nepaměti.
Láska, nenávist a nakonec žal přivedli našeho hlavního hrdinu tam, kde se nyní nachází.
Jan Linke stojí na hraně kamenného pilíře a dívá se do hlubiny pod sebou. Vidí stromy a dravý tok horského potoka jehož šumění k němu doléhá jen velmi vzdáleně. Jeho nitro je plné smutku. Všechno úplně všechno dopadlo úplně jinak než mělo. Kdyby se tak dal vrátit čas, ale to nejde.
Teď už je pozdě.
Pozdě na všechno.
Jan Linke se vrací ve svém nitru do minulosti.
Jak byl neskonale šťastný, když před třemi lety dostal místo u saské císařské dráhy.
On kluk z vesnice bude pracovat ve státní službě. Žádná dřina na poli plném kamení z kterého se i ta nejmenší brambora musí vyrvat silou.
Bude dostávat plat i deputát a k tomu ta nádherná železniční uniforma.
Ve svých očích náš hrdina vyrostl do nadoblačných výšin.
Realita bylo, ale trochu méně okázalá.
Jan byl přidělen do malého strážního domku u trati spojující městečko, které se dnes jmenuje Křímov a leží v Čechách se saským horským sídlem Reitzenhain.
Skutečnou kuriozitou bylo , že strážní domek se nacházel na území království českého, ale dráhu spravovala a řídila saská železnice, ale tím se Jan netrápil.
To co ho trápilo bylo v něčem jiném.
On jednadvacetiletý mladý muž se díky svému stanovišti změnil v poustevníka.
Vzhledem k horské poloze dráhy byl po šest měsíců v roce odříznut od světa sněhem. Jakmile začala zima byla jeho jedinou spojnicí se světem železnice. Pracovní vlak se sněžným klínem mu vozil jídlo a zprávy z civilizace a tak to vypadalo až do jara.
Ale ani v létě to nebylo o moc lepší.
Mohl sice zajít do bývalého horního města Hory svatého Šebestiána, ale cítil, že není vítán. Obyvatelé měli rádi svůj klid a cizince odmítali přijmout do svého středu.
Jan byl sám.
Své pracovní úkoly zvládal bez problémů. Popravdě řečeno nebylo to tak těžké.
Během dne musel odbavit tři páry osobních vlaků, které spojovali Sasko s Čechami. Přednosta z Křímova mu oznámil , že vlak opustil jeho stanici a on to oznámil přednostovi v Reitzenhainu a to bylo prakticky všechno.
Po projetí soupravy jen potvrdil její průjezd a mohl dál dumat o své samotě.
Mimo pravidelné osobní spoje projížděli po trati i vlaky nákladní.
Ty se dělili na normální a postrky.
Normální nákladní vlaky jezdili tři maximálně čtyři týdně.
To postrků bylo více. Někdy i tři denně.
Asi Vám není jasné co to je postrk. Tak poslouchejte.
Postrk byl speciální nákladní vlak, který se skládal z malé , lehké a slabé lokomotivy a deseti plošinových vozů upravených pro převoz klád.
Jezdil pro dřevo z nekončených krušnohorských lesů a vozil ho na velkou strojní pilu v městečku Marienberg asi patnáct kilometrů v saském vnitrozemí.
Každý průjezd vlaku se dřevem vyžadoval zvýšenou pozornost z jednoho jediného důvodu. Zatímco osobní vlaky dosahovali čtyřicetikilometrového rychlosti, postrk vyvinul maximální rychlost patnáct kilometrů za hodinu.
Pokud by osobní vlak vyrazil příliš brzo po něm , mohl by ho na trati dojet a neštěstí by bylo na světě.
Poslední Janovou povinností bylo dvakrát denně zkontrolovat technický stav trati na velkém mostě přes údolí horského potoka, který se dnes jmenuje Chomutovka.
Jednalo se o úkol více méně formální, ale Jan ho ráno a večer vždy svědomitě splnil.
Prohlédl koleje i mostní konstrukci a speciálním klíčem prověřil dotažení šroubů.
A tak to šlo pořád dokola.
Koncem prvního roku služby už Jan pouhým sluchem odlišil zda se blíží postrk nebo vlak osobní a zda přijíždí z Čech nebo ze Saska.
Dalo by se říci ,že mohl sloužit se zavřenýma očima.
Během druhého roku už bylo břímě samoty tak velké , že se náš hrdina odhodlal vyrazit do Reitzenhainu.
Po večerní kontrole mostu zastavil poslední postrk a svět se otevřel.
Strojvůdce byl dvaceti pětiletý Thomas Schäfer. Ten už dříve občas při své službě prohodil s Janem několik vět a tak jim krátká cesta uběhla v družném rozhovoru.
Thomas pokračoval dál na pilu a Jan se vrhl do víru života horského městečka, kde lišky dávají dobrou noc.
Toho večera nevyzpytatelný osud přivedl Janovi do cesty devatenáctiletou Gretl Baurovou. Těžko říci zda šlo o lásku na první pohled,ale asi ano.
Je jisté ,že opuštěný Jan toužil po blízkém člověku a že i Gretl byly okouzlena mladíkem v drážní uniformě, který jí snad mohl dostat z mizérie horského městečka.
Dokonce ani pan a paní Baurovi nic nenamítali. Pro ně byl vztah dcery s mužem ve státní službě víc než vítaný.
Po první schůzce přišli další a mezi nimi pak mladé lidi spojovali dopisy plné lásky.
Funkci posla lásky převzal Thomas Schäfer. Jeho spřežením byla malá a pomalá lokomotiva vlaku se dřevem. Nakonec na prahu léta do něj nastoupila i Gretl a odjela za svou láskou.
Jak se teď všechno změnilo.
Nekonečné husté lesy , které Jana doháněli k šílenství svojí opuštěností a pochmurností se stali po příjezdu jeho milé tím nejkrásnějším koutem světa.
I rutinní kontrola mostu byl s ní událostí nebetyčného rozsahu. Jen lesy se stali svědkem prvních letmých polibků nezkušeného zamilovaného Jana a jeho stejně zamilované dívky. Stáli bok po boku celé hodiny padesát metrů nad dravým tokem horské říčky a spřádali plány své vysněné budoucnosti.
Nakonec se Gretl vrátila k rodičům, ale náš hrdina byl rozhodnutý.
Ještě do zimy se s dívkou svých snů oženit.
Baurovi nadšeně souhlasili a začali s přípravou svatby.
Vše bylo jako v krásném snu.
Každý týden přivezl Thomas budoucí paní Linkeovou v sobotu večer k jejímu nastávajícímu a pak ji v pondělí ráno vrátil do Reitzenhainu. Léto pomalu končilo a idyla dostala první ránu. Kdosi začal poukazovat na to, že Thomas převáží na stroji soukromou osobu.
To odporovalo drážním předpisům a pravidelné schůzky budoucích novomanželů ustali.
To by Jan ještě pochopil. Nechtěl přítele připravit o dobré místo, ale proč mu Gretl ani nepíše. Prakticky každý den posílal po Thomasovi další a další dopisy,ale odpověď nepřicházela. Ticho horské samoty se stalo absolutně zdrcující.
Ze všech stran na mladého muže křičela jediná otázka: ,,Co se stalo?“
Čekal týden , pak druhý i třetí, ale nakonec se rozhodl vyrazit do Reitzenhainu.
Zastavil postrk, ale tentokrát narazil, Thomas ho odmítl svést.
Vlak se rozjel a on stál u svého domku s jedinou otázkou: ,,Proč?“
Jan chápe, že Gretl neměla na stroji co dělat, ale on zaměstnanec dráhy byl přece oprávněn k jízdě.
Proč ho přítel takhle odbil?
Nic neví , nic nechápe , ale čas dozrál.
Dnešní noc musí dát odpovědi.
V hlavě je příliš mnoho otázek a je třeba najít řešení.
Opustí stanoviště a vyráží po trati.
Hlava plná nejistoty ho popohání.
Ani ne za dvě hodiny je u cíle.
Ještě dnes musí s Gretl mluvit.
Klepe u dveří.
Otvírá starý Baur .
Jeho tvář plná překvapení ,ale i špatně skrývaného soucitu.
Začínající noci zazní jediná otázka: ,,Kde je Gretl?“
Baur smutně pokývne hlavou a mlčí,ale s pomocí přichází jeho žena.
Zastřeným hlasem říká: ,,Chlapče nezlob se , ale naše holka není doma. Je se svým nastávajícím v Marienbergu.“
Jan chce něco zařvat, ale žena nemilosrdně pokračuje: ,,Pochop to. Jeho má opravdu ráda. Byli by jste nešťastní. Najdi si raději jinou.“
Sevřené hrdlo mu umožnilo vyslovit jen tři slova: ,,Kdo to je?“
Tentokrát s odpovědí váhá Baurová, ale její manžel už chce ukončit nepříjemný rozhovor a odpoví: ,,Je to Thomas Schäfer!“
Vlna nové bolesti zasáhne zrazeného mladíka.
Tak on je ten zrádce.
Posel lásky mu ji ukradl.
Jan už ví, jak chutná dvojitá zrada.
Dokáže se ještě rozloučit, ale pak se vše hroutí. Slzy mu stékají po tváří. Bolest je silná. Obrovský úplněk na obloze ozařuje cestu po které se vrací do své samoty.
Až chlad a zima vrací jeho tělo do reality.
Léto skončilo , teď přijde krátký podzim a po něm dlouhá krutá zima.
Teď už ví , že ho čeká nekonečný čas plný samoty.
Gretl a Thomas ho k ní odsoudili.
Noc plná smutku skončila a přišel další den a noc.
Pak u strážního domku zastavil první postrk nového týdne.
Thomas cosi vykládá ,ale Jan ho neposlouchá.
Zmatené omluvy ho nezajímají.
Rána v jeho srdci je moc hluboká a slova to nemohou spravit.
Dny ubíhají a smutek se zvětšuje.
Jak je vlastně daleko od lásky k nenávisti?
Od smutku ke zlobě?
Od přátelství ke smrtelné zášti?
Jan jako mávnutím kouzelného proutku zapomněl na to krásné co s Gretl zažil a vidí jen tu hroznou zradu.
Jan už není smutný.
Smutek je pryč a na jeho místě se zjevuje zášť a pomstychtivost.
Dny ubíhají a zrazený a opuštěný mladík touží po jediném.
Chce se pomstít.
Musí lásku svého soka a své bývalé milé zničit.
Když má být sám on , tak je správné aby stejně dopadli i Thomas s Gretl.
Po celé dva týdny se vlna zloby v jeho nitru zvyšovala.
Své pracovní úkoly plnil jako dobře naolejovaný šroub.
Žil jen pro svou pomstu.
Nakonec mu už bylo vše jasné.
Sobotní večer se stane tím okamžikem, kdy potrestá Gretl a zničí Thomase.
Den si vybral opravdu dobře.
Právě tuto sobotu se zaměstnanci drážního úseku setkají na nádraží v Křímově, aby se rozloučili se starým rokem. Pro všechny ze saské strany hranice bude vypraven speciální vlak, který vyjede z Retzeinhainu po odbavení posledního postrku.
Právě ten bude vést Thomas. A právě na tom postavil Jan celý svůj plán. Těsně před mostem povolí dva šrouby , které udržují kolejnice na pražcích. Lehká a pomalá postrková lokomotiva vychýlí kolejnice ze směru a vykolejí.
Ve chvíli nehody pojede rychlostí patnáct kilometrů v hodině a je jasné, že zůstane na náspu. Nikomu se nic nestane a ani škody na stroji a na trati nebudou příliš velké. Přesto si to Thomas pořádně odskáče.
Speciální vlak se zaměstnanci dráhy se do Křímova nedostane a těch třicet nebo čtyřicet lidí bude asi dost naštvaných.
Je skoro jisté ,že Thomas od dráhy vyletí.
Celý den se mazlí ve své hlavě s dokonalým plánem.
Prostě nic nemůže selhat.
Odbavil poslední osobní vlak a vyrazil přes most.
Šrouby vybral opravdu pečlivě.
Jan skutečně nechtěl nikomu ublížit. Lokomotiva jen spadne z kolejnic a zůstane stát na náspu asi patnáct metrů od hrany mostu. Naposledy odkrokoval vzdálenost a pak speciálním klíčem dva ze šroubů povolil. Jediným úderem vyrazil podkladnici a pocítil obrovskou úlevu.
Moc toužil vidět naplnění své pomsty, ale musel se vrátit do strážního domku. Kdyby se tu ochomítal v době nehody vše by se prozradilo.
Už od dveří slyší drnčení telefonu.
Rychle ho zvedá a neprodleně hlásí: ,,Volná trať!“
Z druhé strany drátu se ozve jediné slovo přednosty stanic Retzenhain: ,,Dobře.“
Teď má Jan 15 minut čas.
Přesně tak dlouho trvá postrku cesta.
Usedne na židli a začne snít.
Vidí sám sebe jak běží k vykolejenému stroji a na šokovaného Thomase kříčí: ,,Jel jsi moc rychle!“
Jeho fantazie letí dál.
Vidí, jak je strojvůdce propuštěn.
Vidí jak se Baurovi omlouvají a Gretl je opět jeho.
Nádherný sen je ukončen nepatřičným zvukem.
Jan bezpečně pozná po sluchu co se blíží za vlak.
Tohle není postrk!
Pohled mu sklouzne k hodinám od telefonického hlášení uběhlo 6 minut.
Ten čas i zvuk říkají jedinou věc. Na trati je osobní vlak.
Popadne červený praporek a běží jako o život.
Zvuk lokomotivy sílí.
Vběhne na most a zoufale mává.
Konečně ho v začínající tmě uviděli.
Slyší skřípění brzd, ale je pozdě.
Osobní vlak najel v rychlosti 40 km/hod na uvolněnou kolejnici.
Rychlost a váha působí spolehlivě a nelítostně.
Lokomotiva i oba vozy slétly z náspu.
Teď Jan ještě doufal, ale vše je marné.
Celá vlaková souprava padá do padesáti metrové hlubiny pod mostem.
Rachot drtícího se železa vystřídalo strašlivé ticho.
Ticho smrti.
Jan běží dolů.
Chce pomáhat.
Chce zachraňovat.
Ale není komu pomáhat a není koho zachraňovat.
Ve svitu lucerny vidí jen těla.
Zoufale prochází to co zbylo z jednoho vagónu.
Na konci vozu jeho světlo osvítí dívku asi dvacetiletou.
Jen se zoufale dívá do její nádherné mrtvé tváře.
Ano byla to Gretl!
Jan už nemůže vydržet pohled na ty co zahubila jeho zloba.
Vrací se na most a stoupá na samou hranu středového pilíře.
Zírá do tmy ve které nejsou vidět trosky zničeného vlaky, ale on ví , že tam jsou.
On ví , že tam pro něho budou navždy.
Nic nechápe.
Nemůže vědět, že se poslední postrk zpozdil mezi Marienbergem a Ratzenheinem.
Nemůže vědět, že právě proto byl zvláštní vlak se zaměstnanci dráhy odbaven přednostně. Nemůže vědět, že ve vlaku zabil Gretl a dalších třicet šest lidí.
Už ani nechce vědět.
Jan Linke zavřel oči a udělal poslední krok svého života.
Krutá a nelítostná umí být lidská láska.

P.S. Gretl Baurovou pochovali její rodiče na protestantském hřbitově v Retzenheinu.
Jan Linke sní svůj věčný sen v neoznačeném hrobě u samé zdi hřbitova u města Výsluní. Thomas Shäfer sedm let po neštěstí narukoval do německé armády a padl v roce 1916 na západní frontě.
Tak se tedy naplnili životní osudy našich hrdinů.
Co se ale stalo s tratí?
Nastoupili noví zaměstnanci a vlaky se znovu rozjeli.
Čas se, ale nezastavil a dráha byla opuštěna.
Nejdříve zmizely koleje, pak most a nakonec i kamenný pilíř z kterého Jan skočil.
Pokud se dnes vydáte z Hory sv. Šebestiána do Chomutova Bezručovým údolím.
Uvidíte zbytky mostu , asi po půl kilometru. Můžete také vidět drážní domek, kde Jan sloužil, je z něho rekreační objekt.
Říká se , že ve výroční den neštěstí projíždí po trati vlak duchů.
Já ho nikdy neviděl, ale klidně to vyzkoušejte.
První šanci budete mít 9.11.2008