Jen náhradnice?

Víkend si užívám na sto procent. Sobota je zabytá učením na pondělí, kterého je požehnaně a neděle? Ta je krásná, ale krátká. Dopoledne, které díky Karolínce prospím, odpoledne balení věcí, které se mi zase budou na týden hodit a kolem 3 loučení, tentokrát ne s Terčou, ale s Markem!!!
„Takže za týden, ale doufám, že se neopijeme.“řeknu se smíchem a se vzpomínkou na páteční večer, kdy jsme se nejen opili, ale také spolu vyspali!!
„Určitě ne. Měj se tam, ahoj“nesnáším loučení. Je příliš bolestivé a příliš dlouhé!!
Tentokrát s námi nejede Karolínka, jelikož si právě hraje s Barčou, která je u nás. Loučení tedy proběhne tam, kde je rychlé, jen obejmutí a hotovo, dál si mě nevšímá a hraje si.
„Dávej na sebe pozor“prosím mě mamka před panelákem, kde jak si všimnu se v našem bytě už i svítí, tudíž jsou holky už tam, nebo alespoň jedna z nich.
„Neboj budu, ale ty taky“slíbím ji ale zároveň i po ni chci slib, když ho dostanu propustím ji, aby mohla odjet domů za Kájou, která snad nezbořila panelák, kde bydlíme, i když u ní je všechno možné..
Odemknu si dveře od bytečku, kde podle bot jsou už obě dvě tady.
„Ahoj holky!“zavolám od chodby, de své boty přidám k jejich a vejdu do bytu, kde najdu i Kubu.
„Ahoj“pozdraví mě holky i s Kubou, který se baví s Dančou a asi jsem je hodně vyrušila!!
„Co se tu děje? Stalo se něco?“zeptám se a položím si tašky k mé posteli, kde sedí Kuba s Dančou.
„Ne nic. Miry půjdeme se projít? Něco jsem zapomněla si koupit“ řekne hned Danča a já slyším jak se jí třese hlas. Co se tady děje?
„Jo jasně“souhlasí hned Mirka a už se obě zvedají k odchodu. Jen co se za nimi zavřou dveře, Kuba se postaví a začne přecházet po pokoji sem a tam.
„Co se tady děje?“ nechápavě se zeptám a vysvléknu si bundu.
„Musíme si promluvit“řekne vážně a obrátí se na mě
„Dobře, začni“souhlasím s ním, posadím se na postel a poslouchám co z něj vypadne.
„Chci se rozejít“vyhodí hned mému přání a já nestačím zírat. Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne.
„Proč?!“
„Zamiloval jsem se do své spolužačky, promiň kači, ale nešlo tomu zabránit. Už o prázdninách, ale myslel jsem, že zapomenu, ale nějak mi to nešlo. Kači..“
„Dobře.“řeknu jen „ať vám to klape.“
„Díky.“usměje se na mě. Naposledy se obejmeme a on odejde. Jen co se zavřou dveře ucítím pálení očí a později slanost slzí, které se mi spustili proudem. Padnu na postel a rozeřvu se jako malý děcko, které ztratilo hračku. Bohužel já jsem ztratila, ale ne hračku nýbrž přítele!!

„Oplocká?! Slyšíte mě?!“ vytrhne mě z myšlení učitelka, která mě asi touží vyvolat, jelikož mi to slíbila před dvěma týdny a stále nic, takže to určitě přijde teď a já nějak naučená nejsem.
„Promiňte, co potřebujete?“zeptám se hned jakmile zapnu příjem
„Vyvolat si vás, takže k tabuli!“poučí mi rázně a já se tedy vydám na pospas učitelce, která se tváří jako bůh radosti, že mě konečně dostala k tabuli, když jsem se ji tak hezky vyhýbala. Nebo spíš ona na ně vždy zapomněla nebo vyvolala pokaždé někoho jiného, tak se docela i divím, že si na mě vzpomněla a konečně mě dostala.
„Tak povídejte“vyzve mě „co jsme se učili minule?“otočí se ke mně čelem a já jen pokrčím rameny, takže mi začne pokládat jednu otázku za druhou a já mám hlavu jako na kolotoči.
„Oplocká tak za tři lepší to nebude“zakroutí hlavou a já se divím, že jsem to na tu trojku zvládla, když jsem se vůbec neučila!!
Posadím se tedy s trojkou a mám od ní zbytek hodiny pokoj, ovšem mé další spolužačky ne, protože zkouší jako o duši a samozřejmě se nikdo nepřipravoval, tak si sedají s 5, 4 nejlepší jak já s trojkami!!
„Ty jo dneska se učitelé pěkně rozjeli co?“usoudí Danča s my s Mirkou jen přikývneme. Konečně je po škole a my se opět jako každý den vracíme zpátky do bytu, kde se hned budeme učit, protože máme tolik úkolů, že mám strach, abychom šli vůbec spát. Co to do těch učitelů vjelo?! Stále jen zkouší, jestli si myslí že když jsme maturitní ročník, tak si nás budou zkoušet pěkně se mýlí!!
První týden v prosinci pro mě znamená psaní prověrky z matiky, kterou nám naše paní ředitelka slíbila, ale zároveň i návštěvu u gynekologa, jelikož mám už 3 měsíce zpoždění menstruace, což u mě není nic neobvyklého, ale ty bolesti hlavy, břicha, špatné chutě, z různých vůní se mi dělá špatně, z některých jídel je mi zle, ty které jsem měla ráda, nesnáším a ty které jsem v životě nestrčila do pusy sním na posezení!!
„Drž se!“popřeje mi Danča, kterou doprovodím ke škole, ale vydám se na opačnou stranu k poliklinice, kde mi nejspíše oznámí, že jsem těhotná.
Cesta proběhne velice rychle, jelikož chci stihnou alespoň druhou hodinu, když ne první, jelikož vím, že tam bude hodně lidí, i když k mému štěstí nemuselo by.
„Slečno Oplocká, pojďte dál“vyzve mě sestřička, které podám svou kartičku pojištěnce a vydám se přímo za paní doktorkou, ke které chodím třetí rok. Chodila jsem dříve u nás ve městě, ale od té doby co jsem tu, zažádala jsem si o změnu lékaře.
„Chcete jen napsat antikoncepci nebo jdete na vyšetření?“informuje se lékařka jen co usednu naproti ní do křesla.
„Antikoncepci nepotřebuji už je na ni asi pozdě.“hlesnu hlasem a tím přilákám i zvědavou sestřičku, která nechala papírování a přispěchala k nám.
„Pozdě? Proč?“ zeptá se doktorka, která i po mé větě přestane ťukat do počítače a zadívá se na mě
„Asi jsem těhotná“zašeptám a neujde mi jak se po sobě sestřička s doktorkou podívají.
„Dobře, ale první si vás vyšetřím“ řekne nakonec a já přikývnu, že rozumím. Zajdu do kabinky, kde se svléknu a se staženým žaludkem se vydám do ordinace.
„Ano slečno máte pravdu, jedná se o těhotenství začátek čtvrtého měsíce“souhlasí semnou doktorka a mě se potvrdí moje obava. Sakra, napadne mě hned, jen co vše potvrdí.
„Jestli to dítě nechcete měla jste přijít dříve teď je pozdě“ sdělí mi, jako by mi četla myšlenku, která mi opravdu projela hlavou. Obléknu se do riflí a posadím se ji naproti.
„Vypíšu vám průkazku a dám všechny možné brožůrky, aby jste si o tom něco přečetla.“řekne a už mi na kartičku, kde je mamina s bříškem napíše datum další kontroly a ještě k tomu přidá různé brožůrky, kde podle obsahu, který na rychle uvidím, je opravdu vše. „Musíte být opatrná mamino“
„Já vím. Děkuji nashledanou“rozloučím se a nacpu vše čím mě obdarovala do baťohu a vydám se ven z její ordinaci. V čekárně se to pěkně naplnilo, potkám tu i Kubovu spolužačku, která se tváří divně, když ji pozdravím, ale toho si nevšímám a výjdu ven, na čerstvý vzduch, kde se pořádně nadechnu. Panebože já jsem těhotná!! Čekám dítě!, bude ze mě mamina..Nejhorší otázka ale je, s kým to mrně čekám, kdo je otec mimina, které budu nosit ještě 6 měsíců a pak se o něj starat dalších x let!!
Po trochu zklidnění se vydám pomaloučku do školičky, kam přijdu zrovna v nejlepším. V matice, kde zastihnu Danču u tabule, jak ji zkouší!! Sakra, vsadím se, že vytáhne i mě můra jedna!
„Paní ředitelko já jsem byla u doktorky promiňte za pozdní příchod“omluvím se hned a vydám se do lavice, kde sebou kecnu na židli a začnu si vykládávat věci, ale jsem vyrušena ředitelkou, která mě vyvolá hned po Danči, která dostane za čtyři!!
„Oplocká tak pojďte“vyzve mě milým hláskem až se mi udělá zle. Nechám skládání věci, poslední knížku, kterou mám v ruce, hodím na lavici a vydám se k té můře!
Po nekonečných deseti minutách mě můra, pustí s dvojkou, kterou mi všichni, podle jejich pohledů závidí!! A já jim zase závidím to, že nečekají miminko a můžou mít volnosti kolik jen chtějí, což mě skončilo…
„Jak jsi dopadla?“zeptá se mě Danča s Mirkou, které si mě o přestávce chytnou na chodbě.
„Nic mi není“řeknu rychle a modlím se, aby na mě nepoznali, jak moc jim lžu. Nechce se mi chlubit, že jsem těhotná, natož ségře bývalého, který se semnou rozešel, natož kdyby zjistil, že možná bude otcem to ne, nikdy se to nesmí dozvědět ani on ani Marek.
„Fakt ti nic není?“zeptá se mě Danča, když se vypotácím z koupelny zelená jak sedma a kecnu na židli vedle ní, kde se učí.
„Ne fakt ne, něco jsem blbého snědla“ pokrčím rameny a dál se o tom bavit nechci a Danča to pochopí. Až přijde pravý čas dozví se to, ale zatím ten čas není.
„Tak fajn“ řekne Danča v pátek, když se rozloučíme s Mirkou a sami dvě se vydáme na zastávku.
„Co fajn?“nechápavě se na ni zadívám
„Co s tebou je?“vysvětlí mi blíže její otázku
„Semnou? Nic co by mělo být?“dělám blbou, ale vím, že ona něco tuší, alespoň podle jejich otázek a to jak mluví..určitě něco ví!!
„Jsi těhotná, že jo?“
„Jak jsi na to přišla?“přestanu dělat blbou, protože vím, že teď by to nešlo.
„Poznala jsem to na tobě. Začíná to jít vidět, i když se snažíš ať nejde. Mirka nic neví, té jsem řekla že jsi tak přibrala, ale ať ti to neříká, neboj se, tak blbá nejsem“ odpoví naprosto v klidu
„Proč jsi ji řekla, že jsem tolik přibrala? Mohla jsi jí říct, že jsem asi těhotná“
„Nějak se mi zdá, že nevíš kdo je otcem, proto jsem nic neřekla. Pamatuji si, jak jsi mi říkala, že jsi spala s Markem“
„Děkuji“poděkuji a ona ví za co. Neshodila mě, neřekla Mirce, že jsem těhotná, i když to v té době jen tušila, je to super kámoška a já si o ni myslela úplně něco jiného, teď mě přesvědčila, že je jiná.
„Pojď zvu tě na kávu“pozve mě Danča, když zjistí, že máme ještě půl hodinku k dobru a tak už za moment sedíme v kavárně hned u zastávky a pijeme kávu.
„A čí si myslíš, že je to dítě?“ptá se zvědavě, jen co servírka odejde
„No nejspíš Markovo“ řeknu váhavě a usrknu si kávy, která není naštěstí až moc horká, jinak bych měla spálené hrdlo.
„Máš Marka hodně ráda?“ptá se dál
„Mám a moc. Víš říkám si, že jestli to je jeho dítě, tak u mě vzniklo z lásky, ale u něj asi z opilosti, a jestli Kubovo tak nevím“ pokrčím rameny a tím uzavírám téma dítě a otec.
„Co ty a osobní život?“zeptám se pro změnu já, ať se neptá stále jen ona
„Dítě nečekám, přítele nemám, prostě si užívám“pokrčí rameny. „sakra měli bychom jít ať ten autobus neujdete“ řekne rychle, když se podívá na hodinky. Rychle zaplatíte a vyběhneme ven na ulici, kde se hned rozběhneme k autobusu, který stojí na zastávce a podle všeho je to ten náš. Ten si ale pospíšil, vždy jezdí pozdě a teď najednou o 5 minut dřív!
„To bylo jen tak“zhodnotí Danča, když se posadíme na sedačku, kde ještě dlouho rozdýcháváme tuhle odpolední rozcvičku, která nám dala opravdu zabrat.
„Hele nezvoní ti náhodou telefon?“všimne si po chvilce Danča. Chvilku poslouchám a má pravdu. Vyzná se v melodiích víc než já, a to i v mých. Rychle začnu mobil hrabat v tašce a když se podívám na display, kdo semnou tak moc chce mluvit, málem mám infarkt.
„Ahoj Kačko, neruším?“optá se má sestra Zuzana.
„Ahoj Zuzy, nerušíš, ale proč mi voláš?“zeptám se zmateně a kouknu na Danču, která na mě vyvalí oči, jako by mě viděla poprvé v životě. Ví moc dobře o mé sestřičce všechno. Zuzka odjela před třemi roky do Anglie, kde se vdala za svého přítele, který byl vlastně můj přítel, porodila dvě dcery, Terezu s Hankou a ani ne za dva roky ji manžel utekl s jinou.
„Protože ti chci říct, že tě budu čekat na zastávce s Karolínkou. Jsem doma Kačko, přijela jsem domů“ řekne a já tuším, že to nebude jen návštěva, ale něco vážného, když už i říká, že přijela domů.
„Dobře těším se pa“ rozloučím se s ní a když ukončím hovor podívám se na Danču, která na mě kouká a čeká co ji povím.
„Víš co nechápu? Proč se po třech rocích ozve, že přijela domů“ řeknu a Danča jen pokrčí rameny.
„Třeba něco chce“řekne po chvíli přemýšlení Danča a já o tom musím popřemýšlet,. Co když opravdu zase něco chce? Třeba jako minule, ukrást mi přítele? Vlastně ne počkat..já žádného nemám a Marek se nedá považovat na přítele.
„To bude zajímá, velice zajímavé“ukončím naše přemýšlení „dám ti vědět. Dančo uží si víkend“začnu se s ní loučit, když uvidím zastávku „moc nepař, znáš se a v neděli čauky“ Popadnu tašku, kde vezu mamině věci a prolezu kolem starší paní, která má tak odpornou voňavku, že jsem ráda, když ucítím vzduch a zhluboka se nadechnu. Ještě, že autobus tak rychle zastavil, byla by ostuda hodit šavli v autobuse, ale naštěstí to udýchám i venku, takže ostuda nebude.
„Kači!!“ozve se hlas, na který se těším celý týden a rozhlédnu se kolem sebe, z kama se hlásek ozývá. Pak ji uvidím, stojí u telefonní budky a opravdu tam nestojí sama.
Že by Zuzka nelhala a opravdu přijela domů?
Rychle se rozběhnu k místu, kde stojí obě mé sestry a tu jednu z nich, tu nejmenší obejmu. Na tu druhou, nejstarší, se podívám a pohled se ji ptám, co se tu děje.
„Ahoj Kačko“pozdraví mě, když pustím Karolínku a stoupnu před ní.
„Ahoj Zuzy, co se tu děje?“nechápu „kde je mamka?“
„O tom právě chci s tebou mluvit. Mamku převezli do nemocnice v pondělí“
„Co s ní je?! Proč jste mi nezavolali?!“vyjedu na ni hned
„Měla autonehodu, je v nemocnic, ale nevypadá to s ní dobře. Nechtěla jsem ti volat, přijela jsem v pondělí v noci chtěla jsem ti to říct osobně, promiň“
„Chci okamžitě za ní!!“vykřiknu na ni „Karolínko, kde je auto?“
„Tam“ukáže na parkoviště a utře si rukou slzy, která se jí spustili proudem po tváři.
„Zavezu tě tam“nabídne Zuzka a já se s Karolínkou, kterou mám v náručí rozběhnu k autu a je mi jedno jestli Zuzka utíká za mnou nebo ne. Utíká, jak zjistím později, když mi odemkne auto a zaveze rovnou do nemocnice.
„Dobrý den Renata Oplocká, kde leží?“informuji se u sestřičky, kterou zastihnu na ošetřovně.
„Vy jste dcera?“zajímá se a teprve, když přikývnu zadá do počítače jméno „pokoj 26“
„Díky“poděkuji a rozběhnu se chodbou a hledám pokoj 26. Narazím na něj, je až na konci chodby. Podívám se na Zuzku s Karolínkou, Zuzka přikývne a Karolínka se rovnou rozbrečí! Potichu otevřu dveře a vejdu do pokoje. Mamka leží na posteli, kolem ní je plno přístrojů, které něco zaznamenávají, což já vůbec nevím co. Přijdu k mamce k posteli a v momentě mám oči plné slz.
„Mami“zašeptám a pohladím ji po tváři.
„Kačko moje, dávej pozor na Karolínku. Miluju vás holky moje“mluví jako by se s semnou loučila!
„My tebe taky mami“řeknu hned. Vidím její slabý úsměv, zavírání očí a později jen pípání přístrojů.
„Mami“zašeptám „mám tě ráda“
„Mami!!“ozve se křik Karolínky a já ji zastihnu právě v čas, když se rozběhne k posteli. Pevně ji k sobě přitisknu a výjdu s ní na chodbu, kde se srazím s doktory, kteří k mamce rychle přibíhají.
„Miláčku, bude to dobré neboj“snažím se sestru utěšit, ale vím, že to jen tak nepůjde. Všechny jsme ztratily jediného človíčka, který nám byl vším. Ztratili jsme matku, osobu, kterou jsme tolik milovali a která nám dala život…

„Karolínko, běž si lehnout jsi unavená honem.“pošlu unaveně spát svou sestru, která i před pozdní hodinu tu s námi stále sedí.
„Nechci“řekne hned, ale obě s Zuzkou na ni vidíme, že chce.
„běž si lehnout honem“pošle ji i Zuzka a teprve teď poslechne a vydá se k sobě po pokoje, kde ještě dlouho svítí, ale pak je tma.
„Kde jsou holky?“zeptám se tiše a oběma přiliju trochu vína do skleničky,
„To je na dlouho“řekne vyhýbavě a uhne pohledem před mým.
„Máme dost času. Myslím, že mi máme vynahradit 3 roky, možná i více. Začni, času máme dost“vyzvu ji hned a napiju se vína.
„Když jsme se s Tomem vzali, všechno bylo v pořádku, narodili se holky, všechno v pohodě. Ale před rokem jsem se dozvěděla od kámošky, že ho viděla s mou kolegyní. Ona měla přitom 27 let!!, no rozvedli jsme se on šel k ní a začal boj o děti. Zvítězil on, protože jim něco nakecal, ale všichni si myslí, že podplatil soud. Holky můžu vidět jen dvakrát za měsíc ve víkendu. Žiju s kamarádkou v bytě, který jsme si pronajali, protože já bych sama byt nezaplatila. Včera jsem volala holkám, zvedl to Tomáš a že prý semnou nechtějí mluvit. Přitom jsem je slyšela,jak volají!!“
„To je debil! Jsi přece jejich matka ne? Musíš své děti vidět, nemůžou vyrůstat bez matky!“ začnu se hned rozčilovat
„jemu to zřejmě nedochází“pokrčí rameny „co ty? Co osobní život? Co škola? Přítel? Povídej“
„Osobní život, dobrý až na to, že jsem těhotná a nevím, kdo je otcem. Škola v květnu dělám maturitu, chtěla jsem jít na vysokou, ale tím, že jsem se dozvěděla, že budu za 5 měsíců matkou, mé plány shořeli. Přítel, kterého myslíš? Třeba Kubu, který se semnou rozešel kvůli jeho spolužačce, nebo Marka, kterému tu přítelkyni jen hraju?“
„Jsi těhotná? Blahopřeji, ale jak to myslíš, že nevíš kdo je otec? To musíš vědět ne? Teda pokud jsi nespala s obouma?“
„Spala. S Kubou a jednou, když jsme se s Markem opili, tak taky. Takže to dítě může být jak Kubovo, tak Markovo.“pokrčím rameny
„Mám jednu otázku“řekne váhavě, ale pak ji řekne „koho vlastně miluješ?“
„Nedá se říct, koho miluju. Ke Kubovi jsem cítila něco, čemu se láska nedá říct, je to brácha mé kamarádky, ale k Markovi, tam je to něco jiného“odpovím
„Máš to taky pěkně zamotané.“usoudí
„Však ty taky“
„To je pravda. Kačko, jak to uděláme teď? Byt je samozřejmě váš, já bydlím v Anglii, ale co bude s Karolínkou? Kdo se o ni bude starat, když ty budeš pryč?“ chce hned vědět.
„Já nevím, třeba si ji vezmu sebou. Školu tam zařídím, holky mi pomůžou snad.“pokrčím rameny
„Ne to ne.“nesouhlasí „co kdybych si ji vzala já do Anglie? Bude tam bydlet semnou, ty přece jen čekáš dítě, budeš mít jiné starosti než Karolínku. Uvidíš, vím to sama, jaké to je. Sama jsem ti to zažila, ale já alespoň měla Toma, ty bohužel budeš sama.“
„Já vím, ale je to moje sestra!“
„I moje“
„Rozmyslím si to, ale taky záleží na samotné Karolínce, jak se rozhodne. A teď bychom měli jít spát, ať všechno zaspíme. Lehni si u mě v pokoji zůstanu tady.“nabídnu ji hned a začnu odnášet skleničky do kuchyně, kde je dám do myčky.
„Ne, ty tu bydlíš, běž k sobě zůstanu tady“ protestuje hned, ale stejně nakonec vyhraji já. Ještě než si lehnu do obýváku, zajdu ke Karolínce do pokoje. Spinká, naštěstí, takže neslyšela nic, co jsme si povídali. Zakryju ji peřinou, která místo na ni je na zemi a vrátím se do obýváku, kde ulehnu na sedačku. Dlouho nemůžu spát, stále přemýšlím o té Anglii, a usnu teprve, když to všechno zamítnu. Není to pro ni dobré opustit sestru, se kterou vyrůstala a odjet za sestrou, kterou viděla naposledy v třech letech!! Ne to nejde! Zůstane semnou a hotovo.