Jen náhradnice?

Silvestr se slaví u Markových rodičů, kteří nás pozvali k sobě. Prý když Vánoce byli u nás tak oslava nového roku bude u nich a musím přiznat, že jsme okamžitě souhlasili, dokonce nás Marek nemusel přemlouvat, jak sám řekl, měl strach, abychom to přijali.
„Ještě musím do práce, takže pro vás přijedu kolem 6-7“řekne ráno u snídaně, když mu položím na stůl kávu.
„Dobře.“usměju se na něj a posadím na židli naproti.
„Fakt ti to nevadí?“ptá se starostlivě a když zakroutím hlavou nežně se na mě usměje. Od Vánoc, které jsme slavili v rodinném kruhu, tu semnou začal bydlet. Domluvili jsme se tak, když jsem volala na druhý den Zuzce, že si Karolínku nechám u sebe, ona souhlasila jen s podmínkou, že za námi bude jezdit, což jsem rozhodně souhlasila. Nechci Zuzce ani Karolínce ubírat právo se vidět, jsou sestry tak jako já s nimi. U Markových rodičů bydlet všichni nemůžeme, mají menší byteček než my a kdyby tam přibily dvě děti a já nikdo by se tam nepohnul. Všichni nakonec budeme bydlet tady. Karolínce zůstane její pokoj, z mého se udělá dětský a z maminého ložnice.
„Musím jet, doufám, že to zvládneš“rozloučíme se venku u dveří. Za prosklenými dveřmi jde krásně vidět, jak padá sníh, který spadne a zůstane ležet, nerozpustí se nic, jen si tam pěkně leží jako by nic.
„Jasně“přikývnu. Po polibku a pohlazení po mém bříšku se Marek odebere ven k autu a já zpátky domů, kde se mezitím vzbudila Karolínka.
„Dobré ráno“pozdravíme se vzájemně a usedneme ke stolu, kde je i snídaně, kterou jsem připravila.
„Jsem ráda, že zůstaneme spolu jako rodina“promluví po delší chvilce sestra a já se na ni nechápavě podívám. „víš jak jsi mi říkala, že když budu hledat mamku, že ji najdu ve svém srdci? Máš pravdu, vždycky tam bude, už když jsem se narodila tam byla a bude navždy, i když tady s námi není, uvnitř zůstane napořád.“
„Ano, bude tam napořád“souhlasím s ní. Nechápu, kde se v ní tohle všechno bere. Je statečná, rozumná a další věci, které některým lidem chybí. Otce nikdy nepoznala, o matku přišla v 6 letech, ale nic ji nezabrání v tom, aby žila dál. Má přece mě, Marka, Zuzku, pak moje dítě, je tu spousta věcí, pro které je důležité tu být.

O ČTYŘI ROKY POZDĚJI
„Renatko, Marečku, Baruško, přišla maminka pojďte!“ozve se křik paní učitelky Terezy, mé nejlepší kamarádky.
„Čau tery, doufám, že nezlobili?“obrátím se na ni a chytím každé své dítko do náruče, dám jim pusu na tvář a pošlu do šatny se převléct.
„Říkám ti každý den máš zlaté děti“usměje se na mě a už se obrací k holčičce, která ji tahá za sukni.
„Mami!!!“ozve se o chvilku později křik mých zlatých trojčátek. Pochytím je do náruče, jako rybičky do sítě, rozloučíme se s Terčou a vydáme se konečně domů.
„Kači!!“ozve se hlas jen co výjdeme před školku. Obrátíme se jako na povel do zadu, kde potkáme Karolínku, jak jde ze zastávky, rychle k nám přiběhne a trojčátka se ji hned rozběhnou naproti. Milují svou tetu, to jde vidět.
„Co škola?“zeptám se ji jen co ke mně všichni doběhnout.
„Dobrý“odpoví jen
„Nakreslila jsem obrázek“ujme se slova Renatka, která dostala jméno po mé matce. Hned mi ho strčí pod nos a já tam uvidím 6 postaviček.
„Naše rodina“vysvětlí mi s úsměvem a v tu chvíli se rozběhne k tatínkovi, který vyleze z auta. Uvidí ho i Barunka, jméno dostala po Markové sestře, která umřela druhý den co se děti narodili a Mareček, tedy po otci.
„Ahoj moji miláčci“slyším na dálku, jak se Marek zdraví se svými dětmi. S úsměvem k nim dojdeme.
„Ahoj zlatíčko“pozdraví mě Marek a přidá k němu polibek, což mu oplatím a vydáme se domů. Máme svou velkou rodinku, kterou jsme plánovali obě dva, dáváme našim dětem lásku, pocit bezpečí, ale hlavně rodinu, o kterou moje sestra přišla, takže je jasné, že nechci aby se to samé stalo i nám. Máme všichni sebe a máme se rádi, to je hlavní.