Čtyři oči 3.díl

Sylva

S výrazem dementního blbečka stojím před skříní a zamyšleně si hryžu nehet na malíčku, naprosto ignorující fakt, že mě tenhle rudý lak stál dobré tři stovky.
,, Culíš se jako měsíček na hnoji,“ Mamka nakoukne do pokoje, přičemž v jedné ruce drží hrnek se svojí obvyklou porcí ranní kávy, zatímco v ruce druhé svírá jakési veledůležité papíry nejspíš na každodenní pondělní poradu, nebo co já vím.
,, Dík,“ zahučím výmluvně, ,, Ještě jsem se dneska nedívala do zrcadla, tak alespoň vím, jaké líčení mám zvolit!“ Zavrtí hlavou, vzdychne ( To se nám ty děti, pane, vyvedly! ) a odevzdaně nakráčí zpátky do obýváku, přičemž mě ještě neváhá co nejhlasitěji upozornit, snad aby sousedé měli také něco z té naší pondělní ranní idylky:
,, Jsou tam dva pod nulou, nezapomeň se teple obléct!“ Kde vlastně žiješ, mami? pomyslím si otráveně a navleču na sebe tričko s odvážným výstřihem. Džíny, ponožky a mikinu, jaké pak s tím dělat cavyky, že? V předsíni na sebe hodím bundu, snídaní se nezdržuji, ještě bych si musela vyslechnout další salvu připomínek!, ani se nerozloučím a vyrazím ku škole. Jsem to já ale pilná studentka!

,, Co za těmi okny vidíte tak zajímavého?“ V učebně panuje celkem ticho, pouze občas se ozve lehké uchichtnutí. Rukama si podpírám hlavu, bezmyšlenkovitě si hraju s tužkou a teprve, když do mě Martina s pusou od ucha k uchu pořádně strčí, překvapeně si uvědomím, že profesorka jaksi mluvila na mě.
,, Prosím?“ Prudce se narovnám, namátkou otevřu sešit, s učebnicí se už přes rok nenamáhám tahat, tu bezzubou stařenu však neoklamu.
,, Vida, slečna Jonášová vážně jeví neutuchající zájem o historii našeho národa, tak buďte tak laskava a pojďte nám předvést své znalosti,“ vyzve mě postrach profesorského sboru jízlivě.
,, Ale nemohla bych …,“ zkusím to, nýbrž bez valného výsledku.
,, Ne!“
,, Když já …,“
,, K tabuli!“
,, Ale paní prof …,“
,, Chcete kolkovanou žádost?!“ Neochotně stanu a doploužím se z předposlední lavice před tabuli. Šprti v předních lavicích se nedočkavostí pomalu chvějí, cítím ty vibrace až sem. Kromě toho mi dějepis na zdrávce přijde jako ta největší zbytečnost, a když si k tomu připočtu fakt, že vlastně ani nemám páru, jestli jsme v pravěku, nebo v devatenáctém století, vychází mi jediná možnost.
,, Povězte nám něco atentátu na Heydricha!“ Vida, takže druhá světová válka! To je však jediné, co mě v tu chvíli napadne správně.
,, No … takže … Byl to atentát …,“ Nejistě si odkašlu a celá třída se rozesměje.
,, Prý byl to atentát,“ papouškuje ta čarodějnice. ,, Ještě něco?“
,, … Proveden roku 1942…,“ Začnu přecházet sem a tam a odněkud ke mně přilétne tichá nápověda.
,, 27. května,“ sdělím s rozzářeným výrazem. Víc si ale nejsem schopná vybavit, i kdyby mě rozčtvrtila.
,, No,“ Profesorka se zhluboka nadechne, ,, Tak abychom tady nebyli dalších pět let …,“
,, To už tu ty dávno nebudeš,“ usyknu tiše mezi zuby a ti, co mě zaslechnou, mají důvod k dalšímu smíchu .
,, … Máte plný počet,“ Zapíše si známku a zašilhá na mě přes brýle, ,, Spokojená, ne?“
,, Naprosto,“ ujistím ji a dřív, než se vzpamatuje, zmizím na opačnou stranu učebny, kde čeká moje rozviklaná židle.
Sotva zazvoní na přestávku a neoblíbená dějepisářka se vypaří ze třídy jako pára nad hrncem, vážně si oddychnu. Ještě by byla schopná mě odtáhnout do ředitelny a přesvědčit postaršího podsaditého mužíka, co vede náš ústav, aby mi přepsal známky na zítřejším vysvědčení!
,, Jdeš někam s Kamilem?“ zajímá se Martina a vytáhne z tašky jablko. Páni, dieta za všechny prachy.
,, Rozešli jsme se,“ řeknu výmluvně, to ji ovšem neodradím.
,, Vážně? Kdy? Kde? Jak? Proč?“ Připomíná mi zaseknutý kafemlejnek. Pořád dokola a dokola až do konce drahocenné přestávky mele o tom, jací jsou kluci hajzlové a kdesi cosi. Ke konci už se nenamáhám ani předstírat že poslouchám, i když to vůbec není nutné, kámoška si bohatě vystačí s monologem. Vysvobodí mě až příchod našeho třídního Rokyty.

Julie

,, Vážně to nešlo jinak?“ zahuhlá trochu zklamaně tatík s plnou pusou bramborové kaše, ,, Já byl na matematiku vždycky nejlepší!“
,, No jo,“ zazubím se na něj, ,, To nám došlo, že bys jinak nedělal analytika. Čísla a zase čísla, co?“ Ta trojka na pololetním vysvědčení mě nemrzí ani za mák, naopak si mohu gratulovat, díky dobré povaze matikáře Ženíška, co teprve nedávno ukončil vysokou školu a letos je u nás prvním rokem, z toho nebyla čtyřka.
,, Z češtiny máš výbornou, ne?“ Mamka se k naší debatující dvojici otočí od plotny, kde se to smaží, prská a škvíří. ,, A z jazyků taky. Tudíž není co řešit!“ Zadumaně přejedu očima papír, načež ho přehnu a ledabyle strčím do kapsy. Nač si dělat hlavu!
,, Ahoj,“ Mezi dveřmi se objeví ségřina hlava a chystá se zase zmizet.
,, No počkej,“ Hlava rodiny je vážně vykuk, ,, Pojď se nám pochlubit i ty!“
,, Hm,“ Sylva, ještě v bundě a tvářemi zčervenalými od mrazu, položí na stůl svoje hodnocení a chystá se zmizet.
,, Ty máš nedostatečnou? A z čeho?“ zhrozí se táta a dvojče po mně střílí zoufalé pohledy signalizující žádost o pomoc.
,, Musíš uznat sám,“ přeruším ho odhodlaně, než začne s dalším kázáním, ,, že nedostatečná v půlce třeťáku, navíc z latiny, což, byl zrovna tvůj nejhorší předmět, se nic nestane. Já měla loni latinu taky a mohla jsem být ráda, že jsem to nějak uhrála. A navíc se sám podívej, Sylva má taky trojku z matiky a to je u ní vážně úspěch. A ze základních předmětů, jako je biologie nebo psychologie, má chvalitebné!“ Zmlknu i tikám pohledem po kuchyni. Mamka uznale přikývne, Sylvě se skoro podlamují kolena úlevou a tát vypadá, že sem mu vzala vítr z plachet. Fajn, nebezpečí je zažehnáno.

,, Chci ti poděkovat,“ Ségra vklouzne do pokoje a tiše za sebou zavře dveře. ,, Měla jsem z toho docela strach!“ Mávnu rukou a pokračuji v rozestýlání postele. Není moc obvyklé, že jsme v pátek večer doma, navíc se už v půl desáté chystáme do postele, ale oběma nám je jasné, že alespoň pro dnešek bychom flámování mohly nechat.
Když už se v místnosti rozlehne mírumilovná tma a já ležím až po uši zachumlaná v přikrývkách ( Páni, tohle mi vážně chybělo! ), zamyšleně se zeptám:
,, A začneš se to učit?“ Z druhé postele uslyším hlasitý povzdech.
,, Budu muset, už jenom kvůli tomu, abych před Standou nebyla za blbce!“ No páni, to tu ještě nebylo.
,, Ten má na tebe vážně dobrý vliv,“ poznamenám a pohlédnu ven skrz zašpiněné okno. Jelikož bydlíme ve druhém patře, vidím až k druhému paneláku, kde to ovšem vypadá jako po vymření.
,, Je to vysokoškolák,“ začne vysvětlovat Sylva, ,, A ta jeho holka letos bude maturovat. A já…,“
,, Jsem do něj opravdu blázen,“ dokončím za ní a odpovědí mi je jen zasmušilé hm. Je to zvláštní. Sice jsme si nikdy nešly po krku, občas jsme se navzájem podržely, ale nikdy jsme si se Sylvou úplně nerozuměly. A teď mezi námi panuje tak trochu přátelská atmosféra.
,, Když Standa miluje tu svojí pipku,“ pokračuje nahlas, ,, A já se bojím, že by mě poslal do háje. A tentokrát mám dojem, že jsem zamilovaná!“ Tak to slyším poprvé v životě! Zamyšleně se zakousnu do nehtu ( Příšerný zlozvyk ) a dlouze zaváhám.
,, Děje se něco?“ Sylva postřehne moje starosti. Tak s tím ven!
,, Dneska ráno jsem cestou na autobus potkala jednoho kluka. Stál tam tak na chodníku úplně sám s bílou holí v ruce a čekal, až bude moci přejít silnici. A já k němu přistoupila a nabídla mu pomoc. Byl vážně moc milý a nakonec se ukázalo, že máme společnou cestu. A než jsme dojeli do Prahy, dozvěděla jsem se o něm spoustu věcí, umí nádherně vyprávět. Jmenuje se Ondra, je mu pětadvacet a pracuje v jednom speciálním centru, kam mohou přijít lidé s podobnými problémy jako má on. Vážně mě na něm něco zaujala, a tak … Když mě pozval na večeři, souhlasila jsem. Ale během večera se mi to všechno nějak rozleželo v hlavě a došla jsem k závěru, že mě sice na Ondrovi něco zaujalo, doopravdy, má v sobě takovou tu jiskru, ale nevím, jestli by nám to klapalo. Nemám ponětí, jak bych to zvládala, i když samodřejmě záleží hlavně na něm, že?“ Nejistě zmlknu a v pokoji nastane ticho. Slyším pouze svůj zrychlený dech a klidné oddychovaní z vedlejší postele.
,, To je jako z románu,“ špitne Sylva po chvilce, ,, Na tu večeři bys jít měla!“
,, Myslíš?“
,, Rozhodně. Je pochopitelné, že máš strach, ostatně kdo by neměl, ale třeba prošvihneš svojí celoživotní šanci. Nebuď blbá!“ Přestanu si ohryzávat nehet a uvědomím si, že má pravdu. Občas se prostě chovám jako hlupka!