Love present

LOVE PRESENT (Dárek z lásky)

Víte…nikdy neslavila svátek zamilovaných…možná proto, že byla pořád sama, možná proto že všude panuje taková ta přeslazená atmosféra; všude samá srdíčka, červeno-růžová barva…možná taky proto že to je americký svátek.
Jedno z toho…

Rozhodla se to změnit. Valentýn byl za dveřmi a ona chtěla koupit první dárek pro svého miláčka.
Koupila si různé časopisy, ptala se straších a ona pořád nevěděla co…chtěla něco originálního a, aby je to konečně zase sblížilo. Nevěděla proč, ale zdálo se jí že se pořád oddalují a oddalují, navíc on zapomínal na předem domluvené rande-vú nebo přišel pozdě a tak dál a tak dál…
Napadalo jí různé, CDčko s jeho oblíbenou skupinou…………

Jednou si tak čmárala na kousek papíru, ve škole…byla na něho naštvaná. Nepřišel. Zase. Už jí to štvalo.
Ale proč se k ní tak chová a nebo je to neúmyslné? Nevěděla. Vždyť ještě před několika týdny byli šťastní a najednou…BUCH.
Přišel k její lavici.
„Ahoj, lásko.“ Ignorovala ho a proč ne? „Co je?“ Vyčetl jí její náladu, podívala se do jeho očí vražedným pohledem a ostrým hlasem řekla: „Ty nevíš?“ Napřímil se a chvíli přemýšlel. Až najednou.
Blik-cvak-příjem.
„Sakra, já zapomněl! Promiň…hrozně se omlouvám…já…měl jsem fofry. Měl jsem nečekanou návštěvu…znáš to, ne?“ Ignorovat, ignorovat, ignorovat.
Zoufalý výraz jeho očí ji, ale přemluvily, aby mu to prominula. Vyloudila na své tváři sladký úsměv a odpustila mu. Slíbil jí, že už nezapomene. Radostně si oddychla a počmáraný kousek papíru hodila do koše.

A opravdu…od té chvíle, nezapomněl.
To ale ještě není konec příběhu.

13. února
Nechal na stole mobil a šel za jejím mladším bráškou, který hrál nějakou PC hru-no prostě kluci. ( ? )
Mobil! Proběhlo jí hlavou, když chtěla jít za nimi do pokoje. Vzala ho do ruky a zastavila se u dveří. Něco jí zarazilo. Ne, to neudělám! Řvalo její svědomí. Vždyť se jenom koukneš, na tom není nic špatného. Říkal jí druhý hlas. Ne, prostě ne! Ať si říkala, co chtěla pokušení bylo větší.
Odemkla klávesy a ,,listovala“ zprávami. Zanedlouho uviděla oslovení „Miláček“.
Zuřivě otevřela zprávu a četla. Domlouvali si schůzku. To proto ta zpoždění! Problesklo jí hlavou, když četla další a další.
Opsala si číslo toho „Miláčka“ na papírek, který si složila a dala do zadní kapsy jeansů, když v tom se otevřely dveře a…!
„Co děláš?“ Zeptal se hlubokým hlasem.
„Dívala jsem se jestli tam máš nějaký nový písničky.“ Nasadila příjemný tón a podala mu nazpátek mobil.
„Nemám.“ Rychle si ho vzal a koukl se na ní nedůvěřivým pohledem. Když se na něj pořád jen culila, usoudil asi, že mluví pravdu.

Potom co se s ním rozloučila, zapadla do svého pokoje a utápěla se ve svých myšlenkách.
Po několika minutách rozložila lísteček s číslem a ňakula ho do mobilu, připravena zavolat té, té…ani jí nemohla přijít na jméno…když se na displeju objevilo jméno ,,Ivča“
To ne! To nemůže být pravda! Ale bohužel byla, opak byl pravdou…
„Ahoj Ivy…“ Řekla své nejlepší kamarádce na pozdrav, roztřeseným hlasem.
„Máš dneska čas?“
„Jo, dneska…“
„Potřebuji si s tebou promluvit a navíc jsme se docela dlouho neviděly.“
„Uhmm…dobře, přijdu…zatím.“

Osušila si líce, zašla si do koupelky opláchnout obličej studenou vodou a trošku se nalíčila, aby nevypadala tak…jak vypadala.

***

„Ahojky Ivčo!“ Prohodila jakžtakž vesele.
„Ahoj…“

Povídaly si. Zatím jen tak o ničem, ale ona věděla čeho chce touhle diskuzí dosáhnout…pravdy…?
Začala, zatím pomalu, pak ale už to nemohla vydržet a za každou odpovědí jí dala další otázku…další…další.

„Víš, líbí se mi.“
„Ale tím to nekončí, že?“
„Ne.“
„Ivy…proč sebe, tebe a mě, tak trápí?“ Prsty si unaveně projela vlasy.
„Nechtěl se s tebou rozejít o Valentýna.“
„Aha…“ Pokrčila jedno obočí a skousla si spodní ret. „Jenže…vím jakej on je. Trošku…zaseklej.“ Obě se tomu od srdce zasmály.

14. února
Šla k JEJICH lavičce. Už na ní čekal. Políbil jí na tvář a podal růžičku.
„Děkuju, ta je krásná…“ přivoněla k ní a přivřela oči „a překrásně voní.“
Nervózně tam postávali a tak řekla, aby se už konečně posadili.

„Mám tě ráda.“ Dala mu polibek…byl sladký jako jejich první, ale ona si jediná uvědomovala, že to je jejich poslední.
Když se mu podívala do jeho skleslé tváře, řekla si, že dělá správnou věc.
„Mám taky pro tebe dárek.“ Zašeptala mu do ucha a s těží se přemáhala, aby smutek nepřevládl nad jejím tělem.
S větou : „Počkej tady.“ se zvedla a odešla pomalu za roh.

Za chvilku k němu přišla Iva.

Ona zůstala sama, ale i přesto všechno…mohla říci, že tenhle valentýnský dárek se jí povedl.

********************************************************
Jen ten, kdo opravdu miluje, přeje milovanému štěstí i pokud ho najde v jiném náručí.