Špatná rozhodnutí

Udělal jsem v životě mnohá rozhodnutí, ale toto mi opravdu změnilo celý můj život. Nejprve jsem měl pocit, že dělám dobře, a jiné, lepší rozhodnutí neexistuje. Pravděpodobně jsem se ani nebál, že o ni přijdu, že ji ztratím- navždy. Rozhodl jsem se spontánně. Nepřemýšlel jsem nad tím. Byl jsem přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. I když stále nemohu zapomenou na hlas přicházející ke mně v daný okamžik z velké dálky. Ten hlas… stále jej slyším ve své hlavě jak opakuje ta slova:„ Nedělej to!“ Kdybych si tehdy uvědomil, co činím, uposlechl bych jej.
V životě jsem udělal spoustu chyb, kterých lituji. Přemýšlel jsem nad nimi nesčetněkrát a pokaždé jsem přišel na to samé. Člověk je s přibývajícím věkem moudřejší, ale nikdy není dostatečně starý na správná rozhodnutí. Kdybych si mohl vybrat jednu jedinou chybu, z hromady, které jsem nechal za sebou, a mohl ji změnit, přesně bych věděl, kterou. Ta chyba, jež jsem udělal před mnoha dávnými časy, změnila- zničila celý můj život.
Ani dnes, po tolika staletích nevím, jak by vypadalo, kdybych se rozhodl jinak, avšak vím, že bych udělal opak. Už si to mohu jen představovat a doufat, že její podoba nikdy nezmizí z mé mysli.
Nikdy nepřijde den, kdy bych svého rozhodnutí nelitoval. Každý den si vzpomenu na její překrásný úsměv, při němž vždy vysvitlo slunce, a její oči, v nichž se zrcadlila obloha. I po tolika letech stále slyším její hlas, jemný jako letní vánek, který se dotkl mého obličeje.
Vše roztávalo, jakmile otevřela svá jemná ústa a promluvila. Bylo to jako příchod jara po dlouhé a vyčerpávající zimě. Zima ze všeho vysála téměř nepřekonatelnou radost ze života a jaro ji opět vrátilo do těl přítomných.
Vzpomínám si na naše vysedávání v parku. Jeden druhému jsme hleděli do očí a viděli v nich všechna zákoutí našich duší. Ten čas byl dokonalý. Každý okamžik s ní byl jako sen, který neměl být nikdy přerušen. Nechtěl jsem, aby okamžiky strávené s ní někdy opustily moji mysl. Chtěl jsem být stále s ní… Dotýkat se jí a cítit onu překrásnou vůni jejích vlasů.
Bylo to překrásné, ale neuvědomoval jsem si, co to je… Nyní už vím, byla to láska. Čistá, ničím neposkvrněná láska mezi dvěma mladými lidmi. Avšak v té době jsem byl mladý- hloupý. Nevěděl jsem, co to znamená „láska“. Bylo to jenom slovo, jehož význam mi zůstával utajen. Pomalu nadcházel onen den, v němž jsem zničil celý svůj život a zradil svou životní lásku.
Potkal jsem jinou dívku. Byla také moc krásná, usměvavá, výřečná a věděla, jak má dosáhnout svého cíle. Domníval jsme se, že to, co jsem k ní pocítil byla láska. Ta pravá láska. Mýlil jsem se. Kdybych se před těmi dlouhými časy pořádně zamyslel, uvědomil bych si, že svoji Pravou lásku jsem už našel. To, co jsem pocítil k oné nové dívce, nebyla láska, byl to chtíč. Prachsprostý chtíč, který mě donutil vyslovit slova, jichž dodnes lituji.
Ta slova vylétla z mých úst jako by nic neznamenala. Avšak vzápětí se ke mně vrátila jako ozvěna bičující mě po celém těle. „Už tě nemiluji.“ Čas se zastavil a já si uvědomil, jak hroznou věc jsem udělal, jak příšerná slova jsem vyslovil. Slova, která nebyla pravdivá.
Začalo pršet, jako by i andělé na nebi spatřili, co jsem učinil. Chtěl jsem znovu promluvit a vzít svá slova zpět. Bylo však pozdě. Má láska byla pryč. Nehýbal jsem se. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě udělal.
Déšť mi stékal po obličeji a já si uvědomil, jak krutá a zničující ta slova jsou. Proklínal jsem se za ně každý následující den a lituji jich až dodnes. Mou lásku mi to však nevrátilo. Chtěl jsem ji vyhledat a omluvit se za ta slova, vzít je zpět. Nebyla však nikde k nalezení. Zmizela. Odjela pryč.
Vím, co jsem udělal. Jsem vinen. Miloval jsem ji a zradil jsem ji. Odjela, abych jí nebyl na očích. Chápal jsem její záměr, a proto jsem zůstal zde, obviněn, usvědčen, odsouzen a týrán svou myslí.
* * *

Po letech se mi však vrátila naděje na nápravu. Zaslechl jsem zvěsti o tom, že je zpět. Dívka, kterou jsem k smrti ranil, se vrátila. Věděl jsem, že ji stále miluji a dlužím jí vysvětlení a nejhlubší omluvu, jíž jsem schopen.
Netrvalo dlouho a já ji opět spatřil. Stála pár metrů ode mne. Bylo to jako sen, kterému jsem nemohl uvěřit. Prohlížel jsem si ji. Byla jako pohádková víla. Nezměnila se. Byla to stále ta krásná dívka, kterou jsem miloval.
Posbíral jsem poslední zbytky své roztroušené odvahy a požádal o odpuštění. Domnívám se, že nejdříve nevěděla, kdo na ni mluví. Dlouho se neozývala žádná reakce až nakonec… se na jejím obličeji objevil úsměv. Byl stále stejný a stále doprovázený příchodem přenádherného jara, jenž jsem pociťoval pokaždé, když jsem byl s ní.
Bylo mi odpuštěno. Opět jsem se začali scházet. Procházeli jsme se parkem, poslouchali své příběhy a já znovu začal pociťovat blaho z její přítomnosti. Většina věcí se vrátila do starých kolejí. Až na jednu…
Její láska ke mně odumřela, stejně jako listí na stromech s přicházející zimou. Nemohl jsem nic dělat. Nejprve se zdálo, že onu krutou zimu překonám a vrátím se na svoji strastiplnou cestu životem. Avšak nakonec, vyčerpán, podlehl jsem. Proměnil jsem se v nesmrtelný ledový sloup, stojící uprostřed nekonečné zamrzlé pustiny. Milující, však nemilován. Zklamán sám sebou.
I když uplynula dlouhá staletí, já stále doufám a uschovávám si v sobě střípky naděje na svou záchranu. Jednou snad přijde opět jaro a já se proměním zpět na bytost, kterou jsem kdysi býval. Odpadne ze mě ledový obal, jenž mne obklopuje a stanu se znovu člověkem.
Tak jako vím, že jednou odejde zima a znovu přijde krásné jaro , vím - doufám, že já se vrátím mezi živé, cítící, milující bytosti, jimiž jsem býval za dávných časů obklopen.
Naděje je to, co nám zůstává v nejtěžších okamžicích našeho putování. Naděje přetrvá.