Jen přátelství

Nic netušící se vydávám jako každé ráno do školy, vystoupím z autobusu a jdu na zastávku trolejbusu. Najednou zahlédnu postavu v černé mikině, "sympatický kluk" říkám si v domění že je to jako vždy, prostě simpaťák na ulici.Brzo na něj zapomenu.
Po pár dnech, jdu jako vždy před matikou do skříňky pro učebnici, najednou slyším hlasy. Otočím se a tam stál on, ten záhadný sympaťák. Co tam dělá, on sem taky chodí?? Už tehdy na zastávce se mi zalíbil ale nějak jinak, hlouběji....
Začala jsem si úplně spontálně schánět o něm informace, ale nedařilo se mi to. Je to divné, jen se mi líbil, ale něco mi říkalo ať něco podniknu. Kdyby mi moje kamarádka nepomohla, tak nevim jak bych to zjistila a hlavně kdy. Našla jsem si na různých stránkách informace které jsem potřebovala, a díky ICQ jsme se seznámily. Byl tak milej, nebyl jako ty namyšlení frajeři, které sem dosud poznala, byl jiný. Tehdy jsem se do něj bezmezně zamilovala.
Dokud nevěděl jak vypadám, tak jsem vždy když byl v mé blízkosti na něj upřela pohled. Zadívala jsem se do jeho nádherných modrých očí do kterých mu padaly jeho krásně hnědé vlasy. Vychutnávala jsem si každou sekundu pohledu na něj. Vždy jsem se těšila do školy jenom proto že ho znovu uvidím.
Jenže jednoho dne, když jsme si psali na ICQ, jsme se domluvili že se mu zjevím, zamávám na něj nebo ho pozdravím. Úplně ve mě hrklo „Sakra to nedokážu, vždycky se mi zastaví dech, jen se na něj podívám“.
Se strachem jsem se druhý den vydala do školy. Bála jsem se že se mu nebudu líbit, nebo se začne smát, prostě jsem se bála jeho reakce. A je to tady stál tam, připadal mi ještě krásnější než dřív, naštěstí stál otočený zády a proto jsem se rozhodla že nenápadně projdu. V tom se ale otočil podíval se na mě a já jsem ze sebe dostala potichu jemon „Ahoj“ a rychle jsem odešla. Nechtěla jsem vydět jeho reakci.
Ano to jsem zvládla, pozdravila jsem ho, jenže teď mě čeká něco mnohem horšího, něco co se mi zdálo absolutně nemožné. Navázat rohovor, ale ne jen si psát ale upřímný rozhovor z očí do očí.
Měla jsem tolik šancí, nezvládla jsem to, dokonce jsem stáli vedle sebe a jenom jsme na sebe střídavě koukali, jenže nohy mi stuhly, měla jsem sucho v krku, třásla jsem se po celém těle a nedokázala jsem udělat dva kroky a oslovit ho. Moc jsem se proto trápila, chtěla jsem to vzdát, ale už to nešlo, ani vrátit čas ani dělat jako kdybych ho nidky neviděla, už ne.
Ještě teď si pamatuju ten den, byl pátek odpoledne rozhodly sme se s Haničkou jít do města pokecat, bylo to krásný odpoledne.
Čekala jsem na autobus a jen jsem myslela na všechno co se děje, se mnou s ostatníma, se životem... Nastoupila jsem a v tom mnou projede ten velice známí pocit, seděl tam úplně vzadu, byla jsem připravená ho oslovit. Procházela jsem mezi jednotlivými sedadly, byla to nekonečná cesta. Došla jsem až k němu a sedla jsem si naproti. Ano dokázala jsem to, povídali sme si....
Do dvou měsíců se z nás staly kamarádi, jen kamarádi. Toužila jsem po něčem víc ale cítila jsem že to nepůjde. Boužel se moje pocity pomalu měnily na přesvědčení a pak na prostá fakta.
Ale přesto jsem čím dál tím víc toužila po jeho pohledu, objetí které jsem nikdy nedostala, chtěla jsem slyšet jeho hlas. Nešlo to, víc než kamarádi z nás nikdy nebudou...