Jen můj jeden z mála hezkých snů:))2

SEN 2

Pokračování?? Opravdu? No ale, když by vám to nevadilo… Jistý nápady, ještě mám;)

Kudy sem chodila, tudy sem myslela na svůj sen… tak moc opravdový… taky jste už někdy slyšeli o těch knížkách, který vás dostanou do transu?? A vy můžete do „jiných svér světa“??

Tak nějakou podobnou jsem objevila ve svý knihovně…Zvláštní… nikdy jsem tam nic takového neměla… Jo, pochybuje, co?? No jasně, kdo by mi to taky věřil co?? Tak mi vysvětlete pyramidy?? Hm?? Dyť bychom je nedokázali postavit ani teď…HAHA… natož lidi před hafo lety dopředu… Ha, ticho co?? Tak dík…aspoň můžu pokračovat;)

Tak už zapomeňte na reálný svět a pojďte se ponořit do jiného světa, který mi leží v hlavě jako špatně uležené máslo a nechce se mu pryč…

Zase jsem tam byla. Celá rozklepaná jsem stála před zámkem-klášterem. ´Dokázala jsem to,´ jásala jsem. Uvědomila jsem si kde stojím a vydala jsem se rychlým krokem do zámku. Zastavila mě stáž.
„Co tu chceš?“ obořil se na mě jeden ze strážníků.
„Co ti je do toho?“ odpověděla jsem stejně razantně. Druhý se nad tím potěšeně ušklíbl, komu by se nelíbilo, kdyby nějaká žába odmlouvala nadřízenýmu, že??;)
„Sem velitel stráže! Tak mi ty malá cácoro pěkně řekneš, proč chceš jít do zámku, nebo tě tam přivedu jako buřiče a nevychovance!“ zaburácel. Hned jsem si vzpomněla na ten prsten co mi dal Dan, aby si na mě nikdo nedovoloval. Tak jsem mu začala mávat rukou před obličejem. Když si konečně uvědomil, že si z něj nedělám srandu (i když mezi námi, jsem z něj dělala blbce schválně).
Všiml si toho prstenu a hrubě mě chytil za ruku.
„Co to děláš?! Hrubiáne!“ nařknula jsem ho.
„Když já sem hrubián, tak ty si zlodějka!“ odbyl mě.
„Jaká zlodějka?!“ začínala jsem být už naštvaná.
„Lordovi Danielovi se ztratil právě tento prsten!“ vybafl a koukl na mě vítězně. V tom mě napadlo, jak se dostat do zámku docela v pohodě…
„No taky proto sem přišla, ne? Nějakej blbec ho hodil do krmiva mí krávě a ona se chudák málem udusila!“ vymyslela jsem si tu největší pitomost. Kupodivu mi ji vzal.
„Tak to lordovi nesu a chci odškodný! A jinýmu než jemu to nedám!“ otevřela sem si víc pusu.
„No tak di,“ zamračil se. Udělala jsem pukrle a proběhla kolem něj. Ještě jsem se otočila a zamávala tomu druhému, který se viditelně bavil.

Když jsem procházela kolem kuchyně zaslechla jsem Katku. Samozřejmě, že jsem se zastavila a chtěla ji jít pozdravit, ale zarazila jsem se hned u vchodu.
„Slečno Kristýno, nevěšte hlavu, však on vám ten prsten najde,“ mluvila k nějaký Kristýně.
„Kateřino, jsem lady, ne slečna. A hlavu nevěším, jestli sis nevšimla, tak sem naštvaná! Mamá mi slíbila, že ten prsten budu mít! A on ho ztratil! To není možné!“ rozčilovala se ta lady Kristýna. Hned mi byla nesympatická. Jen co to dořekla, ozvala se rána zavírajících dveří. Správně jsem pochopila, že už naše lady odešla. Využila jsem toho a rychle vplula do kuchyně.
„Ahój ty moje Káčó!“ křikla jsem jí za zády, až nadskočila.
„Jéé, Ann, co ty tu? Co se s tebou stalo? Byla si pryč celej měsíc! A Danovi už visí na krku ta lady!“ tvářila se jako boží umučení.
„Jak jako na krku?“ zeptala jsem se, i když jsem to jasně cítila i věděla.
„Je s ní oficiálně zasnoubenej! Chová se, jako by na tebe totálně zapomněl!“ hustila do mě.
„Aha,“ tupě jsem odpověděla a ztěžka dosedla na židli. Katka si zřejmě uvědomila, že je toho na mě nějak moc, tak jen mlčky sledovala moje počínání.
Zadumaně jsem si hrála s prstýnkem. ´No co, tak mu ho fláknu do obličeje a probudim se. Ať si s tou fůrií je, když ji má tak rád!´ přesvědčovala jsem sama sebe.
„Promiň Katko, ale odejdu a už se nikdy nevrátím,“ řekla jsem zastřeně. Podívala se na mě překvapeně.
„Proč?“
„Není tu pro mě místo,“ řekla jsem a rychle otočila hlavu, aby neviděla slzy.
„Ale Ann, vždyť kam by jsi šla? Za těmi lidmi, kteří tě sem přivedli? Sama víš, že tě tam najdou,“ dušovala mě. Připomněla mi Ari. A toho koně.
„Je tu nějaké volné místo?“ skočila jsem do jejího monologu, když mi vyčítala všechny možnosti, kam bych mohla jít.
„Co?“ zaskočilo jí to.
„No jako, jestli tady nehledáte třeba pomocnici, nebo tak něco,“ upřesnila jsem jí to.
„Ne… myslím, že nám nikdo nechybí,“ vzala mi naději. Smutně jsem se na ní podívala.
„Koukáš na mě jako Danův kůň!“ postěžovala si.
„Jemu vždycky podlehnu. No vidíš to!“ praštila se do čela, až jsem se lekla.
„U koňů je místo. On to Jakub už moc nezvládá, a když už sem se i já zasnoubila s Jankem, tak mu už nepomáhám.“ Vysvětlila mi.
„Ty si se zasnoubila?“ vykulila jsem oči.
„Jo a s tím pravým, aby si věděla,“ mrkla na mě.
„Takže říkáš u koňů?“ vrátila jsem se ke svému problému.
„No, on by si ty koně vzal Jakub a tobě by přenechal třeba zalívání a stříhání růží,“ vyslovila svou domněnku.
„S Jakubem?!“ uvědomila jsem si o kom se tady celou tu dobu vlastně mluví.
„Jo, přesně s nim. Ale on je to fajnovej kluk, kdybych už nebyla zasnoubená s Jankem, tak bych pálila za nim,“ přiznala se. Podívala jsem se na ní nechápavě.
„Za takovym blbcem?!“ nevěřila jsem ji.
„On není blbej. Jo a můžeš už být i klidná, kníže Albrecht už to pátrání po tobě pomalu vzdává a nejspíš si mezme nějakou komtesu.“ ´Aspoň jedna dobrá zpráva,´ řekla jsem si.
„Tak jo, a kde je teď Daniel?“ zeptala jsem se.
„V pracovně,“ řekla už zabraná do své práce. Tak jsem se otočila na podpatku a nejkratší cestou šla do jeho pracovny.

Nenamáhala jsem se ani zaklepat a vtrhla tam jako velká voda.
„Lady Kristýno, co potřebujete?“ ozval se otrávený hlas od stolu. Daniel se ani neobtěžoval zvednout hlavu.
„Ta tvoje lady potřebuje jen tohle!“ naštvaně sem mu odsekla. Překvapeně zvedl hlavu od stolu a podíval se na mě.
„Ann, jsi to ty?“ zeptal se.
„Ne, asi duch! Tady si klidně sežer ten blbej prsten! A dej ho svý snoubence!“ začala jsem histerčit.
„Ann, já myslel, že si ode mě utekla! Vždyť si zmizela a celý měsíc si o sobě nedávala vědět! Tak přestaň vyšilovat!“ obořil se na mě.
„Promiňte lorde. Měla bych vám ještě poděkovat za krásné místo u vás! Výměnou za tento prsten, kvůli kterému jste si proti sobě poštval lady a její mamá!“ řekla jsem co nejvíc jízlivě, hodila po něm prstenem a hrdě odkráčela.
Když jsem vyšla do zahrad, rozeběhla jsem se. Slzy mi stékaly po obličeji a z brady na šaty. Věděla jsem přesně kam běžím. Do altánku.

´Ach jo, je se mnou ale kříž,´dušovala jsem se schoulená v altánku. Znenadání se ozvalo příjemné kňučení.
„Ari,“ zašeptala jsem. Ari vešla do altánku a přitulila se ke mně.
„Kde jsi se tu vzala?“ promlouvala jsem k ní tiše a přitom jsem jí hladila po čumáku.
„Nenašla jsi mě tu, viď? Já jsem odešla, probudila se a teď se můj sen změnil v noční můru,“ stěžovala jsem si jí. Ona mi odpovídala tichým pobrukováním.
„Jsi jako moje Alinka, víš?“ podívala jsem se na ní pozorněji.
„Jen ti chybí to její vztyčený ouško,“ usmála jsem se. Najednou Ari zbystřila. ´Někdo tu je,´ proběhlo mi hlavou. A byl tu, zase, přiklusal až k altánku a potřásl hlavou. Seděla jsem napnutá jak struna. Neodvážila jsem se ani pohnout, abych ho neodehnala. Pokynul mi hlavou. Pomalu jsem vstala, pozoroval mě, ale nebál se mě. Přišla jsem až k němu a jako očarovaná jsem ho pohladila po hlavě.
„Si tak nádherný, nebezpečný a temný,“ šeptala jsem. Přešlápl a stoupl si ke mně bokem.
„Dovolíš mi na tebe sednout?“ zeptala jsem třesoucím se hlasem, jednak zrušením a taky obavou. Zase pokýval svou krásnou hřívou.
„A neshodíš mě? Já jsem seděla na koni jen jednou, a to ještě když jsem byla moc malá,“ bázlivě jsem se zeptala. Podíval se na mě a já mu věřila, že mě neshodí.

Přišel až ke schůdkům u altánku a já na něj skoro bez problémů sedla. Pomalu se rozešel, byl to krásný pocit. Jet na tak krásném zvířeti. V noci. Zvrátila jsem hlavu dozadu. Byl úplněk. Nevím proč, ale tohle zjištění mě znejistělo. ´Je vůbec dobře, že jsem na něj sedla? Neodveze mě pryč?´ Jako by mi četl myšlenky, otočil se na mě a podíval se mi do očí. ´Sem hloupá, tak krásný zvíře, mi neublíží,´vynadala jsem si a plně se oddala tomu pocitu volnosti.

Projížděli jsme celou zahradou. Viděla jsem tolik nových zákoutí, že mě to až překvapilo, jak má Daniel rozlehlé zahrady. Odbočil do malého lesíka. ´Tam se přece nevejdeme,´ dívala jsem se skrz stromy nedůvěřivě, ale on u prvního stromu uhnul doprava, pak zas doleva a nakonec šel rovně. Přede mnou se objevil potok, příjemně šuměl a bublal. Přes něj jsme se dostali po lávce porostlou rudými růžemi. ´Já snad sním,´ úplně mě to okouzlilo. Můj průvodce se oklepal a já z něj sjela. Přišla jsem před něj, objala ho, dala mu pusu na čumák.
„Děkuji,“ pošeptala jsem. Jemně se mě dotkl hlavou tváře a rozvážně odklusal do lesa.

´Tak když už jsem tu, tak se tu porozhlédnu, ne?´ Vydala jsem se na průzkum. Kouzelný místo to bylo. Opravdu, jako by se tu vytvořilo moje vysněné místo. Všude klid a pohoda, jen uklidňující bublání potoka.
„Kde jste se tu vzala, slečno?“ uslyšela jsem za sebou posměšný hlas. Jakub.
„To vám může být jedno,“ odsekla jsem mu. Neodešel, přišel ke mně blíž.
„Stůjte laskavě na svým fleku a, a nelezte za mnou!“ ošila jsem se. Ztuhl na místě.
„Dělám vám snad něco?“ ozval se po chvíli dotčeně.
„JO,“ zavrčela jsem.
„A povíte mi taky co? Nebo na to nemám právo?“ zase hýřil ironií.
„Musíte být pořád tu? Chtěla jsem odjet, tak mě laskavě nechte na pokoji,“ řekla jsem mírněji. Usmál se.
„Tak přece jen se už umíš ovládat. Když teď už to nebude zábava, se s tebou hádat,“ zase se ušklíbl. Měla jsem sto chutí po něm něco hodit. Jenže nebylo co a taky bych se určitě ani netrefila, jak se znám. Zvolila jsem tedy to co mi přišlo nejvýhodnější, mlčela jsem. Asi se mu to nelíbilo. Neklidně přešlapoval a čekal jak zareaguji. ´Jen si čekej, já už budu zticha,´ usmála jsem se. Sedla jsem si na můstek přes potok a nohy namočila do vody. ´Náááádhera,´ lebedila jsem si. Slyšila jsem, jak přišel taky na můstek, ale ignorovala jsem ho. Což se mi stalo osudným. Chytil mě okolo pasu a shodil celou do potoka.
„Ty blbečku! Co si myslíš, že děláš!“ začala jsem křičet, jak co jsem se vynořila a vykašlala vodu. Nic. Ticho. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla. Nebyl tu. ´Dobře mu tak, srabovi!´ nadávala jsem mu v duchu. Vylezla jsem z vody a rozklepala se zimou. ´To je od něj opravdu milý! Shodí mě do vody pozdě večer a pak si uteče! A já tu zatím pojdu zimou!´ brblala jsem. ´Sakra, sakra, sakra! Tak se hejbej, ne?! Tele,´ pobízela jsem se. Začala jsem skákat na místě. ´Zima je mi furt, jen vypadám jak debil,´ zastavila jsem se. ´Tak poběžim. Třeba to není zas tak daleko od toho debilního kláštera,´ řekla jsem si a vyrazila. Jo, sice sem vyrazila, jenže hned narazila. Na Jakuba. Já se otáčela a on stál za mnou. ´Proč tu furt ještě je?!´ zamračila jsem se.
„Na,“ dal mi do ruky deku.
„Shoď ze sebe to oblečení a zabal se do ní,“ poručil. Hodila jsem mu jí nazpátek.
„Sežer si jí!“ sykla jsem a chtěla vyrazit pryč. Chytil mě a uvěznil u sebe. Mlela jsem sebou jak nejvíc sem mohla, ale nepustil mě.
„Chceš nastydnout?“ zeptal se znuděným hlasem.
„Ne,“ odsekla sem.
„Tak shoď ty šaty a zabal se do tý deky!“
„Tak di pryč!“ nechtělo se mi.
„Copak na tebe můžu vidět, když tě držím?“ usmál se. ´Blbec,´ opakovala jsem si pořád to jedno slovo, když kolem mě rozprostřel deku a já se musela před ním vysoukat z šatů. Koukla jsem na něj, usmíval se (spíš se mi vysmíval) a čučel na hvězdy. ´Aspoň že mi pomohl,´ řekla jsem si. ´Neharaší mi?! Dyť mě tam hodil! Je to normální blb,´ vynadala jsem si a ujistila jsem se o Jakubovi. Všiml si, že už ty šaty na sobě nemám a zabalil mě do deky. Podíval se na mě, asi čekal omluvu. Zpupně jsem pohodila hlavou, usmál se ještě víc.
„Nemusíš mi děkovat,“ rýpl si.
„Taky myslim, že to nepotřebuješ,“ ušklíbla jsem se.
„Už mě můžeš pustit, ne?“ zeptala jsem se.
„No, můžu,“ podíval se mi do obličeje. Vyklouzla jsem od něj.
„Jak daleko jsme od kláštera?“ zeptala jsem se.
„Jsme na druhý straně zahrad, než je on, takže dost daleko,“ vysvětlil.
„Jak si se sem vlastně dostala?“ zeptal se.
„Přijela sem, ne?“ odpověděla jsem popravdě.
„Hm,“ řekl.
„A kde je nejbližší dům, kde bych mohla přespat?“
„Támhle,“ ukázal na baráček, kterého jsem si nevšimla.
„Aha,“ dívala jsem se na něj jako na zjevení. ´Kde se tu jen vzal? Tady fakt žádnej barák nebyl,´ nevěřila jsem tomu a pořád třeštila oči do tmy.
„Je tam snad duch?“ rýpl si.
„Ne,“ odsekla jsem a vydala se k baráčku.

Ohlédla jsem se. Nešel za mnou. ´Proč nejde?´ divila jsem se. A jak jsem se po něm dívala a šla dopředu málem jsem se natáhla, když jsem zakopla o schody. Vykřikla jsem. Ozvěnou mi byl jeho smích. Naštvaně jsem vyběhla ostatní schody a vzala za kliku. Nic, bylo zamčeno. „Sakra,“ procedila jsem mezi zuby.
„Ale copak?“ zeptal se rozveseleně za mými zády.
„Je to zamčený,“ zkusila jsem klidnější hlas.
„A co ten tvůj skoro pád?“ mrkl po mě. ´Já bych ti nejradši něco udělala!´ řekla jsem si v duchu a jen pokrčila rameny.
„To jsem opravdu až tak zajímavý, že si málem kvůli mně spadla, jo?“ dobíral si mě a nechtěl si dát pokoj.
„Je mi zima,“ řekla jsem s drkotajícími zuby.
„No jo, promiň,“ ušklíbl se. Vytáhl klíč a odemkl. ´Tak to je jeho dům?´ přemýšlela jsem, když jsem přešla přes práh.

„Tak co, líbí?“ mrkl na mě.
„Hmmmmmmmm,“ řekla jsem. Opravdu duchaplná odpověď. Zastavila jsem se v malém obýváčku. Opravdu byl hezky zařízený.
„Pojď, provedu tě tu,“ vzal mě za ruku a šel.
„Tady nalevo je kuchyňka, támhle je koupelna a nahoře jsou jen pokoje.“ Jen jsem kývala. ´Proč mě drží za ruku?´ pořád jsem přemýšlela. ´Sakra, měla bych spíš poslouchat, co mi povídá, jinak tu budu bloudit. Když kdyby mě aspoň pustil!´ vzdychla jsem nahlas. Jen se usmál a nekomentoval to. ´Ještě že tak! Kdyby něco řekl, tak bych ho už fakticky musela bouchnout!´ vyšilovala jsem v duchu a natáhla se na schodech. ´Sakryš! Kdybych aspoň čuměla pod nohy!´ hubovala jsem se a on se zatím smál.
„Pojď prosim tě,“ za stálého smíchu si mě hodil do náruče a odnesl nahoru. Hodil mě na postel.
„A opovaž se v noci roztahovat! To bych se opravdu nevyspal,“ říkal, když zavíral dveře. Zůstala jsem sedět jako opařená. ´Cože to řek?!´ zírala jsem do prázdna. ´Wow, to je zima. Měla bych se jít osprchovat a pak zalehnout.´

Vstala jsem a opatrně našlapovala dolů. ´Co asi může dělat?´ divila jsem se, když jsem ho nikde neviděla. Opatrně jsem otevřela první dveře, měla jsem štěstí, trefila jsem se do koupelny. Zavřela jsem, svlékla se a pustila vodu. Pořádně jsem se osprchovala a ztuhla. ´Do čeho se teď sakra oblíknu?! Ty si tak blbá Petro!! Jako fakt, zas nemyslíš!´ naštvaně jsem se rozhlížela okolo. ´No co, zkusim nějakou skříň, ne?´ Ještě že mě to napadlo. Byla tam osuška, zabalila jsem se do ní právě včas, protože se dveře koupelny otevřely a v nich stál Jakub.
„Ježiš, pro-promiň,“ zakoktal se. Přesto si mě prohlížel.
„No, jasně. Omluvit se, proč ne? Ale co takhle se otočit?“ ušklíbla jsem se. Začal se na mě šklebit.
„Nějak moc si dovoluješ, nemyslíš?“ zeptal se nebezpečně. ´A sakra, dyť tu sem sama…´ vyděšeně jsem se po něj koukla. Jeho škleb se ještě zhoršil. ´Panebože, panebože, PANEBOŽE!! Ať mě nechá!´ začala jsem zmatkovat. Zkusila jsem kolem něj proběhnout, ale chytil mě za osušku. A pomalu si mě přitahoval k sobě. Musela jsem mít v očích opravdu děs, protože se usmál. ´On si dělá jen srandu?! NO to je teda GÓL!´ naštvala jsem se a vrazila mu facku. Překvapeně se na mě podíval.
„Máš co sis zasloužil!“ štěkla jsem na něj, vykroutila se mu a zdrhla nahoru. Zabouchla jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Zdola ke mně dolehl jeho smích. ´Tak on se mi ještě směje, jo?! Nezdvořák,´ řekla jsem si, ale začala jsem se usmívat, když jsem si vzpomněla na tu facku. ´Aspoň frajerovi trochu sklapne,´ začala jsem se smát nahlas.

„Máš tu nějak veselo, ne?“ zeptal se mě Jakub. Stál v otevřených dveří a koukal na mě, jak se válim na posteli a směju se.
„Spíš měla,“ řekla jsem kysele.
„To mě tak nemáš ráda?“ nadzvedl obočí.
„Nevím,“ řekla jsem po pravdě. Usmál se. ´Proč se pořád směje?´ nedalo mi to.
„Nemáš tu něco, v čem bych mohla spát?“
„No jasně, na,“ vytáhl z jedné skříně košilku. Povytáhla jsem obočí a koukla na něj.
„Myslíš si, že si tu první, nebo co?“ zasmál se a odešel. Normálně mě to naštvalo tak, že jsem hodila vší silou polštář na dveře a ty se s třísknutím zavřeli.
„Prosim tě, proč tak blbneš? Vždyť ti to může být ukradený, ne?“ polohlasně jsem si říkala a nasoukala se do ní. ´To byl zas den,´ pomyslela jsem si a zavřela oči.

Probudilo mě štípnutí. ´A zase. A zase?! Sakra, ten tu musí mít komárů…Au! Teď mě to škráblo!´ donutila jsem se otevřít oči a zařvala sem na celý barák.
„Aaaa! Sakra! Co tu děláš?!“ ječela sem vyděšeně. Unaveně zamžoural očima a zachraplal.
„Co blbneš, dyť ještě není ani ráno.“
„Co blbnu? Co já blbnu? Si blbej, nebo co?!“ šokovaně sem na něj zírala.
„Jo, přesně. A puč mi taky trochu tý kapny, už je docela chladno,“ zabručel a úplně v pohodě mi vzal kapnu.
„A já budu mít co?“ zamračila sem se. S naprostým klidem nadzvedl kapnu, ať si lehnu k němu. ´On se fakt zbláznil!´ nevěřícně sem na něj koukala.
„No tak co bude? Jen mi utíká teplo,“ mrkl na mě, už probuzeně. Zkrabatila sem čela a neochotně se k němu nasoukala.
„Ale že ti to trvalo, co?“ usmál se a objal mě kolem boků.
„A to si myslíš, že děláš co?“ ztuhla sem.
„Zahřívám se,“ začal se smát a přitáhl si mě k sobě blíž. Otočila sem se k němu zády, setřásla tu blbou ruku a potáhla za kapnu, takže sem měla větší díl já. Asi se mu to moc nelíbilo, protože udělal to samý. Nic by se nestalo, jen bychom se furt přetahovali o kapnu, kdybych nebyla tak chytrá a nezamotala jsem se do ní, takže když trhl, tak jsem se nějakým nedopatření ocitla na něm.
„No, vidíš to, tohle je taky dobrej nápad,“ usmál se a přikryl nás.
„Jasně, že sem na to nepřišla dřív, co?“ škodolibě sem se usmála. Jak se zdálo, tak sem ho tou odpovědí vyvedla z míry. Ale nic neříkal, naštěstí. ´Jen se těš,´ prolítlo mi hlavou a začala sem se na něm vrtět.
„Co to sakra děláš?!“ ozval se.
„Potřebuju si upravit postel, ne? Je totiž nepohodlná,“ stěžovala sem si. Bylo poznat, že ho to pobavilo, ale nakonec dělal uraženého.
„A jako, kdy s tim přestaneš? Já bych se chtěl taky vyspat, víš?“ začal rozmrzele.
„To máš blbý! Tak mě pust a já si lehnu vedle,“ navrhla sem, začal o tom přemýšlet a nakonec zavrtěl hlavou.
„Neberu,“ zasmál se a překulil se, takže sem teď neležela na něm, ale pod nim.
„Tak teď, se budu uvelebovat já,“ řekl pěkně pomalu.
„Neblbni, dyť mě rozmačkáš!“ přestalo se mi to líbit. Zasmál se.
„Takže mír?“ začal vážně. Pohodila sem zpupně hlavou. Dyť by to znamenalo, že vyhrál. Usmál se sám pro sebe a rukou mi zvedl hlavu, abych se na něj koukla.
„Takže odpověď?“ dal mi ještě jednu šanci.
„Ne,“ procedila sem skrz zuby a snažila se mu vymanit.
„Ne?“ užíval si to.
„Ne, copak seš hluchej?!“ otočila sem na něj hlavu a řekla mu to přímo do očí. To byla asi moje chyba… nějak jsem se do těch očí zakoukala… ´Sakra, co to děláš?´ lítalo mi hlavou tam a zpátky. ´Ježííííš, dyť on se na mě taky kouká! Emm, tak to by snad stačilo, ne?… Bude dost blbý, když zavřu oči a usnu?´ přemýšlela jsem nad stupiditami a mezitím se pár sekund protáhlo na pár minut. Trochu se ošil. To mě probralo z transu a zakoukala sem se na strop.
„Jako, sice to bylo hezký rozjímání, ale mohla by si mi říct, jak ses to vlastně rozhodla?“ zeptal se mě, úsměv se mu někam vytratil.
„Ne,“ byla moje pohotová odpověď. ´O čem jsme se to vlastně bavili předtím?´ mezitím jsem horlivě přemýšlela. Nějak jsem na to nepřišla. Ještě že to vyřešil po svým. Odkulil se stranou, tím ze mě ale zase stáhl kapnu.
„Jakube?“ zeptala jsem se opatrně.
„No?“ dal si pěkně načas s tou otázkou.
„Emm… Víš… ono je fakt docela chladno, nemohl bys mi prosím dát půlku kapny?“ zkusila sem slušně.
„Ne,“ přišla rychlá a rázná odpověď. Já sem to zkusila ale ještě jednou.
„No, a tak kolik mi dáš?“ řekla jsem asi víc ironicky než sem chtěla. Se zájmem se otočil.
„Záleží na tom co za to,“ usmál se sladce. Už, už sem mu chtěla odseknout nějakou pěkně hnusnou věc. Jenže mě rozklepala zima. Chvilku na mě nerozhodně koukal a pak se ke mně přisunul a přikryl. Dokonce jsem to teď byla já, kdo se k němu víc namáčkl.
„To je ti taková zima?“ vystřelilo mu jedno obočí vzhůru.
„Hmm,“ zamrmlala jsem a pohodlně jsem se uvelebila…

Probudil mě chlad, deroucí se pod kapnu. ´Blé, jak se sem vůbec dostala?´ zkrabatila jsem čelo a otevřela oči.
„Nemůžeš mě aspoň pak zase přikrýt, když vstaneš?“ nepatrně jsem si rýpla do Jakuba, který se protahoval u postele.
„No tak když sem tě tak krásně probudil, tak vstaň z tý postele, máme nějakou práci,“ začal zvesela. Jen jsem zakroutila hlavou, jako že se zbláznil, a zavrtala se víc do kapny. To mu už ale hrál na rtech nebezpečný úsměv a než jsem se stihla rozkoukat, byla kapna fuč.
„Neeeee,“ zaskuhrala jsem a stočila se do klubíčka, abych zadržela aspoň nějaké to teplo.
„No tak, nechtěj po mě, abych tě z ní ještě shodil,“ dělal starostlivého, ale s potěšením si to hastrošil až k posteli a natahoval se po mě. To vám teda říkám, že jsem byla na nohou opravdu rychle a ještě jsem si dovolila na něj vystrčit jazyk. Což ho dost pobavilo a jeho smích byl za chvilku slyšet po celém baráčku.

´Jedna, druhá, třetí, jeeee, tuhle chci!´ už jsem se blížila nožem k další růžičce, sice jsem měla nakázáno stříhat jen ty zvadlejší, nebo nějak nakažené. Opatrně jsem se rozhlédla a…uřízla si svojí růžičku…
„Co to děláš?!“ ozval se za mnou přísně Jakub.
„No to co si mi řekl,“ koukla jsem po něm nevinně.
„A s tou, co si před chvilkou ušmikla, s tou něco bylo, jo?“ povytáhl obočí a čekal na odpověď.
„Jo,“ už naštvaně jsem mu odsekla a otočila se k němu zády, růžičku schovanou v ruce.
„A můžu vědět co?“ nedal mi pokoj. ´Ne, to OPRVDU nemůžeš…!!!!!!´ pěnila sem v duchu. Nahlas sem si povzdychla: ´Tohle mu říct přece jen nemůžu…´
„Nebyla dost vidět, stejně by neměla dost světla a uvadla by, tak si jí ustřihla,“ lhala jsem jak když tiskne. Nevěřil mi, ale už nic neřekl. ´Jeho věc,´ řekla jsem si spokojeně v duchu. Jakub někam odběhl a já měla volnou ruku a když není dohled, tak se moc dělat nechce. Raději jsem si sedla do stínu jednoho keře a snažila se vplést tu růžičku, kterou jsem nedovoleně utrhla, do vlasů.

´Tak a je hotovo,´ spokojeně jsem se protáhla a chystala se znovu dát do práce.
„No to je dost, že jste se probrala,“ zaslechla jsem za sebou pisklavý hlas. Naštvaně jsem se otočila a slova mi zmrzla na rtech. Sladce se na mě usmála a já měla chuť něčím po ní hodit.
„Prosím?“ přemohla jsem se a zeptala se otráveně.
„Říkala jsem vám, že je dost, že jste se probrala a konečně se dala do práce!“ řekla ostře. Nepěkně jsem se na ní podívala.
„Ještě jednou se na mě vy chátro takhle podívejte a já vás vyhodím!“ vyštěkla. Popotáhla jsem jedno obočí nahoru a byla dokonale klidná. Bylo vidět, jak jí to děsně rozhodilo, což mě jen pobavilo. Zalapala po dechu a začala se rozhlížet kolem sebe.
„Danieli! Danieli!“ zavolala pěkně hraně hystericky, až mě to rozesmálo.
„Copak se děje Krist?“ zaslechla jsem Danielův hlas. Spěšně jsem si strhla slaměný klobouk víc do čela.
„Danieli! Jen se podívej koho tu zaměstnáváš!“ začala kňourat ta malá fiflena.
„Stalo se něco?“ řekl už trochu otráveně.
„Ale Danieli! Je drzá! Na mě? Chápeš to?“ říkala to, jako by to bylo trestné.
„Krist, tak si jdi sednout pod altánek, ten dřevěný, a já to tady zatím vyřeším, ano?“ roztomile jí navrhl řešení.
„Ale Danieli! Dřevěný? Já půjdu na verandu. A nezdržuj se tu dlouho,“ řekla smířená a s dobrým pocitem, že se mě určitě zbaví odešla. Jenže ona se asi v tom jejím Danielovi spletla. Protože tenhle její Daniel, si jen povzdech a chytil si hlavu do dlaní.
„Děje se něco?“ řekla jsem líně.
„Všechno se to zase zkomplikovalo,“ přiznal se.
„Můžeš si za to sám,“ odsekla jsem. Pozorně se na mě podíval, nic však neříkal.
„Si drzá,“ řekl studeně.
„Aspoň neměním snoubenky!“ vyprskla jsem a podívala se na něj. Ztuhl.
„Ty jsi neodešla?“ zeptal se a v očích se objevily hvězdičky.
„Ne,“ nasadila jsem nudný tón na chvíli se mezi námi usadilo ticho, jenže ho přerušila jeho otázka.
„Ty děláš s Jakubem?“ zeptal se najednou odměřeněji.
„Jasně,“ protáhla jsem to naschvál a provokativně jsem se na něj podívala.
„Já vlastně zapomněl, jak si se k němu měla,“ odsekl a odešel. ´No prima,´ řekla jsem si v duchu a dodělala růže.

´Stejně mi může být ukradený,´ říkala jsem si jako zaklínadlo, které mi stejně nepomáhalo. ´Proč se to sakra tak zamotalo?!´ naštvaně jsem se ohnala po nejbližší kytce rukou.
„Ach jo,“ svezla jsem se s povzdechem na zem. ´Nikdy to nebude dokonalý…vždycky bude něco chybět…nebo spíš…vždycky mi to unikne… to sem tak, no, tak… pomalá?´ zakroutila jsem hlavou a začala se smát. ´Jsem opravdickej blázen.´

Můj smích se po necelé minutě změnil v pláč. Hlavou lítalo tolik otázek… Proč vlastně žiju ve snu? Proč jsem tu, místo svého života? Je tohle snad lepší? V čem? V tom, že tu o mě někdo stojí?… Ale… Je vůbec nějakej kluk víc než přátelé? Mám to tu raději jen proto, že je tu nějaký Jakub?…!!!!

´Co že sem to řekla?´ nechápavě jsem hleděla pryč. ´Jakub? Já…nebyl to Daniel?´ zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe.

„Ulítly ti včely?“ začne si mě dobírat známý hlas. Polekaně jsem sebou trhla a podívala se na něj. ´Opravdu k němu něco cítím?´ dutě jsem na něj civěla a nechápala se. ´Já se koukám na kluka a ani nerudnu? On kouká na mě a semnou to nic nedělá?… Sem tohle opravdu já?´ Myšlenky utíkaly jedna za druhou a každá byla jak splašený kůň. Pěkně potrhlá a nepochopitelná a hlavně neuchopitelná.
„Stalo se něco?“ zeptá se po chvíli, když nějak nereaguji.
„Ne, žádný tu nejsou,“ odpovím zcela normálně. ´Aha… tak nevim, mám ho ráda?…Jako kamaráda?´ pořád si ho prohlížím.
„Snad sis taky nevšimla, že sem hezkej,“ mrkl na mě. Postiženě jsem od něj odtrhla oči a cítila jak mi hoří tváře. Nejraději bych se ho zeptala jestli jsem opravdu červená, protože to nějak nevím jistě, jenže by si myslel že sem úplně vykolejená.
„No tak, co se s tebou děje?“ zamával mi rukou před obličejem.
„Nic,“ trhla jsem hlavou.
„Nic?“ usmál se.
„Nic,“ pohodila jsem hlavou.
„To si říkej holubům, dyť to vidim, jak se nic neděje,“ začal se smát. Ublíženě jsem po něm koukla.
„No neříkal jsem to? Copak se děje?“ přistoupil ke mně blíž a podíl se mi do očí. Uhnula jsem. ´Tohle bych udělala i normálně, akorát že bych se do téhle situace nikdy nedostala,´ prolítlo mi hlavou.
„Podívej se na mě,“ snažil se komunikovat. Zakotvila jsem pohled někde u jeho ramene.
„Skvěle a teď se mi koukni do očí,“ smál se.
„Proč tohle říkáš? Chceš něco? Jestli jo, tak mi to řekni rovnou a nech tohohle trapnýho divadla!“ vyjela jsem ostře a musela sem zamrkat, nějak mi z toho vyhrkly do očí slzy.
„Nech toho a řekni mi co se stalo,“ zkusil to znovu, což mě rozzuřilo k nepříčetnosti.
„Proč bych ti měla něco říkat?! Chci pryč!“ začalo se mi to vymykat z rukou. Zato Jakub se asi neztratil jako já. Rychle ke mně přišel a než jsem stačila reagovat, tak mě objal.
„Všechno bude zase dobrý. Já ti chci jen pomoct, tak kolem sebe přestaň kopat jako vystrašenej kůň.“ ´Sakra, další koně,´ zcela nesmyslně jsem se přirovnala k mým nepochopitelným myšlenkám. Nic jsem neříkala, jen jsem si začala uvědomovat jeho blízkost, to že mě objímá, a šeptá mi do ucha… je tak blízko a já … cítím něco? Pomalu jsem otočila hlavu a prohlídla si jeho tvář. Zastavily mě až jeho oči, do kterých jsem se vpila jako houba.
Když jsem si uvědomila, co se děje, začali mi v břiše pobíhat mravenci. Před očima mi v rychlosti proběhla vzpomínka, kdy mě políbil a zatoužila jsem, aby to zopakoval.
„Nedělej to,“ zašeptal.
„A co dělám?“ vydechla jsem. Uhnul očima. Můj pohled se změnil na zklamaný. Najednou se všechno obrátilo. Jakub si mě k sobě těsně přitáhl a s pohledem už zase zabodnutý v mých očích mi dal pusu a rychle se odtáhl. Vykuleně jsem se podívala. ´Co to sakra bylo?´ nechápala jsem, čekala jsem aspoň polibek, ne normální pusu.
„Proč si to udělala?“ zeptal se naštvaně.
„Co jsem udělala?“ nechápala jsem ještě víc.
„Tohle sis přála, viď? Tak moc přála, že jsem to postě musel udělat. Sakra, už se prober! Je to sen, ne? Tohle všechno. Přála sis i abych to pochopil. A co se stalo?! Pochopil jsem to. Všechno a nelíbí se mi to. Vůbec. Myslíš si, že tu můžeš pořád být schovaná? Probuď se, tohle je přece dobrý jen pro tebe. Přišla sis kdoví odkud a teď nám řídíš životy jen svou fantazií!“ Ke konci už na mě křičel.
„To já? Můj sen? Nechtěl si to? A naše první setkání? To taky já a moje pomatená hlava?“ začaly se mi lesknout oči.
„Nevím, zeptej se někoho kdo to vymyslel! Ale asi to budeš ty, ne? Copak nespíš? NO?!“
„Promiň,“ stekla mi slza po tváři.
„Ale tohle jsem nechtěl,“ najednou obrátil, chtěl mě zase obejmout ale já uhnula.
„Najdu způsob jak zmizet, jak se vrátit, jak vám neubližovat. Odpusť mi, prosím,“ pokusila jsem se o úsměv a utekla pryč.

´Jak se odsud dostanu zase zpátky domů? Do svého života a přestanu oblbovat jiný svět, aby skákali podle mě. Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že je to jiný svět do kterého patřím?´ Podvědomě jsem běžela do altánku. Ale nebyl tu. Kde to všechno začalo, končí i to co nemá. Obrátila jsem se a utekla pryč z pozemků kláštera-zámku.

Opatrně jsem obešla dům. Vstříc mi přišla jen Ari.
„Vím, že všechno víš, tak mi poraď. Kde je?“ Ari se ale otočila a odešla pryč. Je to na mě. Já to pokazila svým návratem.

Otevřela jsem dveře do domu, prošla tmavou chodbou a zarazila se u dveří vedoucích do mého pokoje.

Najednou jsem věděla co musím udělat. Lehla jsem si zpět do postele kde jsem se probudila ve svém snu, který mi přirostl k srdci víc, než můj pravý život. Čím to ale bylo? Byla jsem nešťastná? Nic nechápu, jen vím, že jestli jim nechci ubližovat musím zmizet. Už jsem zavírala oči, když se rozletělo okno, vstala jsem a vyklonila se z něj. Stál tam, jako předtím, majestátný a nezkrocený. Jeho krásný hřbet však byl už obsazený. Seděl tam Jakub. Musím se přece rozloučit. Musím!

Vyskočila jsem z okna a rozeběhla se. Věděla jsem, že tam na mě číhá i ten černý pes, který mě dostane zpátky tam, kam patřím.

Doběhla jsem k němu. Sesednul z koně a čekal.
„Odpusť, vracím se,“ začal jsem. Přerušil mě, chytil mi hlavu do dlaní a políbil mě.
„Proč mi tohle děláš?“ zašeptala jsem.
„Tohle jsem chtěl udělat,“ usmál se.
„Už musím,“ chtěla jsem odejít.
„Počkej,“ zadržel mě.
„Nezapomeň na sny, vždycky tu budu, ale žij, každý je vyjímečný,“ začal se loučit.
„Ráda, neboj se,“ usmála jsem se očima a otočila se k němu zády.
„Ahoj,“ snažil se předstírat, že se ještě potkáme.

„Sbohem,“ opravila jsem ho a začala jsem slzet s úsměvem na rtech.

´Tak pojď ty moje krásná bestie,´ pomyslela jsem si.

…
…

Žiju si svůj život se sny, které se mění každým dnem. Třeba tam někdy je, zamaskován v někom jiném. Třeba právě on je tím, kdo mě vždy probudí, abych nezažila bolest a vlastní smrt v nočních můrách.

Happy end?… Jak pro koho…