Valentýn

Valentýn. Když to slovo slyším, naskočí mi husí kůže. Nemam ten svátek ráda. Dneska je 14. února a já jsem, jako už asi pátý rok, zase na Valentýna sama.

Kouknu na hodinky a ty ukazují čtvrt na tři. Mam chuť jít ven, třeba s kámoškou do kina. No jo, jenže všechny jsou zadaný...Takže plán s kámoškou padá, vyrazím sama. Oblíknu si džíny a černou mikinu. Držím smutek a protestuji proti všemu červenému a růžovému, proto ta černá.

Už po pěti minutách chození po městě toho mam plný zuby.Chápejte mě...Všude šťastný dvojice, který se vodí za ručičky a furt se vocucávaj. Na to nemam žaludek. Procházím okolo jedné neromantické kavárny. Když nevidím žádný srdíčka a andělíčky, zapluju dovnitř.

Chvíli se rozhlížím, je tady poloprázdno. Vybírám si nejlepší místo, nakonec zapadnu do nejzazší části podniku. Okolo mě žádní čumilové, kteří by mi znepříjemňovali den. A hlavně - nikde žádný šťastný páry vodící se za ruce.

Po chvilce rozhlížení a prohlížení si kavárny za mnou přijde servírka.
"Co si budete přát?"
"Kafe. A silný, prosím." odpovím. Začíná mi být horko, tak si svlíknu mikinu. Je to divný, jít uprostřed února bez bundy, ale venku je asi 15 stupňů.

"Tady prosím." položí přede mě sympatická servírka šálek s kávou. S díkem se na ní zadívám. Odhodlaně vezmu hrnek do rukou a chci se napít. Jakmile se mi vařící tekutina dostane do pusy, zaúpím.
"Sakra!" vezmu ubrousek a mnu si opařený místo.

Do restaurace vkročí nějaká holka a za ní v závěsu docela pěkný kluk.
"Super..." řeknu si pro sebe, když ty dva vidím. Chci se zvednout a jít jinam. Ale když vidím, že ti dva nejdou spolu a že každý míří k jinému stolu, opět se usadím.

"Je tady místo?" řekne někdo mým směrem. Leknu se, protože jsem byla duchem úplně mimo. Podívám se na toho, kdo na mě mluvil a vidím krásného, černovlasého kluka. Rozhlídnu se po volném místě vedle mě a přikývnu.

"Je to tady hezký, viď?" snaží se se mnou navázat hovor. Opět jenom přikývnu. Vždyť tohle je přesně můj typ. Tak proč se nechopím příležitosti? Do háje!
"Koukám, že si ukecaná." ušklíbne se a mává na servírku.
"Co si budete přát?" zeptá se ho.
"To co má slečna." usměje se na ní. Potom se podívá na mě a taky se usměje.

"Řekneš mi alespoň, jak se jmenuješ?" upřeně se na mě dívá, to mě znervózňuje.
"Klára." vykoktám a napiji se kafe. Na jeho jméno se neptám, tak si hledí svého.
"A kolik ti je?" snaží se konverzovat.
"18. A tobě?" konečně se vzmůžu na nějakou otázku.
"Taky...Co taková holka jako ty, dělá na Valentýna sama?"
"Pije kafe, jak vidíš." nemyslela sem to jízlivě. Měl to být vtip. Tak sem se usmála. Dál jsme se bavili už normálně.

"A co ty a Valentýn?"
"Nesnáším ho..." odpovím mu popravdě.
"Aha...To je škoda..."
"Proč? Ty ho máš rád?" zeptám se s údivem.
"Ne...Ten svátek ne..."
"A o čem si teda mluvil?" nechápu.
"Ale o ničem..." mávne rukou a navrhne jako další téma filmy.

"Tak co, změnila si už názor, na toho Valentýna?" zeptá se mě, když se loučíme.
"Ne..." usměji se.
"Škoda..." řekne a mává mi na rozloučenou.

"Hele vlastně doteď nevím, jak se jmenuješ?" zakřičím na něj ještě nazpátek.
"Jsem Valentýn."