Cit

Vstoupil do srdcové místnosti.
Sundal si svůj klobouk a hlasitým pozdravem na sebe upozornil.
Měl hnědé oči, které hrály na dálku a uměly se podívat tak roztomile, až to na duši hřálo.
Byl menší postavy, měl asi tak 175 centimetrů.
Na bradě několikadenní strniště a v uších podkovičky.
Byl krásně snědý.
Sedl si ke stolu svých přátel a zahájil debatu.
Jeho hlas byl pronikavý, šel slyšet až ob dva stoly dál.
Celý večer mi posílal krásné úsměvy a pokřikoval to svoje "krásná slečno".
Byl to cit. Ano, byl to zase ten cit. Cit, který už tady několikrát byl a teď se znovu prodral na povrch. Ale proč? Snad abych se trápila? Abych se užírala? Abych si pořád přepínala mozek a pořád na d tím přemýšlela? Nebo snad abych byla šťastná?
Ne, tomu se snad ani nechce věřit. A tak si zakazuju snad i jen polemizovat o tom co se chystá.
Poprvé v životě tomu chci nechat naprosto volný průběh. Počkám si na další vývoj situace. Kdo ví, jak to celé dopadne. . .
Každopádně teď jsem uvolněná a beru vše, co je jen trochu originální. Vždyť přece každá dobrá příležitost zaklepe na dveře, když to nejméně očekáváme!
Moment. . . .někdo klepe. . .