Čtyři oči 4.díl

Julie

V sobotu, kdy si obvykle přispím ráda alespoň do deseti, jsem už v půl osmé na nohou a rázuji po bytě. Vážně pořád ještě váhám, zda na smluvenou schůzku jít nebo zůstat doma!
,, Seš jako slepice u vajec,“ okomentuje lakonicky moje počínání sestřička, která nemá na práci nic lepšího, než si pilovat nehty a zkoušet na nich nějaký super úžasný lak. Ušklíbnu se, nicméně inteligentní odpověď si raději nechám pro sebe, jelikož bychom se ještě pohádaly a nálada v našem malém bytě by se tak pohybovala někde okolo bodu mrazu, a to já vážně nemám zapotřebí. V obědu, který pro dnešek tvoří moje milované špagety s obvyklou extra porcí sýra navíc, se jen prošťourám a na máminu starostlivou otázku, zda mi není špatně odpovím shovívavým úsměvem. Abych to všechno nějak odčinila, výmluvně umyji nádobí, na což táta reaguje významně povytáhnutým obočím, a pak zalezu zpátky do pokoje. Sylvu však neoklamu.
,, Tak hele,“ začne náhle, když se usadím na posteli s knížkou v ruce a předstírám čtení, zatímco ona si právě maluje kolem očí černé linky ( to vypadá na další probdělou noc s tragickými následky, co si budeme povídat, nejsem včerejší ), ,, Rozhodně bys tam měla jít, jednou jsi něco slíbila a ty jsi taková zásadová. Nemám pravdu?“
,, Máš,“ připustím s těžkým srdcem, ,, ale copak ty nikdy nemám strach?“ Tentokrát se musí stáhnout zase ona.
,, To si piš. Pokaždé, když mám schůzku, se celá třesu, že se ten dotyčný kluk se mnou náhle, z ničeho nic, rozejde. Už jsem to zažila několikrát, takže vím moc dobře, co to znamená slovo strach!“ Na malý, vážně jen na malý, okamžik mám dojem, že se v šedých očích zaleskly stříbrné diamanty slz, avšak pokud to pravda byla, Sylva nehne ani brvou a hned spěšně zamrká. No jo, ty potvůrky jsou dotěrné!
,, A ani nemám co na sebe,“ změním raději co nejrychleji téma, abych předešla nedorozumění. Na sestřině tváři se objeví potulný úsměv a dřív, než mohu začít protestovat, aktivně přiskočí ke skříni a v našem pokoji začne menší módní přehlídka.

Sylva

Krátce před pátou se rozloučím s nervózní ségrou, obuji si kozačky se závratnými podpatky, co mám teprve od podzimu, tehdy to byl vážně skvělý módní úlovek!, ještě se krátce upravím před zrcadlem v předsíni, rty přetáhnu leskem s lehkou vůní mandlí a pak už nemám stání. Obvykle si sice pár minutek zpoždění neodpustím, což klukům obvykle nevadilo, klidně přešlapovali na místě schůzky deset, patnáct minut, než jsem se konečně uráčila poctít je svou přítomností, ovšem, jak se včera vyjádřila Julie, díky Standovi se pomalu ale jistě začínám měnit k lepšímu. Páni, když se na to koukám tak zpětně, dřív jsem musela být vážně nesnesitelná!
Na náměstí před poštu, kde máme sraz, dorazím na minutu přesně, přesto však kluk, při jehož pohledech se mi podlamují kolena, už trpělivě čeká.
,, Ahoj,“ Věnuje mi zářivý úsměv na přivítanou ( páni, to ten večer začíná! ) a lehce mě obejme kolem ramen.
,, No, mohli bychom jít do kina, dávají nějakou romantickou komedii, které ty máš moc ráda,“ tak za tohle by měl dostat metál! ,, … A pak zajdeme na večeři, ne? Slyšel jsem, že dneska mají mít nějakou specialitu. Co ty na to?“ S ním bych šla klidně na konec světa, kdyby mě o to požádal. Ta jeho slep… Teda pardon, přítelkyně, neví, co má.
zdejší kino sice není nic extra, ovšem fakt, že máme poslední řadu takřka skoro celou pro sebe, má taky své výhody. Film s Hughem Grantem a Drew Barrymore je vážně hezký, někdy slzím smíchy, zatímco jindy bych se nejraději svému společníkovi stulila do náruče nebo ho alespoň lehce pohladila po tváři. Kamarádství mezi klukem a holkou je vážně pěkná fuška!
Jestliže jsem čekala, že pak se Standou vyrazíme do místní restaurace, popřípadě do pizzerie, kde bych zaručeně potkala Julii, úplně jsem se sekla. Překvapí mě totiž svojí láhvově zelenou Oktávkou, co stojí vedle v ulici, a vezme moji maličkost do sousedního města, co je přeci jen drobátko větší než ta naše přerostlá vesnice, kde se usadíme v útulné vinárně.
A když nám pak číšník donese objednávku, Standa se nejistě nadechne a já už tuším, že přijde něco velkého.
,, Víš, Sylvo, za posledních pár týdnů, co se známe, jsem si k tobě vypěstoval hodně velkou důvěru …,“ Odmlčí se a zamyšleně si pohrává se skleničkou suchého červeného. Neodvážím se ani muknout, natož snad abych ho přerušila. ,, Pamatuješ si ještě, když jsem říkal o Janě?“ Aha, milá přítelkyně, se kterou se neznám a už jí nesnáším!
,, Chodíme spolu dva roky a já jsem se konečně nechal alespoň trochu zviklat. Chtěl jsem, abys to věděla jako první!“ Sáhne do kapsy u mikiny a vytáhne stříbrný prstýnek s několika blyštícími se kamínky. Naděje ve mně naráz pohasne jako propíchnutý balón a v celém nitru se mi rozlije směs smutku, zklamání a vzteku.
,, Možná dělám chybu, ale rozmýšlel jsem se dlouho. Co si myslíš ty,“ Jeho oči se setkají s mými a já mám pocit, že se propadám v nekonečné hloubce smaragdů, ,, Mám ji požádat o ruku?“ Na bedrech mi leží neuvěřitelná úzkost, avšak je mi jasné, že mu na mém mínění velmi záleží a nechci ho zklamat!
,, Jasně,“ Nuceně se pousměji a dám si záležet na tom, aby mi v hlase nebylo slyšet zklamání, ,, Určitě bude moc ráda!“ Natáhnu se po svém vínu.
,, Tak to zapijeme, ne?“ Nechci se dnes večer podívat skleničce na dno!

Julie

Zdejší pizzerie je plná zhruba z poloviny, většinu hostů tvoří tři zhruba patnáctileté puberťačky, co sedí těsně u baru a šilhají na obsluhujícího číšníka, rodinami s dvěma dětmi a jeden postarší manželský pár, co si s klidem upíjí sodovku a tiše spolu mluví nad ančovičkovou pizzou. A úplně vzadu zahlédnu toho, kvůli kterému jsme dva poslední dny tak moc vyšilovala. Sedí u stolu pod oknem, před sebou má sklenici s džusem a hůl je opřená o stůl. Nejistě k němu zamířím, přičemž se snažím setřást zvídavé pohledy ostatních hostů, zvláště pak těch nán, které mě zjevně považují za konkurenci.
,, Ahoj,“ Opatrně mu položím ruku na rameno. Pokud jsem čekala, že sebou škubne leknutím, šeredně jsem se spletla, Ondra mě překvapí, nebo´t se na mě s klidem otočí.
,, To jsem rád, že jsi přišla, bál jsem se, že budu muset vypít tenhle džus a vrátit se zpátky domů!“ Přestože jediné, co vidí, je černočerná tma, galantně mi pomůže sundat kabát, což mě trochu udiví, zároveň mi to ale přijde nesmírně milé a ochotné. Od většiny svých vrstevníků bych se něčeho takového nedočkala.
,, Co slíbím, to splním,“ ujistím ho, když se usadím naproti a natáhnu se po jídelníčku. ,, Už sis objednal?“
,, Kdepak, čekal jsem,“ řekne a pak mě požádá, zda bych mu mohla přečíst nabídku. Začnu trošku roztřeseným hlasem, avšak postupně ze mě nervozita opadává a na konci už se mi ani netřesou kolena. Vážně nevím, proč jsem se tohohle večera bála.
Když před nás sympatický pingl položí plné talíře, počáteční napětí opadne a konverzace je stále volnější.
,, Sylva je vážně úplně jiná než já, nikdo nepozná, že jsme sestry, natož dvojčata. Ty výrazy rodičů, když jsme se na základce jednou vrátili z výletu, vážně stály za to. Sylva si obarvila hlavu, dokonce se nechala i ostříhat, zatímco já se tenkrát poprvé opila a hned při té příležitosti jsem šla za učitelkou pochlubit se. Dodnes si přesně pamatuji, co řekla: Vida, Julie Jonášová, vidím, jaký má na tebe tvoje sestra vliv. Obě jste stejné! A právě v tu chvíli se objevila ségra s tím novým účesem a naší milou třídní málem trefil šlak!“ Tahle historka, kterou obvykle dávám k dobru i na rodinných oslavách a podobných akcí, kterých se Sylvou tak moc nerady účastníme, ho neuvěřitelně rozesměje. Zvědavě ho při tom pozoruji. Vlastně jsem si ho takhle zblízka ještě neprohlížela, což je takový můj zvyk nebo zlozvyk, berte to jak chcete, studovat lidské rysy a vzhled a poté si o dotyčném udělám obrázek. Moc dobře vím, že se nemá soudit podle vzhledu, nicméně se svými úsudky často nejsem daleko od pravdy.
Krátké tmavohnědé vlasy, oči hledící kamsi doprázdna, ovšem s jasným oříškovým nádechem, ve kterém občas tancuje neposedný plamínek podzimního slunce, hlavně tehdy, když se Ondra směje, což se pro mě stává pomalu nejkrásnějším okamžikem, dlouhé štíhlé paže a jisté nohy, jež dřív zajisté jako nohy každého malého hošánka kopaly do fotbalového míče, běhaly po hřišti a pokoušely se dostat co nejblíže k brance. Pokud zrovna mlčí, má ve tváři vepsaný zamyšlený výraz a prsty občas ťuká o svou hůl, jak jsem si už stačila všimnout. Je to nejspíš takový zlozvyk, kterého se člověk jen stěží zbavuje, mnohdy mu to ovšem zůstane až do stáří, kdy si na stará kolena uvědomí, jaký byl celý jeho dosavadní život.
A když pak stojíme před patrovým nájemním domem ( celkem rychle jsem zamítla Ondrův návrh na doprovod a místo toho jsem vyrazila po jeho boku ), slova nám náhle uvíznou kdesi v hrdle.
,, Byl … byl to váž …,“ Nemohu domluvit, protože se ke mně nakloní a naše rty se žádostivě spojí v jediný dlouhý polibek.